O podivných vědátorech...

    Tento duchovní postoj v principu není ani zdaleka nic nového, svobodné světy ducha si vytvářeli už Pythagorejci. Tvrdili mezi jiným, že ...Rozum nečerpá své zákony z přírody, ale naopak jí je předpisuje. Aristotelovi to moc vtipné nepřipadalo: „Počínají si jakoby byli spolustvořiteli Kosmu. Podle Pythagorejců trůní božská pravda ve formě matematické rovnice už ze své přirozenosti uvnitř všeho. Rozumové přezkušování daných fyzikálních skutečností, kritické ověřování metod použitých k těmto výpočtům, a pokusy o posuzování získaných paradoxních výsledků rozumem, jsou zpupným vměšováním diletantů do Stvoření. Všemocné formule vyčarované pisátkem počtáře mají magickou sílu - mění pořádek kosmu, prostoru a času, hmoty a energie. Kouzelný, racionálně nepromyšlený algoritmus stačí, požadovat pochopení vypočtených přírodních jevů by pro ně bylo barbarstvím.“ Pytagorejci nicméně zastupovali své názory v duchu fair play: „...pokud kdosi bude schopen přijít s lepším řešením, nebudeme ho považovat za nepřítele, ale za někoho kdo tvrdí co je správné. Cenou tomu, jež naše tvrzení v základě vyvrátí a zjistí, že se věci mají jinak, nechť je naše přátelství.“
    Vše je vlastně absolutně relativní, protože být jen trochu opravdovým vědátorem vyžaduje nejen rozsáhlé všeobecné znalosti, ale i dobré myšlení. Co je pravdivé, a co ne má význam jen tehdy, když jde o funkčnost nějakého stroje. Do všedního dne inženýra vstoupí teoretická věda jen zřídka, a její matematika už vůbec ne. Za technický pokrok proto vděčíme praktikům spoléhajícím na vlastní měření víc než na formulky teoretiků. Stroje proto dělají co mají, a Olymp „myslitelů“ zůstává nerušen, jejich odborný blábol naštěstí nedoléhá až do výrobních hal. Svět údajně změnily dvě teorie - teorie relativity a kvantová mechanika. To je velmi přehnané tvrzení. Jestiže svět doopravdy něco změnilo, byla to atomová energie a jaderné zbraně, což ovšem opět nevyrostlo ve skleníku teoretiků, ale na základě experimentů, jako ostatně veškeré technické novinky. Přesto je obojí rádo citováno jako „důkaz“ správnosti teorií. Tato tvrzení se nezakládají na pravdě. Jediné, co dokazují, je přeměna hmoty na energii, což ovšem nedokázal Einstein, ale už v roce 1846 Weber. Později to více než rok před Einsteinem shrnuli do rovnice E=mc² Lebeděv a vídeňský fyzik Hasenöhrl.
    Relativisté to však zas tak do detailu neberou, a tudíž Einsteinovi patří zásluha za přesné opisování bez udání zdrojů. Před každého, kdo se hodlá zabývat moderní fyzikou, je postaven stejný problém. Jednou jsem měl možnost zeptat se jednoho profesora jak lze pochopit matematiku kvantové mechaniky. On se usmál a řekl, že tuto matematiku není schopen pochopit nikdo. Ono to totiž ani pochopit nelze, ale když to do vás budou neustále hustit, budete tomu věřit. Oficiální školská fyzika tvrdí studentům, že tuto teorii musí zvládnout, nikdo však neočekává že ji i pochopí. Tímto jsou budoucí fyzikové hned na počátku své dráhy donuceni vzdát se vlastního bádání ve prospěch dogmatu. Matematik Hilbert jednoho studenta vyplísnil u zkoušky slovy: „Tolik chytrých lidí si nad tím lámalo hlavu a teď najednou přijdete vy, a troufáte si nám vysvětlovat jak to doopravdy je?“ Fyzik Barth jednou vzpomínal na školní léta: „Na přednášce o infinitesimálním počtu nám říkali, že u počítání nesmíme přemýšlet, protože to jen zbytečně odvádí pozornost!“
    Jak došlo k tak chorobnému nadhodnocení teorie? Tak třeba taková otázka po povaze světla je stará celá staletí. Přímočarost, jíž se světlo šíří umožňuje závěr, že je složeno z částic. Ovšem fenomény jako zakřivení a lomivost naznačují, že jde spíše o cosi co má velmi blízko k vlnění. V 19. století se věda přikláněla k druhé možnosti zejména poté, když Fresnel a Maxwell přišli s elegantními rovnicemi, které se zdály potvrzovat vlnovou teorii. Chybělo tomu jen nosné médium, protože vlny dávají smysl jen tehdy mají-li se v čem šířit, jako třeba ve vodě, či ve vzduchu. Takové médium tedy muselo být předpokládáno, bylo neviditelné a říkalo se mu „éter“. Tehdy se už vědělo, že rychlost světla je konstantní, a její hodnota byla přibližně známá na základě astronomických pozorování. Protože se Země otáčí a současně hezky rychle obíhá Slunce, musí se tedy pohybovat i v éteru, a přesně to mělo být změřeno. Američan Michelson tehdy sestavil geniální aparaturu, s níž roku 1881 v Potsdamu na pozvání von Helmholtze provedl proslavený experiment, který pak zopakoval společně s Morleym roku 1887. Rozdělil světelný paprsek pomocí poloprůsvitného zrcadla na dva paprsky, z nichž jeden směřoval rovně, a druhý stranou. Oba pak byly vráceny dalšími zrcadly na společnou projekční plochu. Pootáčí-li se tímto aparátem, musel by jeden z paprsků v určité pozici probíhat kolmo k „éterickému větru“ bezpochyby vyvolanému pohybem Země, zatímco druhý by musel ve směru tohoto „větru“ urazit dráhu tam, a proti němu zase zpět. V tomto případě by oba paprsky potřebovaly k uražení stejné vzdálenosti rozdílný čas. Je to podobné jako u lodi, která aby urazila po řece stejnou vzdálenost tam a zpět, potřebuje více času než při stejné vzdálenosti na jezeře, protože ztráta času při plavbě proti proudu je vždy větší než časový zisk při plavbě po proudu. Kvůli těmto odlišným časům by se oba světelné paprsky na stinítku překrývaly, což by se muselo projevit „interferenčními pruhy“. Jenže ať už byl aparát natočen kterýmkoli směrem, neukázalo se vůbec nic. Čímž bylo zjevně dokázáno, že žádný éter není přítomen. A na světě byl velký problém...