Opět jsou tu volby...

    Píši toto zamyšlení 1. dubna, ale není v tom apríl. Dnes je den ptactva... V Česku se opět po delší době bude tento měsíc konat cirkus zvaný volby. Má to vůbec nějaký smysl? Mohou něco na rozpolcenosti a roztříštěnosti české „společnosti“ něco změnit? Společnosti zkorumpované až do morku kosti? Kde si politikové momentálně u vesla pletou zákonodárství prospěšné společnosti se zákonodárstvím na ochranu zlodějů a vyděračů? Navíc když většina mladých vidí svůj zářný vzor ve Spojených státech? Vědí ti mladí čemu se tak obdivují? Co je pravda a co politika?
    Jazyk politiky, tak jak jej politici užívají, se na žádné z těchto území netroufá pustit. Je pro to jednoduchý důvod. Většina politiků se podle nám dostupných faktů nezajímá o pravdu, nýbrž o moc, a potažmo o její udržení. A k udržení této moci je nezbytné, aby lidé zůstali lhostejní, aby žili v lhostejnosti vůči pravdě, dokonce i vůči pravdě o svém vlastním životě. Obklopuje nás obrovské předivo lží, které nám jsou dnes a denně předkládány všemi možnými i nemožnými médii. A z toho se odvíjí i angažovanost jedinců. Vědí ti mladí co to skutečně USA jsou když se chtějí mermomocí stát jejich vazalem? To nehledě k tomu, že USA dneška má svých starostí dost, a na nějaké „posrané“ a beznadějně zadlužené Česko před krachem zvysoka kašlou! A to i přesto, že by jim čeští pitomci typu Topolánka a hordy jemu oddaných mladíků pokrokově a dobrovolně vlezli do zadku nejraději úplně celí.

    Jenže svět se mění a Bushova hvězdná éra je u konce. A dokonce jej nahání mezinárodní tribunál. Je sice možné že je to jen divadýlko, ale něco to přece jen naznačuje. Přinejmenším to, že skuteční mocní tohoto světa přišli na to, že USA nejsou tím nejvhodnějším „koněm“, který by jim byl schopen bezproblémově zajistit světovládu. Jinými slovy po rozpadu SSSR, jako dalšího „těla“, přestaly být tím spolehlivým „tělem“ i USA. Naznačuje to přibrždění až závratného tempa krize a také nové zvěsti o nastávajícím uspořádání světa. Ale vraťme se ještě k USA a Bushovým neodpustitelným „chybám“, které pohřbily prestiž USA podstatně více než celá krize. Ono se to táhne vlastně už od hereckého ochotníka Reagana. Ten ale, alespoň v počátcích své kariéry, neviděl žádné pozitivum v nějaké přímé invazi na území nějakého suverénního státu. Šéfové Spojených států doposud dávali přednost tzv. konfliktu nízké intenzity. Ono to má sice stejný účinek, ale pomalejší, než když na nepohodlné odpůrce hodíte pořádnou bombu. To se děje tak, že se v dané zemi aktivuje „pátá kolona“ a tím se do jádra společnosti dostane zhoubný virus. A pak už jen čekáte a poklidně pozorujete maligní růst a zdárné šíření nákazy. A pokud to nejde podle představ, tak se tomu trochu pomůže. Ale ne vlastními prostředky, ale vycvičením a financováním radikální části kolony. Tak postupoval Reagan v případě Nikaragui. Tamní ubožáci si dovolili odmítnout americký diktát a sandinistická revoluce smetla čtyřicet let trvající proamerický somozovský režim. Teď se někdo možná rozeřve hle, on propaguje komunismus! Nic nepropaguji, jen suše konstatuji staré známé skutečnosti. Sandinisté nebyli dokonalí, měli značnou dávku arogantní domýšlivosti a jejich politická filozofie obsahovala mnoho vzájemně si odporujících prvků. Byli ale inteligentní, racionální a civilizovaní. Hodlali vytvořit stabilní, slušnou a pluralitní společnost. Zrušili trest smrti a statisíce nejchudších rolnických rodin získalo právo na svou půdu. Postavili přes dva tisíce škol a tato kampaň měla za následek snížení negramotnosti v zemi na méně než sedminu obyvatel. Zavedli bezplatné vzdělávání a zdravotnictví, vymýtili dětskou obrnu. USA tyto nesporné úspěchy kvalifikovaly jako marxisticko-leninský převrat. To samozřejmě Američané z titulu „šéfa“ amerického kontinentu nemohli připustit, vždyť šlo o krajně nebezpečný příklad, kterého by se mohly chytit i okolní státy. A bylo jen otázkou času než si v Nikaragui sjednají americký pořádek. Použili k tomu domácí skupiny contras, do kterých americký kongres doslova lil peníze. O vyzbrojení nejnovějšími americkými zbraněmi nemluvě. Rozpoutali teror a rozsévali strach. Na americké velvyslanectví se vydal protestovat otec Metcalf, jehož farnost se nacházela v severní Nikaragui. Za sandinovského režimu jeho farníci postavili školu, zdravotní středisko a kulturní dům. Žili v míru dokud na farnost nezaútočila skupina contras. Všechno zničili, školu, zdravotní středisko i kulturní dům. Tím nejbarbarštějším způsobem znásilnili zdravotní sestry a zmasakrovali lékaře. Řádili jako divoši. Otec  Metcalf požadoval, aby vláda Spojených států skončila s podporou této odporné teroristické činnosti. Od velvyslance USA se mu dostalo odpovědi, že ve válce vždycky trpí nevinní lidé. Podle toho amerického zástupce tedy nešlo o agresi, ale o válku. A Reagan k tomu následně dodal, že „Contras představují mravní ekvivalent otců zakladatelů.“ No tedy pánbůh zaplať za takové otce!

   Pokud by Nikaragui bylo umožněno položit základní normy společenské a hospodářské spravedlnosti, jestliže by země směla vybudovat standardy zdravotní péče a vzdělání a dosáhnout společenské jednoty a národního sebeuvědomění, sousední země by si položily stejné otázky a rozhodly se ke stejným krokům. Zároveň s tím probíhalo samozřejmě intenzivní odbojové hnutí vůči společenským poměrům v Salvadoru. Už jsem zmínil „předivo lží“, které nás obklopuje. Reagan běžně označoval Nikaraguu jako „totalitní žalář“. Tento postoj převzala do značné míry média jako přesný a regulérní popis situace. Ve skutečnosti však během sandinistické vlády nebyl zaznamenán žádný případ eskader smrti. Nebyl zaznamenán žádný případ mučení. Nebyl zaznamenán jediný případ systematické, či úřední vojenské brutality. V Nikaragui nikdy nedošlo k vraždám kněží. Ve skutečnosti byli tři kněží ve vládě, dva jezuité a jeden misionář katolické charitativní organizace Maryknoll. Totalitní žaláře byly ve skutečnosti v sousedství, v Salvadoru a Guatemale. Spojené státy svrhly v Guatemale v roce 1954 demokraticky zvolenou vládu a odhaduje se, že následující vojenské diktatuře padlo za oběť přes dvě stě tisíc lidí. V roce 1989 bylo na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru brutálně zavražděno šest nejvýznamnějších světových jezuitů vládní jednotkou vycvičenou na základně ve Fort Benning ve státě Georgia. Neobyčejně odvážný muž, arcibiskup Romero, se stal obětí atentátu během sloužení mše. Odhaduje se, že zemřelo sedmdesát pět tisíc lidí. Proč byli zavražděni? Zavraždili je, neboť tito lidé věřili, že je možné dosáhnout lepšího života. Tato víra jim okamžitě zajistila označení za komunisty. Zemřeli, protože se odvážili zpochybnit daný status quo, nekonečný stav věčné chudoby, nemocí, ponižování a útlaku, který dostali do vínku už při narození.
   
   Spojené státy nakonec sandinistickou vládu svrhly. Trvalo to několik let a vyžadovalo to zlomit značný odpor. Ale neustálé hospodářské sankce a třicet tisíc mrtvých nakonec statečnost nikaragujského lidu podlomily. Lidé byli vyčerpaní a opět udeřila chudoba. Do země se vrátila kasina. Bezplatné zdravotnictví a vzdělání se staly věcí minulosti. Vrátil se svět velkého kapitalismu, který se mstil. „Demokracie“ opět zvítězila. Ale tato „politika“ se v žádném případě neomezila na Střední Ameriku, podobně byla vedena v celém světě. Bylo to nekonečné. A je to, jako by se to nikdy nestalo. Spojené státy po druhé světové válce podporovaly a v mnoha případech zplodily veškeré pravicové vojenské diktatury na světě. Mám na mysli Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a pochopitelně také Chile. Hrůzu, kterou Spojené státy způsobily v Chile v roce 1973, nelze nikdy ospravedlnit a odpustit. V těchto zemích našly smrt statisíce lidí. Skutečně se to stalo? A lze tyto oběti ve všech zmiňovaných případech přisoudit zahraniční politice Spojených států? Odpověď zní ano. Skutečně se to stalo a oběti je možné přisoudit americké zahraniční politice. Jenže člověk nikdy neví. Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic nestalo. Dokonce ani ve chvíli, kdy se to děje, se vlastně neděje nic. Nezáleží na tom, není to zajímavé. Není to senzační! Zločiny Spojených států jsou systematické, ustavičné, ničemné a kruté, ale mluví o nich jen velice málo lidí. To se Americe musí nechat. Na celém světě docela objektivně manipuluje s mocí, ale vydává se přitom za sílu univerzálního dobra. Je to geniální, dokonce vtipný, vysoce úspěšný případ hypnózy. Tvrdím, že Spojené státy jsou bezpochyby největším kočovným představením. Představením možná krutým, lhostejným, pohrdavým a bezohledným, ale rovněž velice chytrým. Zdá se však, že tomuto počínání „zvoní hrana“...