O vodách pod nebem...

    Podle bible hned druhého dne „božské bytosti“ oddělily od země několikero různých druhů nebe, přičemž naprosto není jasné jak máme zmíněná „nebe“ konkrétně chápat. A další den stavěli cosi ve vodě. Musíme si příslušné řádky přečíst několikrát, a pokud možno v různých překladech, abychom správně pochopili jejich obsah.
    „I řekl Bůh (elohim): „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak.“ (Gn. 1, 6-7)
    Nebo:
    „Řekl také Bůh: „Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod!“ I učinil Bůh tu oblohu a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak.“ (Gn. 1,6-7)
    Je možné tomu rozumět tak, že ve vodě, v „pramoři“, byla postavena „klenba“. Místo slova klenba se v některých překladech bible asi k lepšímu pochopení (?) používá slovo „obloha“. Ve verši osm nazval bůh klenbu, či oblohu nebem, a vznikla všeobecně dobře známá známá „nebeská klenba“. Dále je nám líčeno, že vody pod nebem se nahromadily na jedno místo a ukázala se souš.
    Toto líčení je dost nesrozumitelné. Apokryfní text, který nebyl začleněn do biblického kánonu, přináší ve verši osm další vysvětlení:
    „Druhého dne stvořil Bůh spodní nebe a nazval ho oblohou. Obloha není shodná s vrchním, ohnivým nebem, a liší se od něj.“
    A dále ve verši devět:
    „Ono druhé nebe se skládá ze světla a ono spodní z pevné látky. Spodnímu nebi se říká obloha.“
    Z toho by mohlo být patrné, že druhé nebe, ležící nad oblohou, či klenbou, nebo kopulí, se tedy zřejmě liší od prvního. Vypadá jinak, je „ohnivé“ a skládá se „ze světla“. Obyčejný člověk by byl jistě velmi překvapen kdybychom mu řekli, že se v bibli hovoří o nějakém dalším, druhém nebi. Ani lapidární vysvětlení, poskytnuté biblickými poznámkami pod čarou, že „kopule“ je prostě pouze „nebeskou klenbou“, protože si písaři Genesis představovali svět jako „díru v sýru“, není ani zdaleka uspokojivé. Vůbec totiž nevysvětluje kde se to druhé, tedy ohnivé nebe nacházelo. Bylo to snad nebe elohim? Otázkou také je, zda si naši předci již tenkrát před tisíciletími neuvědomovali, že žijí na planetě ve tvaru koule. Je možné předložit konkrétní citace. V nekanonizované Malé Genesis, která byla sepsána židovskou náboženskou sektou essejců asi ve druhém století před Kristem, nalezneme další zmínky o „druhém nebi“. Tato kniha popisuje události od stvoření až k exodu z Egypta, a je rozdělena na tzv. „milostivé roky“, přičemž mezi jednotlivými milostivými roky je vždy 7x7, tedy 49 let. A také tomto spise stvořil Bůh více než jedno nebe:
    „Prvního dne stvořil Bůh nebe nahoře, zemi, vodstva a také všechny duchy, kteří mu sloužili.“
    V dalších částech textu se hovoří o stvoření různých andělů a duchů. Pak nadchází druhý a třetí den. Stejně jako v Genesis bylo odděleno spodní nebe, nebo obloha od vod:
    „Druhého dne stvořili oblohu mezi vodami a vody se toho dne rozdělily. Jedna polovina stoupla do výše a druhá klesla dolů pod oblohu. Třetího dne přikázali, aby se vodstva stekla s celého zemského povrchu do jednoho místa a objevila se souš. A stalo se tak, jak přikázali. Vody stekly s povrchu celé země do jednoho místa mimo oblohu a objevila se souš.“
    Vyskytly se hypotézy, že první obloha, tedy kopule, nebo klenba, byla jistým druhem podmořské stanice. V této laboratoři vytvořili elohim člověka. Je to provokativní teorie, ale proč by nemohla být pravdivá? Vždyť v líčení tvoření se jasně praví, že nad a pod kopulí, nebo klenbou, byly vody odděleny. Z toho se dá docela dobře vyvodit, že „celým zemským povrchem“ nemusí být myšlena celá zeměkoule, ale jen určitá část mořského dna. Pak získávají věty z Malé Genesis sice trochu jiný, ale logičtější smys:l
    „... a ustoupily z mořského dna na jednom místě mimo kopuli, klenbu, nebo oblohu, a tak se objevila souš.“
    Podívejme se na do bible nezařazenou knihu proroka Henocha. Píše se v ní, jak byl jakýmsi andělem přenesen do nebe. Své nevšední dojmy vykresluje slovy „oheň“, „ohnivé sloupy“ a „jazyky ohně“ protože patrně nevěděl jak popsat to, co všechno na cestě s andělem zažil a viděl. Zmínku o tom, že elohim pod mořem něco stavěli, nalezneme také ve 28. kapitole slovanského Henochova spisu. Dočteme se tam, jak Bůh stvořil řeky a jak dal „zemi a moři věčné hranice“. Apokryfní i biblické texty striktně odlišují říši lidi, tedy první nebe, od říše andělů a elohim, to představuje druhé nebe. Šestého dne sedmidenního procesu tvoření, přičemž číslo sedm má jistě symbolický charakter a je odpradávna uctíváno mnoha národy starého Orientu, se bohové rozhodli završit stvoření korunou - člověkem. Sedmý den je pokládán za svatý, protože Bůh se rozhodl odpočívat. Byl unavený a vysílený svým dílem? Potřebuje vůbec skutečný, všemocný bůh odpočívat?
    Velmi podivuhodný slovanský Henochův spis také tvrdí že existovalo více než jedno nebe. Prorok hovoří dokonce celkem o sedmi různých druzích nebes. Jeho tvrzení se shoduje s druhou súrou islámského koránu. Říká se v ní, že Alláh „vytvořil sedm nebes“. A v súře 71, nazývané Noe, Nuh, se píše:
    „Copak nevidíte, že Alláh stvořil sedm nebes srovnaných jedno na druhém... ?“
    O kousek dříve, v súře 41 nazvané Ha-Mim-Sadsdah, nalezneme následující věty:
    „A Alláh vytvořil ve dvou dnech sedm nebes a každému nebi přidělil úkol. Nejnižší nebe jsme ozdobili světly a postavili k němu stráž.“
    K podobným sedmi nebesům vynesli andělé asi i Henocha a bylo mu tam zjeveno „vědění světa“. Nebesa byla působištěm „božských bytostí“. A jak také jinak, v nejhořejším nebi se prorok setkal se samotným nejvyšším Bohem.
    Druhý list Korintským (2. Kor. 12, 2+) se zmiňuje o třech nebesích, přičemž to třetí z nich mělo být dokonce rájem. Je tedy zřejmé, že nebylo stvořeno pouze jedno nebe. Spousta kultur zná více než jedno nebe, a nemusí jich být nutně zrovna sedm. Například Aztékové usídlili svého nejvyššího boha jménem Tonacatecutli rovněž v „nejvyšším nebi“. I nadále však zůstává nejasné, co se pod pojmem „nebe“ skrývá...