O podivných osobách...

    A co takové podivné osoby? Není jich málo, nicméně z vyjmenování všech bez rozdílu by se stal pouhý seznam podivných skutečností, či výčet „přehnaných shod okolností“. Stačí uvést pár příběhů několika skutečných osobností, snad jen vyjma Melchisedecha, který patří spíše do oblasti legend. I když, stejně jako Melchisedech, se z neznáma vynořil i incký panovník Manco Capac... I ten se vynořil z neznáma a zabydlel v dějinách v době, kterou nikdo nedokáže určit. A co takový nesmrtelný čínský císař Fu-Si, anebo král Artuš? Tak například u krále Sálemu Melchisedecha, u čínského císaře Fu-Siho, nebo u devíti tajuplných mayských „Pánů času“ nelze určit do jaké doby patřili. Tyto namátkou vyjmenované bytosti jen promítly svůj stín do dějin tak, aby se nedal přesně lokalizovat ani v čase, ani v prostoru. V podstatě totéž se dá tvrdit i o Kristovi...
    U jiných známe datum narození i smrti, a takového Rudera Josipa Boskoviče, nebo Olivera Heavisidea, dobře znají dokonce i historikové dnešní vědátorské marškumpačky. Ti by však zcela určitě neschválili způsob jakým se na ty zmíněné podivné bytosti hodlám podívat. Kašlu na ty pitomce, ti učení pánové už nám přece kdysi tvrdili, že egyptské pyramidy vznikly přírodní cestou, že jde o lávové útvary kdy horká láva ztuhla ve tvaru jehlanu! A také že Trója je vybájené město… A další, a další...
    První zmínku o Melchisedechovi najdeme v První knize Mojžíšově: „A Melchisedech, král Sálemu, přinesl chléb a víno. Byl knězem Boha nejvyššího. A požehnal mu a řekl: ‚Požehnaný buď Abraham skrze Boha nejvyššího, jemuž patří nebesa i země. A požehnaný buď Bůh nejvyšší, který vzal tvým nepřátelům štít a vydal je v ruce tvé.‘ A Abraham mu dal desátek ze všeho.“ Tato událost se měla odehrát přibližně v roce 2200 po stvoření světa. Byl by to velmi užitečný časový údaj, kdybychom ovšem věděli čemu Hebrejci říkali „rok“, a čemu „stvoření světa“. Tyto pojmy nedokázala objasnit ani celá staletí vědátorských diskusí. Což ostatně není nic nového... Je tudíž zhola nemožné stanovit období kdy Melchisedech žil. Nicméně zvláštní jsou už stručné údaje uvedené v Bibli. Poprvé v dějinách lidstva se tu hovoří o jediném všemocném Bohu, stvořiteli hvězd a vládci vesmíru. Dnešní zastánci existence UFO by onoho nejvyššího Boha jistě považovali za mimozemšťana, protože přece sídlí na nebesích! V této souvislosti však není od věci upozornit na jednu zvláštní shodu okolností. Když puritáni založili město v nové severoamerické kolonii, zcela přirozeně je pojmenovali Salem. Méně přirozené však bylo, že Salem se stal dějištěm událostí silně zavánějících sírou, a brzy poté se tam konaly nejrozsáhlejší čarodějnické procesy v Severní Americe. Co se týká palestinského Sálemu, nevíme o něm zhola nic, ani kde se nacházel, ani zda vůbec existoval.
    Melchisedech má od samého začátku podivné postavení, není to ani patriarcha, ani prorok. Zjevil se Abrahamovi a dodnes, což je opravdu zvláštní, se zjevuje na nejrůznějších místech světa. Jedno z jeho zjevení, pravda poněkud groteskní, vylíčil 26. listopadu 1973 i francouzský deník France-Soir. Podle tohoto deníku se onen člověk považoval za divotvůrce, a byl hospitalizován na psychiatrii. Noviny uváděly: „Dává si říkat kníže Charlemagne Esses, jeho pravou totožnost se přes veškeré úsilí zjistit nepodařilo. Nevíme kdo to je, ani odkud přišel. Dvaapadesátiletá básnířka křestním jménem Cyna, jeho údajná žačka a stoupenkyně, obviněná z porušení úřední pečeti vypověděla, že ten tajuplný muž je Abrahamův současník a král Sálemu Melchisedech, nesmrtelný mesiáš pověřený nápravou světa.“ Další, natož pak bližší informace nejsou k dispozici. Smysl pseudonymu Charlemagne Esses je patrně jasný, mohl by být odvozen ze jména francouzské granátnické divize „S. S. Charlemagne“, která bojovala po boku hitlerovských vojsk. Ano, ten člověk může být psychicky narušený, vždyť dobře víme, že nepříčetní lidé se dost často považují třeba za Napoleona, a přece nikdo netvrdí že Napoleon neexistoval. Jeden americký ústav pro choromyslné pečuje dokonce o tři Ježíše, a přesto kvůli nim nikdo nezpochybňuje existenci církevnického Ježíše Krista. Příběh „divotvůrce“ Essese pouze ukazuje, jak je mýtus o Melchisedechovi živý a podmanivý i v dnešní době.
    Je znám ještě další příklad Melchisedechova zjevení. Tentokrát nejde o groteskní příběh, vždyť jej provázela jakási hrdinská svatozář. Příběh popsal ve své době proslulý reportér a spisovatel Arthur Machen. Stalo se to v roce 1917 ve Walesu, v malé rybářské vesnici Llandrisant. Ve vesnici se několik dní zdržovali neznámí muži. Tvrdili o sobě, že patří do Ffeiriadwyr Malcisidec, tedy že jsou kněžími podle Melchisedechova řádu. V červnu 1917 odsloužili mši na počest Svatého grálu v místním protestantském kostele. Účastníci mše slyšeli a opakovali starořecká slova, která nikdo z nich neznal. A potom se začaly dít zázraky, což potvrdili i lidé z širokého okolí. V kraji se rozsvítila obrovská ohnivá růžice, v jejímž středu stál kostel, a kromě pozornosti místních upoutala i pozornost generálů vrchního velení anglických vojsk. Považovali ji totiž za světelný signál pro německé ponorky. Ohnivý úkaz započal asi dvacet minut po půlnoci a dosvědčili ho vojáci, námořníci i obyvatelé sousedních vesnic. Podivné na té noci rovněž je, že ve zhruba padesátikilometrovém okruhu se nzázračně uzdravilo několik nemocných. Byla mezi nimi dokonce i mladičká Olwen Phillipsová z Croeswenu u Llandrisantu, která umírala na tuberkulózu. Ráno ji přišel navštívit lékař s úmyslem vystavit úmrtní list, ale našel ji docela zdravou. Prohlásil, že něco takového je vědecky nemožné, a později do jednoho lékařského časopisu napsal: „Bylo to naprosto neuvěřitelné, protože tuberkulóza jí rozleptala celé tělo.“ Té noci se Olwen zdálo, že ji navštívili tři muži, kteří nesli jakýsi předmět. Podle jejího popisu mělo jít o Svatý grál. Dívka však o Svatém grálu nikdy předtím neslyšela. Té noci se vyléčila i jedna úplně a nevratně hluchá žena - uslyšela kostelní zvony vyzvánějící po celou dobu kdy Melchisedechovi kněží sloužili mši. Arthur Machen upozorňuje na to, že všichni vyléčení nemocní shodně vypověděli, že té noci měli vidiny jaké vyvolává halucinogenní meskalin. Dokázal si snad někdo z obyvatel Llandrisantu opatřit meskalin, když v tu dobu LSD ještě nebylo oficiálně objeveno? Nicméně planoucí růžici viděli i námořníci a členové pobřežní hlídky, a ti pod vlivem meskalinu určitě nebyli. Navíc slyšeli zvon, nikoli však malý zvon llandrisantského kostela, ale velký zvon, jehož vyzvánění podle vyjádření svědků připomínalo „věčný sbor andělů“. Účastníci mše pak přímo v kostele slyšeli jak pastor, racionalistický protestant nejtvrdšího ražení prohlásil: „Jsou to kněží Melchisedechovi, tři posvátní rybáři duší jsou mezi námi. Sláva! Sláva!“ A zatímco se pastor modlil, účastníci mše ty tři kněze spatřili: byly to prý lidské postavy zářící tak, že na nich nemohli udržet pohled. A ty tři postavy držely předmět, jehož tvar se sice nedal přesně rozpoznat, ale odpovídal prý popisu Svatého grálu. Trojice kněží hovořila starořecky a několikrát vyslovila jméno Melchisedech. Arthur Machen se nepouští do žádných závěrů, jen připomíná, že kromě případů kolektivních telepatických halucinací existují také jevy přesahující naše chápání, a které ani vědátoři nedokáží vysvětlit. A dodává: „Ti, které Rudyard Kipling nazývá vládci nad životem a smrtí, pečlivě dbají aby nám to, co nemáme právo vědět, zůstalo utajeno.“ V roce 1972 přirovnal časopis Flying Saucers Review llandrisantské události z roku 1917 k podobné příhodě z roku 1905, a konečně nám podal racionální vysvětlení: „Byly to jen létající talíře!“ A s dojemnou naivitou dodal: „Jako ve Fátimě.“ A proč ne? A proč ne Poslední soud?