Podivná rovnice z Green Bank...

    Tento pohled na nepotěšitelnou realitu měl v hrubých obrysech představit jen některé očekávané útrapy. Situace je přirozeně daleko složitější, a také daleko horší. Snad si však můžeme zachovat alespoň jiskřičku naděje na to, že nás někdo v poslední chvíli vytáhne z pekelné propasti. Mnozí to již vzdali a rezignovaně říkají, že už je na všechno pozdě. Jiní propadají s klapkami na očích ničím neodůvodnitelné euforii a chovají se jako člověk, který vypadl z třicátého patra a během pádu si říká: „Zatím je to dobré. Snad to tak půjde dál.“
    Za největší debilovinu lze označit nejhloupější ze všech argumentů: „Proč by se mělo něco stát právě teď?“. Na to lze odpovědět veřejnosti nepříliš známým výpočtem. Nesouvisí přímo s dosud probíranou problematikou, ale jasně říká: „O našem přežití, nebo zániku, se nebude rozhodovat až v daleké budoucnosti.“ To říká „Věštba“ z Green Bank, kde se v listopadu roku 1961 v Národní radioastronomické laboratoři sešlo jedenáct významných vědců aby matematicky propočítali pravděpodobnost výskytu inteligentního mimozemského života. Byly mezi nimi významné kapacity, třeba astronomové Drake a Struve, neurolog, analytik a znalec života delfínů Lilly, fyzici Morrison a Coconi, matematik Su Šu-Huang, a také v roce 1996 zesnulý astronom a astrofyzik Sagan. Pro případ, že by některý z účastníků obdržel během pobytu v laboratoři Nobelu cenu, se v lednici chladilo šampaňské. Toto preventivní opatření nebylo výrazem nafoukanosti, ale reálného odhadu. Melvinu Calvinovi totiž skutečně po zahájení jednání došla zpráva, že mu byla udělena Nobelova cena za chemii. Na tomto setkání vznikla slavná Drakeova rovnice, zvaná také rovnice z Green Bank. Jedná se o matematický vzorec určující počet možných mimozemských civilizací. Podle původního pojetí odborníci předpokládali, že v naší galaxii musí existovat velké množství takovýchto civilizací. Pro připomínku: naše galaxie obsahuje odhadem přes dvě stovky miliard sluncí. Postupně se však do vzorce promítaly nové poznatky, a to vedlo k permanentní redukci předpokládaného počtu civilizací. Jedním z takových poznatků byl i pozorovaný negativní vývoj lidské společnosti. Velmi významným znakem rovnice z Green Bank je sedmý a poslední faktor, týkající se délky života civilizací. Udává okamžik, v němž se rozhoduje „zda civilizace zanikne, nebo ho překoná, a dočká se vysokého věku“. Tímto rozhodujícím bodem je v našich podmínkách doba 6 500 let od vzniku písma.
    Každý, kdo má dostatečné historické znalosti ví, že do tohoto okamžiku se dostáváme právě teď. Nemyslím samozřejmě dnes, nebo zítra, ale v příštích desetiletích. A tím odpovídáme i na vcelku běžně pokládanou otázku: Proč se máme o budoucnost starat právě nyní? Proč musíme zrovna v této době do něčeho zasahovat? Odpověď zní: Protože je nejvyšší čas! Pokud někdo stále ještě nevidí varovná znamení, měl by si obstarat brýle! Již před lety výstižně popsal neblahé působení člověka „rozumného“ americký spisovatel Ellin. Ústřední postavou jeho povídky je vědec posedlý myšlenkou komunikace se zvířaty. Po letech intenzivních výzkumů se mu skutečně podařilo vyrobit přístroj který tuto komunikaci umožňoval. Vědec se zaradoval, protože konečně bude moci získat odpověď na důvod migrace lumíků a jejich podivného chování. Vzal jednoho z nich, nasadil mu na hlavu kuklu s elektrodami, a položil následující otázku: „Milý lumíku. My, lidé, vůbec nechápeme, proč se tak chytrá zvířata jako vy, vrhají po milionech do moře.“ Lumík mu odpověděl: „A my, lumíci, nechápeme proč vy to neděláte.“ Zní to docela cynicky, ale možná tak zástupci živočišného světa skutečně uvažují.
    Když se ohlédneme za průběhem lidských dějin a spatříme všechny ty porážky, bitevní pole, zrůdné činy a nepopsatelné hrůzy a bídu, a pokud k tomu přidáme pohled na rychle pokračující zánik základních předpokladů lidského života, musíme se opravdu zeptat jak strašlivá budoucnost nás čeká. A tudíž je namístě i otázka, zda si planeta nedokáže pomoci sama, když my sami toho nejsme schopni. Nebo se spíše zeptejme, kdo by nás mohl zachránit, a kde případně takové pomocníky hledat... Že by existoval nějaký vyspělejší lidský typ? Objevila se domněnka, že člověk je pouze začátkem, prvním návrhem něčeho mnohem dokonalejšího. Blbost, co pak jsou všechny ty pozůstatky tvorů podobných dnešnímu člověku nacházené po celém světě? Takoví „myslitelé“ sveřepě trvají na Darwinově miliardy let trvajícím vývoji z ničeho, od jednobuněčných organisů k Homo, samolibě zvanému sapiens. Živočišným druhům se prý postupně, nicméně jaksi záhadně zdokonalovaly smyslové orgány, a jejich nervová soustava byla stále komplexnější. Podle tohoto dohadu pak konečný produkt vývoje představuje mozek, ona „mistrovská tkáň, jež nejpřizpusobivějšímu ze všech savců propůjčila moc nad ohněm hvězd“... Samolibá básnická metafora, protože vědátorské znalosti o procesech v lidském mozku jsou více než skromné, spíše však žádné. Přesto se zdá, že vývoj této nejdokonalejší „centrály“ světa ještě není ukončen. Náznaky podporující toto tvrzení prý lze nalézt v některých oblastech mozku, mimo jiné údajně v bazálním neocortexu na spodní straně čelního a spánkového laloku. Tolik z extrémně zkrácené teorie.
    A jak vypadá praxe? Existují někde zástupci nového lidského typu, kteří nejsou poháněni pudy jako dnešní člověk, ale řídí se rozumem? Jak bychom je mohli poznat? Podle vysokého čela, nebo jako maskované mimozemšťany v nepodařených sci-fi filmech? Podle antén na hlavě umožňujících zesílení telepatických a dalších parapsychologických schopností? Nebo jednoduše tak, že se chovají „prostě super“, jak by se asi řeklo „moderním“ jazykem? To by ale takový člověk musel spolupracovat a nechat se poznat. Dosud se nikde neobjevila skupina lidí nápadná tím, že by její příslušníci byli naprosto zdraví, atletičtí, stoprocentně vyrovnaní, a zvládající nástrahy života levou rukou. To však neznamená, že bychom občas na nějaký takovýto exemplář nemohli narazit. Například psychiatr anglického sociálního úřadu ve Wolverhamptonu dr Thomson byl již v roce 1956 upozorněn na sedmiletého chlapce, který udivoval své učitele i rodiče neuvěřitelnými schopnostmi, a dokonce u nich tím vyvolával obavy. Podivuhodný chlapec dokázal odpovědět i na nejsložitější astronomické dotazy, ačkoliv prokazatelně o tomto tématu nikdy nic nečetl. A i kdyby, tak by pochopení tak složitých oborů představovalo pro sedmiletého kluka „nadlidský“ výkon. Šetření ukázalo, že chlapec disponuje nám neznámými dedukčními schopnostmi, jež mu dokázaly prostřednictvím logického uvažování odhalit vzájemné souvislosti různých témat, i když o nich dříve nikdy neslyšel. Svým talentem připomínal myšlenky některých antických myslitelů, kteří si ducha schopného rozeznat všechny souvislosti představovali přibližně takto: Z tvaru jediného pera umí poznat ptáka, z ptáka svět nad kterým létá,, a ze světa celý vesmír. To vše z jediného peříčka...
    Mladíček byl opravdovým „zázračným dítětem“. Tento případ podnítil dr. Thomsona aby zahájil rozsáhlé zkoumání inteligence školních dětí v celé Anglii. Ve spolupráci s British Medical Research Council, fyziky univerzity v Harwellu, a řadou dalších univerzitních profesorů, otestovali celkem 5 000 školáků. Získali tak reprezentativní průřez obyvatelstvem. Podobným způsobem postupují odborníci zabývající se výzkumy veřejného mínění. Po roce a půl výzkumné práce dospěl k závěru, že byl zjištěn neočekávaný nárůst průměrné inteligence, a tento trend pravděpodobně bude pokračovat i nadále. Dr. Thomson říké: „Více než třetina zkoumaných dětí má inteligenční kvocient (IQ) 140. To je hodnota odpovídající genialitě.“ Jen o několik let později se na veřejnost obrátil genetik Terman s neméně epochálním tvrzením. Po třiceti letech práce se zázračnými dětmi dospěl podle svých slov k závěru, že se něco zásadního změnilo. Zázračné děti již po pubertě neztrácejí své „superschopnosti“, dříve se z nich totiž stávali zcela průměrní dospělí. Terman se odvážil tvrdit, že již několik desetiletí by mezi námi mohl žít neurčitý počet dospělých lidí, jejichž inteligence významně převyšuje inteligenci jejich současníků. Je to odvážné tvrzení zástupce vědecké obce...