O SLUNEČNÍM TAJEMSTVÍ

    Pro dnešního „moderního“ jedince, jehož myšlení je doslova prosáklé materializmem, je slunce jen jakýmsi fyzickým nebeským tělesem. Jakýmsi obrovským čímsi, podle vědátorů nukleárním reaktorem v kosmickém prostoru, okolo kterého obíhají planety podle zákonů gravitace. Jenže naši prapředkové viděli ve slunci mnohem víc.
    Je to pochopitelné. Slunce jako dárce života... Bez Slunce by nebylo života... Stejně tak má Slunce obrovský vliv na lidské aktivity, obvzvláště v říši myšlení. Veškerou mentální, smysluplnou aktivitu je možné označit za světlo. Naproti tomu negatívní aktivity, když lidské smysly ovládne jednostranný postoj k dění okolo, lze označit za temnotu, čili měsíční citovou aktivitu. S Měsícem to má ale společného pouze to, že jeho svit je vidět jen ve tmě, která byla a dodnes je doménou grázlů, vrahů a zlodějů. I když v západním světě je pro tyto činnosti lhostejné jde li o den, či noc. Díky ostatní „společnosti“, protože naprostá absence soudného myšlení takové společnosti umožnila moderním grázlům „nainstalovat“ takové zákony, že jsou v podstatě nepostižitelní. Přesně podle hesla „co tě nepálí nehas“. Hovořit za těchto okolností o nějaké „světelné“ aktivitě vědomé duše je holý nesmysl. Omlouvat to tím, že jedinci je aktivita mezi jeho smysly a okolním světem v podstatě vnucovaná okolním prostředím, které na něj tak či ondak silně působí, dost dobře nejde. Z tohoto pohledu bychom mohli i ty největší „sviňárny“ chápat jako pozitivní jev. Pokud se mne to netýká... Ponecháme li ale společenskou problematiku stranou, je možné zjednodušeně tvrdit, že temnota je negatívně nabitá, zatím co ranní světlo vycházejícího Slunce přináší přeměnu citové negativity na radost ze života.
    Kdo za takový způsob myšlení může? Nevíme sice dopodrobna jaká společnost byla v Kristových dobách, ale z dobových letopisů, obvzláště římského kronikáře Josepha Flavia, se zdá být patrné, že předkřesťanský svět oproti dnešnímu vykazoval zřejmá pozitiva. Ta pozitiva vymizela s postupným uchvacováním moci křesťany. Ne nadarmo byli křesťané „na indexu“ a stíhali je jako rozvratné živly. Jenže křesťanský „marketing“ fungoval perfektně a než se rok sešel s rokem, kdo byl proti nim táhl s nimi za jeden provaz. I tenkrát byli různí lidé a novoty, které křesťané přinášeli, si poměrně rychle našly své obdivovatele. Úplně stejně jako dnes, člověk zůstal stejný jako tenkrát. A tak se v západní civilizaci s křesťanským učením rozšířil „měsíční“ pohled na svět navzdory tomu, že původní Ježišovo, či v podstatě učení essejských, stálo vlastně na protikladech „Slunce“ a „Měsíce“. Jak se generace měnily, z křesťanské nauky se moudrost Slunce úplně vytratila. Odtud pochází snahy držet lidstvo v nevědomosti. Proto tedy vykazuje charakteristiky náboženství „mesíčního“, sice citově orientovaného, ale založeného na strachu z neznáma.
    Sluneční mysterium našich předků tvořilo snad největší duchovní poklad jaký lidstvo kdy mělo. Symbolem tohoto mysteria byl prvek palladium. Stejně jako jiný fosforeskující předmět, tak i temné palladium začne zářit až jej osvítíte. Pro největší zasvěcence nejhlubších tajemství představovalo palladium skutečnou povahu Slunce. Traduje se že palladium, které se kdysi nacházelo v Tróji, přenesli do Říma. Spolu s ním přišli do Říma i ranní křesťané. A po počátečních těžkostech se jim v tomto hlavním městě tehdejšího světa podařilo vnést křesťanství do světa. To ale bylo ještě úplně jiné křesťanství.