Pátrání po Edenu...

    Pokud by přesto měla být čtyři kanonizovaná evangelia symbolizována oněmi řekami, jaký účel by pak měla legenda o Edenu? Jedna řeka vytéká z Edenu a dělí se na čtyři evangelia? Co pak bylo oním „prapůvodním proudem“, snad nějaké „protoevangelium“? Oni asi dodnes staví na svatém Hieronymusovi (347-420). Ten vyslovil tezi, že čtyři lidské postavy, které popsal prorok Ezechiel (Ez. 1,4), a jež vypadaly jako lvi, lidé, býci a orli, představují rovněž symboly čtyř evangelií. Samozřejmě se vyskytly pokusy o určení i zbývajících řek Edenu. Favority byly především Indus a Nil. Avšak už samotné slovo „Eden“ může mnohé napovědět o jeho zeměpisné poloze. Eden je odvozeninou ze sumerského E.DIN, což znamená rovina, nebo step. A Sumerové žili v dolní Mezopotámii v těch místech, kde se stéká Eufrat a Tigris...
    Američan Sitchin nabízí ve své knize „Anunnaki stvořili člověka“ zajímavé řešení. Podle něj by biblická řeka Píšon mohla protékat Arabským poloostrovem. Profesor Farouk EI-Baz z Bostonské univerzity oznámil v březnu 1993, že se mu v písku Arabského poloostrova skutečně podařilo lokalizovat vyschlou řeku. Byla pět set třicet mil dlouhá, široká místy více než tři míle, a hluboká padesát stop. Pramenila v západoarabských horách, tekla až do dnešního Kuvajtu, a tam ústila do Eufratu a Tigridu. Podle výzkumů Bostonské univerzity bylo arabské klima v letech 11000 až 6000 př. Kr., což má být konec poslední doby ledové, daleko vlhčí než dnes. Teprve mnohem později se přírodní podmínky změnily. Řeka měla údajně vyschnout až někdy kolem roku 3000 př. Kr., a byla zaváta pískem. Časové údaje nám ovšem příliš nepomohou, protože Adam s Evou, jakožto první lidé, žili údajně před několika blíže neurčitelnými desítkami tisíc let.
    Snímky satelitu Landsat ukazují, že tvar písečných dun se v korytu bývalé řeky odlišuje od ostatních písečných přesypů. U Basry pak byl nalezen štěrk ze západoarabského pohoří, což by mohlo dokazovat existenci někdejší řeky. Sitchin předpokládal, že právě tento tok byl jednou ze dvou zapomenutých řek Edenu. Gíchón pak hledal v jižní Mezopotámii.
    V Genesis se píše, že „...tento proud obtéká celou zemi Kúš“. V horském masivu Zargos, východně od bývalého Sumeru, žil národ Kušu, jenž je znám také pod názvem Kassité. Ve druhém tisíciletí př. Kr. obsadili Babylon. Peršané a Římané říkali jejich zemi Kušan, a hlavní řekou této oblasti je Karun. Tato řeka se opravdu setkává s Eufratem, Tigridem a vyschlým Píšonem v deltě na severním výběžku Perského zálivu.
    Je skutečně zajímavé že se v kraji E.DIN, na území bývalého Sumeru, setkávaly čtyři řeky. Pokud bychom tedy nejasný popis v Genesis vykládali tak, že v Edenu „nepramenily“ čtyři řeky, ale naopak „stékaly se tam“, byla by jižní Mezopotámie nejžhavějším kandidátem pro lokalizaci zahrady Edenu. Sám Sitchin ale nepokládal za jisté, zda jím určené dva toky jsou skutečnými řekami ráje.
    Údaji v Genesis však nejsou vyčerpány všechny informace o ráji. V biblických apokryfech nalezneme popis, který umožňuje následující závěr: „Ráj, nebo alespoň ten druhý, „nebeský“ ráj, se nalézal v kosmu“.
    Jsou li alespoň některé z domněnek trochu správné, pak by se pozemský ráj mohl nalézat v dolní Mezopotámii. Při studiu bible se ale nemůžeme omezit pouze na její oficiálně uznaný obsah. Také apokryfní knihy mají nárok abychom je pokládali za stejně důvěryhodné jako kánon Písma svatého. Vždyť nekanonizovaná díla nebyla v minulosti pokládána za méně věrohodná než dnešní biblické knihy. Je tedy možné, že se ztracená zahrada rozkládala na dolním toku Eufratu a Tigridu. Přesto však musela existovat i druhá „rajská zahrada“, protože existují také popisy umísťující ráj do vesmíru. Tak například korán, svatá kniha islámu. I tam se dovídáme o Adamovi a Evě. Sedmá súra říká, že „...Adam byl stvořen, přišel na zemi a dostal potravu od bohů“. Pak následuje krátký popis prohřešení zapříčiněného satanem. I v koránu je člověk vypuzen z ráje, existuje zde ovšem malý, ale velmi zajímavý rozdíl:
    „Pryč s vámi! Jeden se stane nepřítelem druhého! Země vám od této chvíle bude navždy poskytovat obydlí a potravu“. (Súra 7, verš 25)
    Podle tohoto textu se zdá, že ke spáchání prohřešku došlo někde mimo Zemi. Tedy buď někde na jiné planetě, nebo v kosmu. Prostě tam, kde se nacházela říše Alláhova. A odtud byl první člověk vyhnán a dostal se dolů na zemi. Při dalším studiu textů narazíme v nekanonizovaných knihách na další jasné indicie toho, že se ráj musel nalézat ve vesmíru. Genesis sice umísťuje Eden na Zemi, ale v jiných spisech se hovoří o ráji v nebi.
    V již zmíněném apokryfu „Život Adama a Evy“ je také obsaženo vyprávění o ráji. Apokryf se téměř doslova podobá již rovněž zmíněné „Mojžíšově apokalypse“. Je tam uvedeno:
    Poté, co první lidé pojedli zakázané ovoce, byli z ráje vyhnáni dvěma anděly. Adam si vzal rostliny a semena které si směl odnést, a „... odešel z ráje. Přišli jsme (Adam a Eva) na Zemi.“
    Odkud odjinud by tedy mohli Adam s Evou přijít na Zemi? Z druhého, ohnivého nebe stvoření, které se nalézalo někde nad viditelným nebem?
    Adamovo stvoření popisuje rovněž nebiblická kniha „Jeskyně pokladů“, směs židovské a křesťanské víry. Podobá se sice bibli, ale jsou v ní patrné určité rozdíly. Adam měl být například stvořen jako „král, kněz a prorok jeruzalémský“. Jeruzalém je, jak známo, centrem křesťanské a židovské víry, a tak by nás nemělo udivit, že Adam údajně měl žít právě tady. Jenže existoval Jeruzalém v době tvoření lidstva?