O Zlu a Dobru...

    Má-li člověk porozumět podstatě Zla a Dobra, smyslu zákonů Stvořitele a harmonii Universa, musí především porozumět smyslu své vlastní existence a pochopit své poslání v tomto světě. Poslání člověka uvádí více či méně zřetelně řada starých knih a eposů.
    Tak například v ligursko-iberském eposu je celkem jasně psáno: „Ilúvatar (rozuměj Stvořitel) dlel celý věk o samotě v zamyšlení, a pak rozhodl: Miluji Zemi, která bude domovem Quendiů a Atanů. Quendiové budou nejskvělejšími ze všech pozemských bytostí, budou krásní a stvoří sami mnohem více krásy, než stvořily dosud mé ostatní děti, a dojdou na tomto světě i k největší blaženosti. Atany obdaruji nejskvělejším darem, který povede srdce lidí za hranice tohoto světa, ve kterém nenaleznou klid, získají schopnost formovat své bytí mezi silami a jevy světa, za hranice vymezené hudbou Ainurů, jež je pro ostatní určeným údělem, aby mohli dovést k dokonalosti a dokončit mé dílo do poslední tečky. Tímto krásným darem je úplná svoboda volby cesty k pravdě a vědění vedoucí mnoha jejich životy, na jejichž konci se vrátí ke mně, aby se připojili k druhému tématu hudby Ainurů.“ Závěr nechť si učiní každý sám... Ainurové mají být bytosti první a druhé éry, známé pod jmény Svatí Otcové, Moudří Draci, Elohim, a podobně. Quendiové je v ibersko-ligurském jazyce pojmenování bytostí třetí éry, které se v knihách objevují pod jmény Elfové, Váňové, Surové, Aditjové a podobně. Jméno Atani pak náleží těm, kteří prý přišli na Zem jako poslední, tedy by patřili k lidstvu páté éry.
    Budeme li tyto v podstatě „nezávadné“ texty starých knih považovat za něčemu poplatná prastará tajemství, pak se nelze nezeptat proč, a z jakých důvodů musí být lidem zastírány a zkreslovány? Vždyť veškerým základem tajemství je, že nejvyšší entitou člověka je „duše" - Átma - která má představovat čistou sekvenci Stvořitele v každém člověku. Je to ale pravda? Vždyť je rovněž zřejmé, že žádná stvořená bytost jako součást vlastní podstaty tuto sekvenci velkého Stvořitele nemá, protože i nejvyšší duchovní bytosti první kalpy byly stvořeny ze sekvencí Logu, což lze chápat jako prapodstatu Vesmíru stvořenou nějakým, možná podstatně vyšším Stvořitelem! Lidská duše jako sekvence tohoto vyššího Stvořitele by tedy měla být onou Jiskrou vyslanou Stvořitelem, aby se ve škole života změnila v božský Plamen. Tak jako otec se zmnožuje ve svých dětech, kterým předává to nejlepší co v něm je, aby se jeho rod rozmnožil v počtu i vlivu, tak patrně i Stvořitel očekává od svých Jisker, změněných v Plameny, zmnožení moci a síly absolutního Vědomí a dosažení úplné krásy a harmonie Universa. Člověk by tak měl být ve své podstatě mladičký potomek, který byl vyslán svým Otcem na zkušenou do předpeklí ráje, kterým je naše Zem, aby se naučil čelit Zlu a poznal skutečné hodnoty Dobra, Lásky a Přátelství. Tak se pokouším chápat svým nedokonalým lidským mozkem podstatu plánu všemocného Stvořitele na možno říci opravu chybičky, která se do plánu původního tvoření nějakým způsobem vloudila...
    Jak podivné muselo být prostředí kolem Nejvyššího Stvořitele, schopného údajně tvořit veškerenstvo jen pouhou silou myšlenky! Kniha Dhyanů, Sefer Razi-el ha Malach, Kabala, a další prameny, se zmiňují o nesouhlasu a odporu bytostí nižších duchovních sfér vůči plánu Stvořitele. Bohové a andělé jakéhosi levého berijatického a jeciratického světa se záměrem plánu Stvořitele nesouhlasili, protože se prý domnívali, že člověk stvořený podle tohoto plánu nebude dodržovat zákony formy, a bude je měnit dle své vůle. Bohové a andělé pravého berijatického a jeciratického světa oproti tomu namítali, že člověk dle své vůle a představy bude zdrojem lásky, milosrdenství a harmonie světů. Že by podstatou odporu byla žárlivost plynoucí ze záměru Stvořitele vložit do člověka svou sekvenci (Jiskru), kterou Hebrejové nazývají „Nešámá", buddhisté „Dharmakaya", a védské prameny „Atma Buddhi"? Daleko spíše se mi toto povídání jeví jako účelový blábol, mající za úkol hájit pozemské uspořádání věcí. Ty uvedené termíny mají téměř shodný význam, přeložitelný přibližně jako „duchovní tělo", či „duchovní formu". A v podstatě závist nižších duchů prý vyplývala z toho, že Stvořitel tímto svým rozhodnutím postavil člověka do údělu nesrovnatelně vyššího než jaký byl dán duchovním bytostem všech jiných sfér. Silně o tom pochybuji, stejně jako o tvrzení, že Stvořitel dle svého druhého plánu vytvořil jádro nového člověka, či spíše jeho „duchovní srdce", do kterého údajně vložil „nevysychající pramen lásky, soucitu, milosrdenství a harmonie“. A posláním člověka je prý tento pramen uvolnit, očistit a prohloubit. Přeberte si to jak umíte...