Podivné Písmo svaté...

    „Budiž vyřčena klatba nad tím, kdo nepokládá některou z knih Písma svatého zcela a se všemi jejími částmi za kanonizovanou a svatou, nebo kdo tvrdí, že nebyla inspirována Bohem!“ (Rozhodnutí „Prvního vatikánského koncilu“ z 24. dubna 1870)
    Hluboce věřící, kteří plně respektují uvedené církevnické nařízení, nechť raději odejdou. Nadešel ale čas, kdy jedinec ztrácí chuť věřit náboženským pohádkám, pohled „vidoucíma“ očima na staré legendy i samu bibli totiž zcela mění jejich oficiálně daný smysl. Mýty o stvoření, starověké legendy, Genesis - Kniha původu, to vše běžný človíček nemá šanci obsáhnout, a pokud se do toho někdo odhodlá pustit, pak nejdostupnější je biblický Starý zákon. Na začátku bible nalezneme legendy o stvoření světa, které jsou jednou z nejzajímavějších částí „Písma svatého“. Biblický text se doslova hemží symbolickými představami, nebo mnohoznačnými událostmi, o kterých se mezi vědátory a teology vedou prudké spory. Ty spory vedou ostatně i teologové mezi sebou. Mýty a legendy o našem stvoření nalezneme prakticky ve všech částech světa, a jsou si velice podobné.
    Dnešní človíčkové se považují za „osvícenou společnost“. Dokonce i části bezvýhradně věřících křesťanů připadají slova Genesis o stvoření v porovnání s dnešními poznatky jako pohádky plné fantazie. Chceme li si mnohé z bible alespoň trochu objasnit, pak výlet napříč legendami jiných národů je nezbytný. Pokud ovšem nechci bezhlavě věřit všemu, co se nám církevníci snaží naservírovat. A nutí nás nepřemýšlet.
    Dávnověké legendy o stvoření stále zůstávají jednou z nejhodnotnějších pokladnic lidské mytologie. Nelze brát pouze to, co předkládá současně prezentovaný, mnohokrát různě kompilovaný Starý zákon, natož pak „zjevované“ a „zjevné“ pravdy Nového zákona. Pro jedince, pro něž je velmi těžké přemýšlet, rozvažovat, či zvažovat v jiných dimenzích než v těch oficiálně daných, je toto „dané“ životním ulehčením. Církevní „učenci“ vše vyřešili za ně. A nejen ti církevní. Je ale tento život, založený na materialismem dané nesnášenlivosti, chamtivosti, vzájemné závisti a nenávisti, opravdu tím pravým životním posláním? Nebo mají pravdu gnostikové, těžcí oponenti tradičního pojmu křesťanství když tvrdili, že v celém hmotném vesmíru existují a působí dva velké protiklady, dvě mocné duchovní síly, které spolu svádějí neúprosný boj? Že církevníky předkládaný bůh není ani z daleka tou nejideálnější vzorovou podobou pro náplň lidského života? Že existují jiné, daleko vznešenější ideály?
    Když už v ničem jiném, pak s gnostiky lze bez výhrad souhlasit v tom, že patrně od svého vzniku ve vesmíru působí proti sobě dvě mocné síly. Věčný boj tzv. sil světla a lásky, se silami temnoty a nihilismu. Vznosně řečeno ony síly temnoty brání lidem uvědomit si v sobě pověstnou jiskru pravého božství, která je v každém jedinci ukryta. Přimět je „pít z vod zapomětlivosti“, aby si neuvědomovali odkud vzešli. Je naprosto zřejmé, že produkty této síly se snaží umrtvovat veškerou inteligenci svých odpůrců. Hlavně těch odpůrců, kteří se snaží svým spolujedincům ozřejmit že existuje také jiné prostředí. Prostředí, které není založeno na jeho veličenstvu zlatu a mamonu. Snaží se tedy umrtvovat boj proti nevědomosti jedinců kteří si jiný život nedokáží představit. Je třeba si uvědomit, že příklon každého jednotlivce k na pohled „rajskému“ způsobu života, založeného na požitcích materialismu, nese ve svých důsledcích chamtivost, závist, nenávist a vzájemné zabíjení se jedinců mezi sebou. Na tomto faktu nic nezmění ani „ochrana“ společnosti sebelépe organizovanou policií, či sebelépe sestavenými sankcemi. Každý paragraf vyznavačů materialismu má dva konce, a proto je mnoha způsoby nedokonalý.
    Boj světla a tmy je patrně sváděn od samého vzniku vesmíru, a potažmo i světa. Je zřejmé, že tyto dva protiklady by měly být v rovnováze, jeden druhý usměrňovat, ovlivňovat. A možno říci i vzájemně si poskytovat zdokonalující impulzy. Neměl by ale jeden vládnout druhému, to vede zákonitě do záhuby. O tomto boji informují prastaré, doposud známé historické poznatky. I když se dají podle potřeby prezentovat různě, jedno je z nich více než patrné. Prastaří Egypťané uctívali Usira jako boha znovuzrození, který „stojí před temnotou jakožto strážce světla“. Naopak v Jehovovi, starozákonním bohu židů a křesťanů, spatřovali jednoho ze světových „vládců temnoty“, nesl označení „archon“, jehož hlavním cílem bylo a je udržení lidstva navěky v „řetězech duchovní nevědomosti“.
    Není proto možné se na Adamovo a Evino rajské „pokušení“ dívat také tak, že had, který umožnil prvním lidem okusit ovoce ze stromu poznání, není vlastně „kořen všeho zla“, ale naopak dobrodinec? Nepřiznává snad bible, že vzápětí co okusili „jablko“ poznání, došli Adam s Evou jakéhosi osvícení? Uvědomili si svou nahotu, svou vlastní zářivou a nesmrtelnou přirozenost!
    Toto uvědomnění samozřejmě zárukou nesmrtelnosti nebylo, bylo však určitým vodítkem pro ty, kteří chtějí „jíst ze stromu poznání“. To se „archonům“ pranic nelíbilo a v bibli je to znát.
    „Hle člověk! Je teď jako jeden z nás a dokáže rozlišovat mezi světlem a tmou! Nesmí se dostat ke stromu života, aby z něj jedl a žil navěky! Vyžeňme jej z Ráje, aby už nebyl schopen poznat nic lepšího...“
    Naplnil snad archony strach, že by je člověk mohl případně předčít? Adama z Ráje vyhnali, a s ním i jeho ženu. Strom života pak „obehnali“ věcmi vskutku hrozivými. Do jejich středu vložili na věčné časy hrozivě kroužící plamenný meč, aby žádná pozemská bytost nemohla v ta místa vkročit...