O rybích bozích...

    Dávno a dávno zašlá je sláva Babylónu, neboli Brány boží - Bab-ilu, též Bábel, někdejšího městského státu v jižní Mezopotámii. Dnes jsou z něj jen ruiny necelých devadesát kilometrů jižně od Bagdádu poblíž města al-Hillah. Kdysi městem protékala řeka Eufrat, dnes už má jiné koryto. Mimo věže stavěné až do nebes bylo toto město proslavené pověstnými, uměle zavlažovanými, i za noci jasně osvětlenými Semiramidinými zahradami, které za Nabuchodonecara II. budily údiv již na velkou vzdálenost. On je ale nevybudoval, jen znovuvybudoval při obnově říše i někdejší slávy Babylonu. Nádherné visuté Semiramidiny zahrady nechal Nabuchodonecar obnovit pro svoji médskou manželku a pokračoval v díle svého otce, jenž při obnově říše započal obnovu zničeného Babylonu, naposledy rozbořeného asyrským vládcem. S městem je úzce spojena Legenda o Semiramidis, která sáhá až do časů příchodu bytostí Lachama...
    Příběh o Semiramis známe z podání Ktésia, a později Diodora, je však jen jeden z mnoha jiných. Legenda o Semiramis se měla odehrát v časech, kdy při zakládání Babylonu zářila na nebesích zcela jiná konstelace hvězd, v časech zcela jiných východů a jiných západů Slunce. Tento příběh pochází z „temných“ dob před jen s notnými obtížemi blíže určitelnou celoplanetární katastrofou. Tehdy, na počátku nám povědomého lidského věku, sestoupilo z nebes do vod Eufratu vejce neobyčejné velikosti. A stejně jak to známe z mnohých jiných starověkých legend, z tohoto zázračného vejce vystoupila bohyně Aštarta - Easter – Východ, bytost v mnohém připomínající indiánskou Orchanu - Orjanu, egyptskou bohyni Eset - Isis, dogonského Oga, či askalonskou bohyni Derkétu, údajnou Semiramidinu matku. Není snad žádných pochyb, že vejce obtočené hadem se stalo nejen symbolem bohyně východu, ale i nového zrození. Podle některých je to i symbol příchodu božího odpůrce - Satana - nepřítele lidstva a vládce právě vládnoucí pseudoelity, či mimozemské Entity. Přičemž nepřátelství může, jak dobře víme, vyplynout již z pouhé odlišnosti.
    Z popisu Semiradiny matky Derkéty, jihoamerické Orjany, egyptské bohyně Isis, či dogonského Oga, s jistým pravdivostním rozptylem vyplývá, že sestupující entita, zřejmě prchající ze souhvězdí Siria, krátce po svém sestupu na planetu Zemi zahájila neuvěřitelně rozsáhlou rozmnožovací operaci. V nevyžádané, či spíše vynucené spolupráci s nějakými domorodými muži vytvářela klony, aby si nakonec v legendách vysloužili přívlastek „Velké matky“ neurčené části lidstva. Neurčené části... pouze do věku hystericky ochočeného policejního systému NWO, poroučejícího si otisky dětských prstíků, skan dětských očí podpořený masovým všeplanetárním sběrem DNA, vše nasíleno urychleně postupující orwellovskou fašizaci, když nade vším špiclovským šmírováním bude kralovat šarlatově růžová čipizace. V okamžiku, kdy se velké dílo vydařilo, Velké matky zmizely, jakoby podle stejně vypracovaného scénáře, všechny mizí jednou provždy... V nebesích, jindy v mořské, či jezerní hlubině, bez rozloučení a slz opouštějí své pozemské děti, i když jejich ochrana z povzdálí není vyloučena. Cosi tu však, jako už mnohokráte v minulosti nehraje. Rybí ploutve, blány mezi prsty, vnější jemná šupinatá vrstva připomínala rybí, či ještěrčí kůži. Jakkoliv je rozptyl vzájemné podobnosti velmi široký, jedná se zřejmě převážně o legendární entitu vodních Nágů, jež svými geny infikovala část domorodého tvorstva. Patrně s cílem geneticky zakódovat přirozený odpor k entitě, která se zanedlouho, po vypuzení Nágů z oblasti Siria, objevila i na Zemi.
    Legenda o bohyni Derkétě, genetickým inženýrstvím manipulující s geny lidstva kdesi u města nyní nazvaného Askalon, tedy relativně nedaleko hory Hermon - základny padlých Anunnaki – a rovněž tak relativně nedaleko Bálbecké terasy – jednoho z celé sítě energetických slunečních chrámů, hovoří o časech dávno předpotopních. Období, kterému předcházela celá řada planetárních kataklyzmat, a které ukončila „potopa" jejíž příčiny lze odvodit různě. Legendy, jsou to pouze legendy? Co pak s těmi podivnými archeologickými artefakty naznačujícími, že historie lidstva předkládaná utajovateli je skutečně mnohem odlišnější? A navíc si je v mnohém podobná se současnou dvojtváří utajovatelů...
    Poslyšte pohádku... Před dávnými a dávnými časy, na březích jezera poblíž někdejšího asyrského města Askalon, měla svůj chrám bohyně Derkéta. Dávné legendy popisovaly její vzhled který prý připomínal spíše rybu s lidskou hlavou, tedy entitu jež mohla, ale také nemusela být pozůstatkem nevázaných genetických her dávných bohů. Podle tohoto popisu lze askalonskou bohyni Derkétu spíše zařadit mezi entitu, jež patřila k ekvipáži padesáti démonů žijících na dvoře vládce oceánu Abzů a pána chaldejských čarodějů pána Země i Nebe Enkiho. Původem drakona, či reptiloida. Navíc prý byla uctívaná askalonská bohyně Derkéta podobná Venuši, což je příznačným faktorem podivnosti, neboť „Lachamu“ bylo sumerské pojmenování Venuše, a navíc velmi podobné sumerskému označení padesáti bytostí Lachama doprovázejících draka Enkiho. Řízením bohyně lásky se Derkéta zamilovala do mladíka z lidského plemene, a z nerovného vztahu se zrodila dcera. Nešťastná bohyně zahlušila lidského otce a sama se vrhla do vod jezera což prakticky neznamenalo nic jiného, než návrat do rodného živlu v místech, kde tušíme podmořské základny této pradávné entity. Nezdá se vám to určitá obdoba Dvořákovy Rusalky?