O Zemských podivnostech...

    Spoustu podivností nám skýtá Země... A nad některými, ba co dím většinou, selský rozum doslova zůstává stát... Tak třeba existuje spousta náznaků naznačujících, že se neodarwinisté mohou jít s celou jejich neoevolucí a postupným vývojem tvorského veškerenstva na vlastní náklady vycpat a nechat se vastavit jako odstrašující exempláře v nějakém panoptiku nepotřebného inventáře. Povrch Země poskytuje spoustu úkazů které naznačují, že naši planetu, v době z kosmického hlediska nedávné, postihla nejméně jedna pořádná katastrofa. Nedokážeme si představit jaká to mohla být katastrofa, nicméně byla naprosto jasně dost prudká aby dokázala změnit povrch Země, zničit populaci lidí i zvířat, změnit klimatické zóny, vytlačit hory kde předtím nebyly, pozvednout mořské dno, a dosavadní pevniny potopit do oceánu... Byla to postupná změna, nebo přišla jako náhlý konec světa, zabíjející po milionech jedinců lidi i zvířata, a vyhlazující celé civilizace? Nikdo neví co se stalo, ani proč se to stalo; vědátoři vymysleli jen gumové axiomy kterým říkají teorie. O těchto různých teoriích postupných, nebo katastrofických změn, už řadu desetiletí vášnivě diskutují geologové, paleontologové, historikové pravěku a astronomové se zanícením hodným náboženských válek pozdního středověku, nicméně alespoň nějaké řešení problému není v dohledu...
    Již poměrně dávno byly učiněny nálezy jasně hovořící o náhlé katastrofě spojené s náhlou změnou klimatu. Ruští výzkumníci našli v Arktidě nevysvětlitelné množství kostí slonů, nosorožců, a jiných nearktických zvířat natlačených tak hustě dohromady, že na zemi tvořily pahorky, a u pobřeží některých ostrovů dokonce celé příbřežní terasy. Od devatenáctého století nacházejí na Sibiři zmrazené mamuty, a nejen mamuty, ale i buvoly a jiná zvířata obývající mírné pásmo zamrzlé v ledu, nebo ve věčně zmrzlé zemi. Někteří mají oční bulvy stále v očních jamkách a nestrávenou rostlinnou stravu v žaludku, nebo dokonce jen částečně rozžvýkanou trávu na jazyku. Přitom rostliny, kterými se mamuti živili, se na Sibiři nemohly vyskytovat pokud tam bylo sub-arktické, nebo arktické podnebí. V žaludcích mamutů se nenašly žádné stále zelené rostliny, ale jen trávy teplého klimatického pásma. Z nedávných zjištění rovněž vyplývá, že jejich řídká dlouhá srst bez jakékoli podsady je nemohla chránit před zimou, nehledě k tomu, že by v zimních měsících neměli co spásat, a museli by migrovat na jih.
    Když bylo maso mamutů rozmrazeno, zkusili jím nejdříve krmit tažné psy a když to s nimi nepraštilo, pustili se do toho sami a tak zjistili, že je poživatelné i pro lidi. Jeden mamut byl nalezen na 66. stupni severní šířky, blízko polárního kruhu, když se při sesuvu půdy objevila jeho hlava. Měl v hubě napůl rozžvýkanou potravu, ale jeho kosti byly zlámané zřejmě bezprostředně před smrtí. Jiná mamutí mrtvola byla nalezena s pryskyřníkem, který se na Sibiři již nevyskytuje v hubě; je to dojemný, ale přesvědčivý důkaz o rychlosti změny klimatu. Někteří mamuti byli nalezeni zamrzlí v průhledných blocích ledu; z vyprávění lovců, kteří je viděli, vznikly zřejmě legendy o tom, že mamuti stále ještě na Sibiři žijí. V době, kdy žili, muselo být na Sibiři a na Aljašce výrazně teplejší klima. Je nesporné že katastrofa, která způsobila jejich smrt a následné téměř okamžité zmrazení, musela být velmi náhlá.
    Mamuti a mastodonti byli zřejmě rychle vyhubeni spolu s ostatními druhy zvířat. Mezi zvířaty, nalezenými v asfaltových jámách La Brea blízko Los Angeles v Kalifornii, byly stovky šavlozubých tygrů, koní, velbloudů, mamutů, mastodontů, bizonů a pávů. Všichni zjevně zahynuli při jakési náhlé katastrofě. Téměř stejný jev byl zaznamenán i v mnoha dalších oblastech světa. Pahorek blízko Chalon-sur-Saone ve Francii skrýval značné množství kostí savců – nosorožců, koní, medvědů, Ivů, vysoké zvěře i drobných zvířat. Dokonce i opuncované hlavy říkají, že ...není možné předpokládat aby zvířata tak rozdílných vlastností, a tak rozdílné podstaty, by vůbec kdy mohla žít pospolu. A proč ne? Když dokázaly nedávné záplavy v Česku lidi více či méně sjednotit, proč by společné nebezpečí během katastrofy nemohlo dočasně zrušilo hranice mezi zvířaty? Dokonce i mezi lovenými a lovci...
    O téměř okamžitém uhynutí zvířat svědčí i umění Východní Asie, jehož součástí je čínská tradice rytin ve slonovině. Slonovina pro jemné řezbářské práce musí být poměrně čerstvá, pokud je dlouho vystavena povětrnostním vlivům, začne být křehká a snadno praská. Slonovina použitá pro většinu starých čínských rytin byla těžena ve „slonovinových dolech“ Asie a Sibiře, kde byli mamuti uchovaní mrazem, nebo zmrzými vrstvami bahna, které je kdysi zaplavilo. Krutá to podívaná na bezpočet uhynulých zvířat na Aljašce, zvířat zabitých v plné síle, roztrhaná zvířecí těla rozházená po krajině i když mohla vážit několik tun… Podivné nálezy tolika zvířat nahromaděných v dutinách a štěrbinách údajně z odlišných geologických období… Opravdu je to podivné, do hromad kostí a klů zabitých zvířat byly vmíseny vrstvy sopečného prachu...
    V kopcích u Montrealu, New Hampshire a Michiganu, byly pět set až šest set stop nad mořskou hladinou nalezeny kosti velryb. Na mnoha místech Země – na všech kontinentech – byly nalezeny v ohromném zmatku promíchané kosti mořských a polárních zvířat se zvířaty žijící v tropech; stejně tak v jeskyních v Cumberlandu, Marylandu, v Chou Kou Tienské roklině v Číně, v Německu a Dánsku. Hroši a pštrosi jsou nacházeni společně s ploutvonožci a soby … od Arktidy po Antarktidu … ve vysokých horách a hloubkách moří… všude nacházíme nespočetné známky ohromných pravěkých i nedávných převratů… Ve své knize Earth in Upheaval - Země v převratu - profesor Velikovsky zdůrazňuje, že mladý Charles Darwin, píšící o svých cestách Jižní Amerikou na začátku minulého století zdůraznil, že většina vyhynulých zvířat Jižní Ameriky byla nalezena na souši společně s mořskými lasturami. V souvislosti s vyhlazením celých živočišných druhů v této oblasti píše: „Mysl je zpočátku nezadržitelně hnána k přesvědčení o nějaké obrovské katastrofě; ale aby takto mohla být zničena malá i velká zvířata v jižní Patagonii, Brazílii, na Kordillierách v Peru a Severní Americe, až nahoru k Beringově úžině, muselo by něco otřást celou zeměkoulí…“
    Dnes víme, že v Arktidě a Antarktidě kdysi bylo teplé podnebí, že na Sahaře bylo kdysi moře, že v Severním moři, i nedaleko peruánských břehů, jsou pod vodou důkazy o tom, že tam kdysi rostly lesy, a že Himálaj, nejvyšší horstvo světa, bylo kdysi pod vodou, což jasně prokazují nálezy mořských lastur a měkkýšů. Pokud byla stejnou katastrofou, která zničila zvířata a lesy, změnila tvar povrchu Země a hladiny moří, zničena nějaká předchozí vyspělá lidská civilizace, můžeme celkem oprávněně očekávat nálezy nějakých pozůstatků po této kultuře. Některé již skutečně známe; problém spočívá jen v jejich uznání. Pozoruhodná sbírka trosek je v Tiahuanaco, místě, které dnes leží tak vysoko že se zdá nemožné, aby tam mohla žít dost velká populace schopná vybudovat podobné město. Tiahuanaco leží v nadmořské výšce 3812 metrů, ale některé kamenné zemědělské terasy, vybudované na svazích okolních hor, šplhají až do neuvěřitelné výšky 5490 metrů. Proč? Je možné aby se v té výšce něco urodilo?
    Ať už je to zásluha kohokoli, nebo čehokoli, člověk na rozdíl od ostatních živočišných druhů, při pravěkých katastrofách nevyhynul. Alespoň někteří jedinci se dokázali před pohromou uchránit, ať už v jeskyních, nebo na vrcholcích hor, či odpluli z ohrožených oblastí na lodích a jiných plavidlech. Ti, kteří takovou celosvětovou zkázu přežili, ještě byli schopni předat dalším generacím něco svých zkušeností a vyprávět jim o událostech kterými prošli. Tyto informace se zpočátku šířily jen ústním podáním, později i formou písemného záznamu. Touto cestou pak nezbytně muselo dojít k jejich zkreslení. Většina legend o zkáze světa má řadu společných rysů líčících osudnou katastrofu, vcelku to však bývá nepřehledná směsice fyzikálních pozorování a nejdivočejších fantazií. Některé legendy o zkáze světa ovšem obsahují poznatky, které vcelku dobře zapadají do některých teorií o ledových dobách, seismických poruchách, a změnách povrchu planety následkem proměn zemské kůry. Naopak je možno také říci, že teorie vcelku zapadají do legend. V Genesis je například podivný popis Velké Potopy, kde se říká: „...vody pak na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy.“ (Genesis 7,19) Zmínka o „...vodách, které převelice zmohutněly“ by mohla naznačovat že vody, kromě dešťů, vystoupily i ze zemských pramenů. Jestliže, řekněme, že opravdu existovala nejaká doba ledová, která, jak zní nařízení, skončila asi před 12 000 lety, a pokud by byl ústup ledovců dostatečně rychlý a provázený vichřicemi, deštěm a seizmickými poruchami, pak tento citát z Bible, naznačující záplavy zdola i shora, není ani zdaleka jen náboženským blábolením. Podával by spíše výstižnou zprávu o jevech, které tehdejší svědkové viděli na vlastní oči, a které se jim nepochybně vryly hluboko do paměti. Ať už zde byl, či nebyl společný zdroj, zmínka o tom je i v Koránu: „Povrch zemský vřel a archa se pohybovala mezi vlnami vysokými jako hory…“
    Mimo vzpomínky na Velkou Potopu, kterou si zachovaly téměř všechny pravěké národy a kmeny, se legendy po celém světě zmiňují o opakovaných zkázách ohněm, ledem, zemětřesením, a rovněž propadnutím země pod hladinu, často s velmi podobnými podrobnostmi. Aztécký kodex Chimalpopoca popisuje jednu z opakujících se katastrof uchovaných v kmenové paměti takto: „Třetí Slunce se nazývá Quia-Tonatiuh, Slunce Deště, protože padá ohnivý déšť; vše hoří, a pak prší oblázky. Když divoce vřel pískovec, který nyní vidíme rozházený kolem a tetzontli (čedič), vyvřely také rumělkově červené skály… To se stalo v roce Ce-Tecpatl, roce Jednoho pazourku, dne Nahui-Qui-ahuitl, Čtvrtého deště. Tedy v tomto jediném dni, byli lidé ztraceni, zahubeni deštěm, nebo ohněm, v ohni bylo i samotné slunce a všechno, společně s domy, bylo zničeno…“ Jedna aztécká modlitba za záchranu k bohu Tezcatllipoco, přeložená v době španělských výbojů, obsahuje zřetelnou narážku na zemětřesení a oheň z nebe; jev často vzpomínaný a zmiňovaný četnými dalšími prastarými národy. Popul Vuh Mayů vypráví o tom, že bohové pohnuli horami… malé i velké hory se pohnuly. Také v jiném zachovaném mayském dokumentu, knize Chilam Balaam je úsek, který nepopisuje jen katastrofu, ale obsahuje také narážku na bývalé země které pohltilo moře: „Stalo se to v jedenáctém Ahau Catun … že se země začala probouzet. A padal prudký déšť a snášel se popel, a padaly kameny a stromy. A Velký had byl unesen z nebes. A pak, v jednom vodním úderu přivalily se vody … nebe se zřítilo a suchá země se propadla. A v okamžiku byla dokončena velká zkáza.“
    Ovidius se v Metamorfózách popisuje podrobnosti vzplanutí Faethóna, což může být také vzpomínka na dřívější katastrofu: „Velká opevněná města zanikla a plameny obrátily celé národy v popel; planuly lesy i hory … Etna hořela mocným plamenem i Parnasu oba vrcholy, a Eryx… Kavkaz byl v jednom ohni, i Ossa a Pindus a Olymp, větší než oba, i pyšné Alpy a mračny pokryté Apeniny … Lýbie pak byla vysušena vedrem, když se vlhkost odpařila…“ Zachovalo se i jiné pozorování o němž Solónovi údajně vyprávěli kněží v egyptském Sais. Vztahovalo se k události, kterou později popsal Platón v Timaeus, a zmiňovalo se o stejné báji kterou převyprávěl Ovidius. „… toto poselství vtělené do báje ve skutečnosti popisuje deklinaci těles pohybujících se kolem Země a na nebi, a velké požáry všeho na zemi, které se vracely v dlouhých intervalech; když k nim dojde budou ti, co žijí na horách a suchých vyvýšených místech vystaveni zkáze více než ti, kteří žijí u řek, nebo na březích moře…“
    Početné pradávné zmínky o ohni, zkáze, následné temnotě, otřesech Země, a nevyzpytatelném chování ostatních planet a komet, vysvětluje profesor Immanuel Velikovsky ve svém kontroverzním díle Worlds in Collision - Světy v kolizi - a dalších knihách jako záznamy o děsivých katastrofách mezi patnáctým až osmým stoletím před Kristem. V tomto období způsobilo křížení oběžných drah planet četné střety a vznik komet, z nichž jedna se po střetu s Marsem stala planetou Venuší. Podle této teorie Venuše, ještě coby kometa než zaujala svou nynější dráhu, prošla dvakrát kolem Země. Ta přitom byla zasažena její gravitací a prošla jejím ohonem se všemi ničivými důsledky jako obrovské přílivy a odlivy, zemětřesení, sopečné erupce, výlevy žhavé lávy a zdvih, nebo pokles částí povrchu. Jak shrnul královský astronom Jones: „Velikovsky předpokládá, že tyto střety byly příčinou opakujících se změn oběžné dráhy Země, sklonu zemské osy, délky dne, a střídání ročních období. Předpokládá, že se Země jednu chvíli úplně převrátila, takže Slunce vlastně dříve vycházelo na západě a zapadalo na východě. Velikovsky dále tvrdí, že mezi patnáctým a osmým stoletím před Kristem měl rok 360 dní, a že jeho délka náhle vzrostla na 365 a čtvrt dne v roce 687 před Kristem. Změnila se i oběžná dráha Měsíce a počet dní v měsíci se také změnil…“
    Velikovského domněnky poměrně dobře podporují četné „příhody“, zaznamenané v pravěkých legendách zejména pokud jde o relativní „mládí“ planety Venuše a kalendářní změny, k nimž ve starověku došlo na obou stranách Atlantického oceánu. Opravený asyrsko-babylonský kalendářní rok a rok Mayů začíná stejným datem které odpovídá našemu 26. únoru. Zprávy o zemětřeseních, dlouhé temnotě, a dokonce biblickém „zastavení Slunce“, zaznamenal již řecký historik Herodot. Tvrdil, že mu kněží v Memfis vyprávěli jako důkaz stáří jejich rodu, žijícího údajně již 341 generací během 11 000 let, že „...Slunce za vlád egyptských králů několikrát vycházelo tam, kde obvykle zapadá a zapadalo tam, kde by mělo vycházet“. Země se pod tlakem zakymácela a jen o vlas unikla srážce s kometou, jak je zaznamenáno v hrobce egyptského architekta XVIII. dynastie Senmuta. Malba zdobící strop ukazuje souhvězdí Orion pohybující se směrem opačným vůči „normální“ dráze. Náznaky v Elder Edda, legendární sbírce básní ve staré norštině, pojednávající o obrovském kosmickém Vlku zkázy Fenrisovi, se patrně týkají vzpomínek na kometu o níž se zmiňoval Velikovsky. Zmínky jako: „...Vlk pohltil Slunce … jiný vlk pohltil Měsíc … hory se hroutí když se vlk Fenris osvobodí … vlk Fenris se blížil s široce otevřenou tlamou, jeho horní čelist dosahuje až k nebesům a dolní je na zemi … nebe je rozpolceno vedví…“, jsou pochopitelnější pokud je hodnotíme jako primitivní záznam pozorování otřesných událostí na zemi v důsledku jevů na obloze. Toto povídání je zachyceno i v české pohádce O Červené Karkulce, kde babičkou je Slunce a Karkulkou Měsíc. Vzpomínky na tyto katastrofy zahrnují i katastrofické události, které Velikovsky datuje asi do doby před dvaceti sedmi až třiceti čtyřmi staletími. Podle jeho slov to byly: „Vichřice celosvětového významu, požáry lesů a jejich zničení; z nebe padaly kameny, prach, oheň a popel, hory se tavily jako vosk, láva vytékala z rozervané země, moře vřela, padal asfaltový déšť, země se otřásala a ničila města, lidé hledali útočiště v jeskyních a skalních průrvách v horách, oceány se zdvíhaly a zaplavovaly zemi, přílivové vlny se pohybovaly k pólům a zpět, velké kusy souše se potopily a změnily v mořské dno, rozsáhlá moře se proměnila v poušť, vznikly nové ostrovy a jiné se potopily … změnilo se podnebí, přesunuly se hlavní světové strany a změnily se zeměpisné délky, narušil se kalendář a sluneční i vodní hodiny ukazovaly změněnou délku dne, měsíce a roku. Objevila se nová Polárka…“