Pastevec Abrahám...

    Sledujeme-li historii pozorněji rychle si povšimneme, že Židé zmíněného principu již od nejranějších dob užívali jako zbraně v boji proti ostatním národům, i jako základny k zřízení své religiózní, společenské a politické struktury. Pozorné studium židovských dějin nám umožňuje poznat ducha i charakter židovského národa a zhodnotit jeho snahy a cíle. Bohužel jsme při tom zcela odkázáni na dokumenty a zprávy které nám Židé ráčili zpřístupnit. Kdyby bývali Filištíni, faraóni, i ostatní odpůrci zanechali historické vylíčení ze svého pohledu, nebo pokud by z jejich líčení nezbyly nedopatřením jen malinkaté střípky, vypadaly by dějiny „vyvoleného národa“ ve zcela jiném světle než jak je známe dnes. Filosofická analýza Starého zákona nám však dovoluje udělat si korektní obraz o vymoženostech židovského národa. Židé byli původně arabský kmen, který jako všechny ostatní té doby žil z loupeživých výprav a ze svých stád. Starý zákon sice neříká nic konkrétního z čeho by se na arabský původ Židů dalo usuzovat, avšak arabská tradice, a zvláště pak Korán trvá na tom, že Abrahám - Ibraham-Alehhi-Selam - byl arabský patriarcha jenž žil se svým kmenem a svými stády v Arábii - Hiddjáz - a položil základy svaté Raaby - Kiabeh - v Mekce, která byla od pradávna střediskem monoteismu, a kde dodnes zaznívají modlitby k pánubohu Abraháma, Izmaila a Mohameda. Neznáme okolnosti které Abraháma přiměly opustit se svým kmenem Arábii, ale nepochybně bylo hlavní příčinou přání po zlepšení své situace. Tato domněnka je tím pravděpodobnější, že za všech dob vedlo toto přání nomádské národy k vpádům do zemí sousedících s Arabským poloostrovem.
    Arabové jsou od přírody nadáni mimořádnými duševními schopnostmi, díky kterým nechávají za sebou všechny ostatní rasy. Pro Araby jsou typickými vlastnostmi „duševní síla, která se nenechá zastrašit žádným tajemstvím, ani vzdáleností, bystré a okamžité pochopení plánu, ohnivé a energické jednání, a konečně i nesrovnatelná lstivost a obratnost“. Tyto obecně Araby vyznačující vlastnosti jsou nezbytně vlastní i Židům, ale ti vedle nich navíc disponují i jinými vlastnostmi, které jim dodávají další výhody. Tak například Arabové začínají každý odvážný podnik s velkým zápalem a horlivostí, ale nedostává se jim výdrže a neústupnosti, zatímco Žid se svým ohnivým temperamentem spojuje ještě neotřesitelnou houževnatost, takže lze plným právem prohlásit, že Žid se nikdy nevzdává a nezná ani odpuštění, ani zapomenutí. Další charakterový rozdíl mezi těmito dětmi pouště spočívá v tom, že Arabové mají spíše sklony k ideálnu a abstraktnu, zatímco Židé smýšlejí materialisticky a prakticky. Z této rozdílnosti charakterů pak plyne, že Arabové projevují platonickou a duchovní úctu ke krásnu, kdežto Židé vidí ve všem pouze prospěch. Žid se sice také umí zahledět na květinu, nebo jinou krásnou věc, ale přitom si bude současně říkat kolik za to tak může dostat... Chamtivost je vášeň, která se Židům stala druhou přirozeností, a také ji instinktivně následují. Žádostivost zisku se v organismu Žida zakořenila tak silně, že přehlušuje jakýkoli jiný pocit a tužbu. Žid například nezná sebeúctu. Je-li urážen, nedává na sobě nic znát, je-li chválen, vysmívá se tomu, ale upře-li se mu jediný groš, zuří jako tygr. Jeho jediným cílem v životě je profit. Proto si také nezaslouží jeho pozornosti nic co není zaměřeno k tomuto cíli. Víra v nikdy nekončící protiklad mezi lidmi je ostatně Arabům vrozená, neboť ji najdeme jak v talmudu, tak v koránu – tedy ve dvou knihách které jsou skutečným zdrojem semitských idejí a tradic. Nicméně i přesto, že se Arabové i Židé v tomto bodě shodují, není stejný způsob jakým toto učení uvádějí do praxe. Arab se svým rytířským duchem přísně odlišuje válečný stav od mírového, kdežto Žid neuznává klid zbraní a vede boj bez ustání. Přirozenými schopnostmi tak mimořádně nadaný národ samozřejmě vyvolává očekávání, že uskuteční velkolepé výkony. Největším židovským výkonem však nepochybně bylo objevení principu materiálních zájmů, jeho sociální i politické dynamičnosti, a samozřejmě také jeho používání jako nástroje k dobytí světa. Tato skutečnost byla výsledkem postupného rozvíjení oněch schopností, které byly židovskému národu dány jejich bohem. Ve styku se sousedními kmeny dbali Židé vždy na následující politicko-hospodářské zásady: „Ne kdo vydělává, ale kdo šetří, dosáhne blahobytu.“ Nebo: „Kdo šetří, získá převahu nad těmi, kteří plýtvají.“ Mimo toho si Židé dobře povšimli, že si nežidé obecně málo váží svého vlastnictví, protože touha po získání toho co nemají je svádí k tomu, že pouštějí z očí to, co jim skutečně patří. Z tohoto stavu věci odvodili Židé princip, který se od té doby stal základem jejich komerčního, sociálního i politického systému. Když jejich první pokusy v tom směru proběhly úspěšně, usilovali o všemožné rozšíření svých operací tím, že odcházeli do bohaté a úrodné země; jen proto se rozhodli ukázat záda své vlasti – Arábii.
    Můžeme vycházet z toho, že nežli se Abrahám a jeho kmen rozhodli k tak odvážnému podniku, vypracovali si určitý plán který odrážel jejich přirozené schopnosti. Stali se z nich doslova vetřelci, jejichž realizovaný plán vypadal zhruba následovně: Zmocníme se zlata i dalších cenných předmětů každé země do níž vpadneme, ale přesto obyvatelům ponecháme život a nemovitý majetek. Došli k přesvědčení, že vezmou-li obyvatelům té, či oné země zlato a plody jejich práce, mohou jim klidně ponechat pole a vinice. Když se jim takto podařilo zmocnit jejich bohatství, stávali se pány a vykradené národy jejich otroky. Tímto plánem projevili Židé přímo velkolepou genialitu, protože se tím přenesli přes všechny zásady jimiž se jejich předchůdci ve výbojích řídili, a formulovali zcela nový princip materiálních zájmů. Kromě toho jej uskutečnili v čisté a prosté podobě bez pomoci fyzické síly, nebo religiózního vlivu. Podívejme se nyní jak tento princip, jehož zbraní je lest i přičinlivost, slavil tak udivující triumfy již v prvním období své existence, a byl završen v devatenáctém století dobýváním světa.
    Historické prameny říkají, že po odchodu z Arábie se Abrahám a jeho kmen odebrali do Mezopotámie. Jejich pobyt tam však trval jen krátce, protože je přitahovalo příslovečné bohatství a úrodnost Kanaánu. Tato první poklidná invaze pozoruhodně odpovídala jejich cílům. Po příchodu do země se jim podařilo obratně využít ke svému prospěchu sporů a občanských válek, které jejich vlastní dřívější loupežné výpravy mezi lidem Sýrie vyvolaly, takže záhy jim padlo do rukou prakticky veškeré bohatství. Víme ovšem, že Abrahám se svým kmenem o něco později vytáhl do Egypta, do země, která byla odedávna známá svým bohatstvím a úrodností. Je pravda, že Židé svůj svérázný odchod do Egypta vysvětlovali hladomorem který v té době měl v Kanaánu zuřit, ale podle všeho byl tento „hladomor“ především palčivou žízní kterou chtěli Židé uhasit u zdroje faraónových pokladů. Zpočátku se jim dařilo dosáhnout předpokládaných úspěchů, protože se rychle zmocnili obrovského množství zlata i stříbra včetně početných stád dobytka. Ale jejich hrabivost vyvolala u Egypťanů takový hněv, že je faraón ze své země vyhnal s poukazem na jejich nemorálnost a pletichy. Po návratu z Egypta vpadli Židé znovu jako bouře do země Kanaán, kde se na úkor domácího obyvatelstva stali bohatými a mocnými.