O vědeckém tvrzení...

    Je li jakékoli tvrzení vědecké jen pokud ho posvětí vědátorský establishment, naskýtá se další problematická otázka: Co přesně dělá nějaký establishment „vědeckým“? Dokáže na to někdo smysluplně odpovědět? Asi ne, a proto vědecké je libovolné tvrzení. Je zde jediný princip obhajitelný za všech okolnosti a na všech stupních lidského vývoje. Je to princip: „Všechno jde.“ Pojem normální věda je pohádka, a úplně stejnou příležitost by měla dostat i široká škála konkurenčních poznání jako například astrologie, akupunktura, či magie. Doplnit musíme ještě náboženství, protože náboženství a všechno ostatní jsou stejně správné cesty vedoucí k poznání. I když mnozí přisuzují vědě stejnou hodnotu jako „náboženství, prostituci, a tak dále“.
    Dnes je jisté, že ve vědě hrají obrovskou roli osobnosti a politika. Z toho se dá nenápadně usoudit, že vědátoři nikdy nemohou plně pochopit „reálný svět“, a tudíž v rozhodující míře ani jeden druhého… V případě dnešní vědy nejde ani zdaleka o nepřetržitý proces výstavby, to jen každá revoluce způsobí nejen destruktivní, ale i tvořivou událost. Navrhovatel nového paradigmatu vystoupí na ramena obrů - aby je pak odtud mlátil po hlavě. Nezřídka je mladý, nebo nový na svém poli, to znamená ne úplně proočkovaný cizími názory… Veřejná představa vědátora se velkou měrou vyvinula z představ o kouzelnících. To byly působivé postavy všem známé od nejrannějšího dětství, vysledovatelné zpět až k prastarým legendám o magických schopnostech dávných šamanů. O všeobecném nedostatku vědecké poctivosti v chrámu vědy měl povědomost už Einstein:
„V chrámu vědy je mnoho příbytků a opravdu mnohostranní jsou i ti, kteří v nich pobývají, i motivy, které je tam přivedly. Mnozí se uchylují k vědě bez povznášejícího smyslu pro vyšší intelektuální výkon; věda je pro ně jen speciální sport, od nějž očekávají svěží zážitky a uspokojení své ctižádostivosti; v tomto chrámu lze nalézt i mnoho jiných, kteří na jeho oltáři nabízejí výplody svých mozků z čistě prospěchářských úmyslů. Kdyby přišel anděl Páně a vyhnal z chrámu všechny lidi patřící k oběma těmto kategoriím, bylo by shromáždění vážně ochuzeno, ale dnes i v minulosti by byli někteří ponecháni uvnitř.“
    Co Einstein mínil prohlášením týkajícím se Pána, nebo některými z jeho dalších proslulých prohlášení, jako například „Bůh je důvtipný, ale není záludný“, nebo „Bůh nehraje se světem v kostky“? Einsteinův Bůh nebyl Bohem většiny ostatních lidí. Když psal o náboženství, což často dělal ve středním a pozdním věku, přikláněl se k názoru, že „slova znamenají to, co chcete aby znamenala“ a odíval do různých názvů to, co by se jinak běžnějším smrtelníkům a většině židů jevilo jako varianta nelíčeného agnosticizmu. Roku 1929 v odpovědi na telegrafický dotaz rabína Goldsteina z New Yorku sdělil, že věří „ve Spinozova Boha, který se projevuje v souladu všeho co existuje, ne v Boha, který se znepokojuje nad údělem a jednáním lidí“. A tvrdí se, že když se ho o léta později tázal na víru v Boha Ben Gurion, „i přes svou významnou rovnici o energii a hmotě souhlasil, že na pozadí energie musí být něco víc“. Nepochybně. Ale velká část Einsteinových zápisků budí dojem víry v Boha mnohem nepostižitelnějšího, a neosobnějšího, než je jakýsi nebeský strojník řídící vesmír s nenapadnutelou autoritou a citem experta. Einsteinův Bůh se jeví spíše jako sám fyzikální svět s jeho nekonečně úžasným uspořádáním, fungujícím na atomové úrovni jako nádherně umělecky zpracované náramkové hodinky, a s majestátností masivního cyklotronu na stelární úrovni.
    V tom bylo hodně víry. Vyrostla brzy a měla hluboce vrostlé kořeny. Jenže později to vše bylo povýšeno na jakési kosmické náboženství, frázi, jenž měla poskytnout hodnověrnou úctyhodnost postavě muže, který nevěřil v posmrtný život a cítil, že jestliže se dobré vlastnosti vyplatí v tom pozemském, pak je to spíš důsledek příčiny a následku než nebeská odměna. Einsteinův Bůh takto zastupoval uspořádaný systém řídící se pravidly, která mohou být odhalena jen těmi, kteří mají kuráž, představivost a vytrvalost pokračovat v hledání. Byl to tento úkol, jímž se jeho mysl začala zabývat brzy poté, co mu bylo dvanáct. V porovnání s tím mu po zbytek života všechno ostatní připadalo téměř triviální. Rozdíly mezi Einsteinem a většinou konvenčních věřících jsou asi jen sémantické, vyznívá to z jeho úvah:
„Všechno, co lidé dělají, nebo myslí, se týká uspokojování pociťovaných potřeb, nebo útěku před bolestí.“
    Einstein náčrtl tři stavy náboženského vývoje. Náboženství strachu, jenž hýbal primitivními národy, a z nějž se v příhodné době stalo vyznání morálky, jehož hnací silou bylo sociální cítění. To by se na druhou stranu mohlo stát „kosmickým náboženským vnímáním nepřipouštějícím žádná dogmata, či znázorňování Boha v lidské podobě.“ Byl přesvědčen, že tato kosmická náboženská zkušenost je nejsilnější a nejvznešenější hybnou silou v pozadí vědeckého výzkumu. A logický důsledek: „Opravdovými výzkumníky v naší materialistické době jsou jedině hluboce zbožní lidé.“
    Třpyt publicity, provázející nedávné nalezení jakýchsi vln zvažovaných jako záření po hypotetickém Velkém třesku, opět jednou zaostřil pozornost směrem k Bohu a Stvoření. Komentátoři nesouhlasí s teologickým významem toho, co nalezla kosmická sonda NASA Cosmic Background Explorer (COBE). Někteří v tomto vlnění rozpoznali domnělé „otisky Božích prstů“, zatím co jiní se těšili nad tím, v čem jako vědci viděli pokus o demystifikaci posledního Božího útočiště. Když se v padesátých letech stala populární teorie Velkého třesku, mnozí ji použili k podpoře víry v to, že vesmír vytvořil v nějakém specifickém okamžiku dávné minulosti Bůh. Někteří na Velký třesk dosud pohlížejí jako na božský akt „Stvoření“, sahající daleko za možnosti vědy… Kosmologové vzali Velký třesk za výchozí počátek prostoru a času, jakož i hmoty a energie… Tato důmyslnější, leč rovněž abstraktní představa Boha, je dobře přizpůsobitelná vědátorskému obrazu vesmíru podřízenému věčným nadčasovým zákonům… Kdyby Velkým třeskem započal i samotný čas, pak lze otázku „… a co ho způsobilo?“ omítnout jako nesmyslnou. Nová vzrušující teorie kvantové kosmologie se snaží objasnit původ vesmíru v rámci konstrukcí z vědátorských zákonů. Jejich hlavním rysem je Heisenbergův princip neurčitosti, povolující přírodě skutečnou spontánnost. V důsledku toho je uvolněna těsná vazba mezi příčinou a následkem, tak charakteristická pro klasickou fyziku. Kvantové události nemusí mít přesně definované předchozí příčiny; může na ně být pohlíženo jako na spontánní fluktuace - změny. Pak si je ovšem možné představovat, že vesmír vznikl úplně samovolně, z ničeho, aniž by přitom byly porušeny jakékoliv zákony.
    Tajuplný Isaac Newton, který si jako protiklad vlny v éterickém modelu vzal na podporu svého úsudku částicový model světla v prostoru, vynesl tento argument:
„Kdyby nebesa vyplňovalo fluidní médium, byl by zde ohromný odpor vůči pravidelnému a velmi stálému pohybu planet a komet, ledaže by to bylo médium mimořádně řídké. Z rozumového důvodu je tudíž zjevné, že nebesa jsou prosta veškeré vnímatelné rezistence.“
    Faraday v roce 1846 napsal:
„Vše, co mohu říci je, že v žádné části prostoru, ať už je prázdný, či vyplněný nějakou látkou, nevnímám nic jiného než síly a linie jejich působnosti.“
    Toto byl počátek dominantních moderních fyzikálních teorií, v nichž jsou podstatné geometrické a fyzikální podmínky samotného prostoru. V současnosti je mechanický éter vykázán ze světové fyziky, a samotné slovo „éter“ se kvůli jeho „nevhodnému“ vedlejšímu významu už neobjevuje v učebnicích fyziky. Místo toho se ostentativně hovoří o „vakuu“, čímž je signalizován nezájem o prostředí v němž se šíří vlny. Když studujeme elektromagnetické, nebo de Broglieho vlny, už se nikdo neptá „co je oscilace“. Veškerá snaha se soustředila na formulace vlnových rovnic pro tyto vlny, jejichž pomocí prý lze předpovídat experimentálně pozorovatelné jevy…
    Jedno oblíbené rčení říká, že nejstarším řemeslem na světě je sexuální prostituce. Myslím, že daleko pravděpodobněji je nejstarší profesí vědecká prostituce, která je stále živá a výborně prospívá i ve 21. století. Mám podezření, že dlouho předtím než nějakou tržní hodnotu získal sex, předhistoričtí šamani už využívali svých znalostí k zisku postavení, bohatství a politické moci hodně podobným způsobem, jako dominantní vědátorští a náboženští politikáři dneška. V tomto smyslu proto souhlasím s názorem, že nejrannějšími vědci byli předhistoričtí šamani a také s Feyerabendovou argumentací stavící vědu na stejný stupínek s náboženstvím a prostitucí. Souhlasiím i s úsudkem který uvádí, že věda a teologie mají hodně společného, protože obojí usiluje o násilné modelování reality na argumentech spočívajících na neprokazatelných bodech víry. Jelikož přitom obojí užívá logiky která říká, že jestli něco vypadá jako kachna, kváká jako kachna, a kolébá se jako kachna, musí to být kachna, musím podporovat i argument, že neexistuje-li mezi vědou a náboženstvím žádný významný rozdíl, může být věda považována za náboženství! Vždyť i dominantní náboženství jsou statická, jelikož jejich argumentace je založena na rigidních doktrínách vyhlášených jejich zakladateli, kteří už dávno zemřeli. Například Buddhou, Ježíšem, nebo Mohammedem. Věda je naproti tomu dynamické náboženství vyvinuté mnoha lidmi v dlouhém časovém období. Má flexibilní doktrínu, vědeckou metodu požadující aby se argumenty vedoucí ke změnám podřizovaly odvozením z pozorovaných a experimentálních důkazů. Kde se tedy bere ta nekonečná sada abstraktního teoretického braku dominujícího moderní fyzice a astronomii? Veškerá pozorování jsou zatížená teoriemi a neexistuje způsob prokázat úsudek vedoucí k důkazu dále, než na hranici stínu rozumných pochybnosti. Opravdový vědec musí mít víru, ale věřit ve vědeckou metodu testování teorií, ne v teorie samotné. Lze také tvrdit, že pavěda je vědou, avšak neřídí se pravidly „správného“ chování společného všem vědám. A protože mnohé dominantní teorie naší doby pravidla vědy nenásledují, měly by být řádně označenými pavědami. A vědátoři, kteří kladou větší víru v teorie než ve vědeckou metodu jejich testování, a navíc zcela ignorují důkazy proti teoriím v něž věří, by měli být považováni za pseudovědce. Jestliže se takto provozované víry opírají o touhy po prestiži, bohatství, nebo politické příčiny, jsou lidé, kteří se k nim hlásí, vědátorští prostituti.
    Pokud je světlo vlnou v éteru, musí být éter absurdní látka. Říkat éteru prostor, nebo vakuum, či temná hmota, však tento problém neřeší. Jejich existence spočívá na slepé víře, ne na experimentálním důkazu. Existuje soubor zdrcujících důkazů svědčících o tom, že světlo je částice, a skutečnost, že většina moderních fyziků odmítá objektivně zvážit tato svědectví, dělá z fyziky frašku. Prázdný prostor moderních fyziků je ve skutečnosti mimořádná látka, která může mít nekonečnou teplotu a hustotu. Oni tvrdí, že flíček tohoto materiálu menší než atom vytvořil celý vesmír. A je to právě tato fyzikální látka, která se stala nedosažitelným Bohem většiny moderních fyziků...