Podivná politika...

    Veterána Murthu nevyslyšeli... Když se ale podíváte na průzkumy veřejného mínění, většina Američanů s ním v tomto byla zajedno. Na náhrobcích hřbitova v Arlingtonu není napsáno Demokrat, nebo Republikán, je tam Američan. A většina analýz srovnávajících veřejné mínění s tím, co média obhajují ve svých komentářích jasně ukázuje, že sdělovací prostředky jsou pozadu za celou americkou společností. V únoru 1968 provedl Boston Globe průzkum 39 hlavních deníků v USA a nenašli jediné noviny, které by podporovaly odchod amerických vojáků z Vietnamu. A když se protesty požadující odchod staly příliš hlasitými a nešlo je ignorovat, přijdou politici s řešením, které má válku ukončit, ale ve skutečnosti ji ještě prodlouží. V případě Nixonovy administrativy to byla tzv. Vietnamizace, která ve jménu ukončení války ji dále eskalovala. V předchozí administrativě válku ve Vietnamu zamerikanizovali. Vietnamizací k míru. Je to prosté, když válka doma ztratila na oblibě, stáhneme část vojáků a válečné břemeno přesuneme na spojence uvnitř té země. Jižní Vietnam to pod americkým dohledem bude muset zvládnout sám. Probíhá to tak, že se použije více vzdušných sil, vojáci se začnou stahovat, a současně začne výcvik Vietnamců aby zabíjeli jiné Vietnamce. A o pár desítek let později je to v podstatě smysl Bushovy administrativy. Strategii lze shrnout takto. Jakmile se Iráčané vzchopí, my odejdeme. Mluvit o přesunutí válečného břemena v boji s povstalci na ramena Iráčanů samotných je docela lákavé, protože to je způsob jak lidem ve Státech říct: Vždyť odtamtud odcházíme, je to jen otázka času. Nesedí tu jediný člověk který by souhlasil, že jsme zabředli do bažiny a nikdy se z ní nedostaneme. Zabřednutí v bažině je druh falešné kritiky protože naznačuje problém, co válka znamená pro Spojené státy. Můžeme tu válku vyhrát? Vítězíme v Iráku? Chcete aby Spojené státy vyhrály v Iráku? Nemůžu říct kdo prohrává a kdo vyhrává. Myslíte si že teď v Iráku vyhráváme? Nevyhráváme, ale ani neprohráváme. Prohráváme. Vyhráváme. Vyhráváte tuto válku? To vám nemůžu říct. Velký problém médií je, že se dívají na válku pohledem Američanů, pohledem okupantů, místo pohledu těch, kteří nesou největší lidskou zátěž té války. Byli jsme příliš často zklamáni optimismem amerických představitelů abychom dál věřili, že spatříme sluneční paprsky které oni vidí i v těch nejčernějších mracích.
    Johnson údajně prohlásil: Ztratil jsem střední třídu v Americe" a to bývá často uváděno nejen jako bod zlomu, ale zároveň jako určitý morální manifest novinářské obce. S tím manifestem lze souhlasit pouze částečně. Bylo to přiznání že Spojené státy, navzdory oficiálním prohlášením Washingtonu, ve Vietnamu nevyhrávají, a ani nemůžou vyhrát. Nikdo ale veřejně neřekl proč ta válka byla. Celý problém je v tom, že kritici odsoudili válku protože se nedala vyhrát. A tudíž odpověď na to byla tak dobře, ale my vám ukážeme, že se vyhrát dá, nebo že vyhrajeme další válku. Ta kritika nezpochybňovala oprávněnost vojenské expanze. Hlubší kritika říkala, ať už vyhrajete nebo ne, impérium udržované v tomto případě ne bajonety, ale řízenými střelami, to není přijatelné. V posledních padesáti letech jsme se stali svědky celé vlny amerických vojenských intervencí, bombardování, invazí a dlouhodobých okupací podniknutých, jak nám bylo tvrzeno, s těmi nejušlechtilejšími úmysly. Svými životy je zaplatili tisíce mladých Američanů a bezpočet dalších lidí po celém světě. Scénáře jednotlivých válek se neustále opakují. Stejné postupy byly uplatňovány při okupaci Iráku, pohled se zaměřuje na další země jako Írán, a v budoucnosti se bude opakovat až do té míry, že už nebudeme vědět jak to bylo s těmi válkami v minulosti.
    Média všeobecně propagují myšlenku, že rozhodnutí o zahraniční politice jsou záležitostí prezidenta. Ten muž v oválné pracovně má přístup ke všem informacím, ví co má dělat, je vrchní velitel, americký lid v této hře nehraje, a ani by neměl hrát žádnou roli, protože nemá dostatečné znalosti, ani schopnosti aby dokázal reagovat na skutečnou situaci. Tak tomu bylo, a stále je. V Kongresu se našli lidé kteří proti tomu vystoupili, ale média je jednoduše odsunula do pozadí. Možná právě proto, že ve zpětném pohledu měli pravdu, zatímco obecný názor a prezident se mýlili. Jakkoliv složitá tato volba může být, měla by vybízet ke zdrženlivosti. Když 14. září 2001 udělil americký Kongres Bushovi všeobecnou pravomoc použít vojenskou sílu k odvetě za teroristické útoky z 11. září, v Americe vládl smutek. Zastavme se u toho na chvíli, aspoň na chvilku. Hlasování v Senátu skončilo 98 : 0 pro, ve Sněmovně reprezentantů 420 : 1 pro. Kalifornská poslankyně Barbara Lee jako jediná hlasovala proti udělení autority prezidentovi. Abychom se našimi činy sami nestali zlem, které odsuzujeme. Děkuji a vzdávám se zbytku svého času. Čas pro vystoupení vypršel.