Pátrání po realitě...

    Realita je nevěrná milenka. Ještě před zformulováním teorie komunikace a dalších vědeckých disciplín dvacátého století bylo filozofům jasné, že „realita“ je nanejvýš osobní záležitost. Je to produkt informace, kterou naše smysly získávají z okolního prostředí. Tyto smyslové vjemy se spolupodílely na vzniku a vývoji samotného mozku a nabývají v nás podoby mikrokosmu, který představuje pouze jeden, a to víc než skromný výřez kosmu. Poznáte to bez větší duchovní akrobacie například podle našeho jazyka, který okamžitě přestává být srozumitelný má-li popsat smysly neuchopitelné poznatky, cosi vymykajícího se obvyklému ověření. Nikoli bezdůvodně se raní myslitelé, kteří si to dobře uvědomovali, neustále divili proč pozorování přírody vede někdy k zásadním rozdílům mezi teorií a praxí. Protože však bádající lidský duch postupně nabýval přesvědčení, že se mu daří odebírat přírodě tajemství za tajemstvím, vznikl předpoklad, že za nesrovnalostmi se skrývá pouze to co je ještě třeba objevit. Klasická představa vysvětlitelného vesmíru zůstala nedotčena. Laplaceovský démon byl stále živý a těšil se skvělému zdraví.
    Tato abstraktní bytost - předchůdce Maxwellova démona a Schrödingerovy kočky, což rovněž představovalo názorné analogie, odráží z antiky převzatý způsob myšlení o definitivní vysvětlitelnosti všech věcí. Francouzský matematik a astronom Pierre Simon markýz de Laplace už v 18. století spekuloval o možných superčerných dírách, ačkoli je tak nenazýval, a jemuž věda vděčí za fundamentální poznatky, přemýšlel i o předvídatelnosti událostí. Představoval si fiktivního démona, který zná místo a okamžik impulzu v němž byly uvedeny do pohybu všechny částice existující ve vesmíru. Se znalostí těchto údajů by pak byl schopen vypočítat každou budoucí událost, případně exaktně stanovit náplň libovolného okamžiku v minulosti. Dnes tento démon patří nenávratně minulosti, stejně jako představa starých Řeků o konečné dělitelnosti atomu.
    Zdá se, že vroucí přání myslícího lidstva aby už nemuseli pohlížet na svět jako na nekontrolovaný sled chaotických náhodných událostí, ale aby v něm rozpoznali jakousi nadřazenou souvislost, se nenaplňuje. Dvacáté století přineslo dlouho obávaný zlom mezi různými představami univerza a tím co patrně skutečně je „tam venku“, nebo „hluboko uvnitř“. Naši dávní prapředkové vzhlédli k obzoru a učinili mocná božstva odpovědnými za to, že den je světlý a noc temná, že čas od času z oblohy padá voda, nebo bílé vločky, případně že po ní sjíždějí oslnivé světelné blesky. Jakmile se zrodily a důrazně přihlásily o slovo přírodní vědy, bohové se museli odstěhovat vytlačeni pozorovanými vjemy. Kosmos přestal být místem pro hrátky nadpřirozených bytostí, a změnil se v dobře promazaný mechanismus podobný gigantickým hodinám. Podle této představy se ovšem logicky dal rozebrat do posledního šroubku. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mohla existovat nepřekročitelná hranice mezi tím co se dá vyzkoumat, a že za ní působí síly na nichž nutně ztroskotá nejen obyčejný člověk, ale i laplaceovský démon.
    Když německý lékař a astronom Wilhelm Olbers položil jednoduchou otázku proč je noc temná a vytvořil tak věhlasný Olbersův paradox, který ještě docela nedávno nedopřával vědátorům klidné spaní, nijak neotřásl základy klasického světového názoru. Kosmické hodiny tikaly spokojeně dál. Olbers, jenž požíval nejvyššího vědeckého uznání kvůli svému objevu šesti komet a planetek Pallas a Vesta, a také díky propočtům četných drah komet, vystoupil s následující úvahou: Jsou-li hvězdy ve vesmíru rovnoměrně rozděleny, jak to odpovídalo tehdejším pozorováním a jak se to tudíž předpokládalo pro celý vesmír, mělo by být z každého bodu nebeské klenby vidět hvězdu - slunce. To by znamenalo, že Země je dnem i nocí obklopena světelným obalem jehož svítivost nesčetněkrát překonává svítivost našeho Slunce, a nutně tak musí ničit jakýkoli život, přesněji řečeno vůbec mu neumožní vzniknout. Jak víme, takhle to určitě není. Trvalo však téměř dvě století než objev rozptylu Mléčné dráhy, Dopplerova efektu (posuv spektrálních čar k červené, případně modré části spektra), a dalších fyzikálních zákonitostí zbavily Olbersův paradox jeho paradoxního charakteru. Dogma o definitivním vítězství lidského rozumu dostalo už dříve povážlivé trhliny. Předtím ale dosáhlo významných dílčích úspěchů, jaký například představoval už zmíněný, a v devatenáctém století obecně rozšířený postoj že všechno podstatné, co by se mělo prozkoumat, už bylo prozkoumáno a objeveno.
    Zdá se, že od dvacátého století myslící lidé směřují do podobné slepé uličky. Kosmické hodiny jsou navždy tytam, badatelé jako Fermi, Bohr, Schrödinger, Planck, Rosen, Bell, Feynman, a mnozí jiní je rozložili na subatomární částice, které jsou navíc i vlnami. Nikdo nikdy nezachytí přízračné obrazce a schémata v nitru atomu řízené zákony pravděpodobnosti, aby z nich opětovně složil velký, celé univerzum zahrnující hodinový stroj. Neboli, jak to stručně a drasticky formuloval americký spisovatel Blish, „Einstein spolkl Newtona.“ Věda se na sklonku dvacátého století zřekla příčinnosti, vysvětlitelnosti a názornosti. Determinismus dostal ránu z milosti v ničivém záblesku atomové bomby, ovšem už celá desetiletí předtím ho teoreticky popírala teorie relativity, vlnová mechanika, a další exotické popisy přírodních procesů. Nyní je všechno vágní, neostré, neuchopitelné, nejisté, náhodné. S téměř masochistickým zaujetím vytváří teoretická fyzika modely, z nichž jeden je bizarnější než druhý. Hlubokou lidskou touhu po pochopení samozřejmě neuspokojuje teorie, že univerzum se při každém možném kladném či záporném rozhodnutí rozštěpí na dvě dílčí univerza, ani myšlenka na komunikaci všech elementárních částic probíhající nadsvětelnou rychlostí, či dokonce představa, že realita se vytváří teprve pozorováním. A třebaže jim to matematicky „sedí“, ostatně vypočítat si co chce může kdekdo znalý matematiky, kdo by chtěl žít v univerzu které přestane existovat jakmile se přestanete dívat?