O podivných obrazech...

    V baroku to byl zřejmě velmi oblíbený námět, protože ty podivné obrazy lze nalézt hned ve dvou pražských kostelech. U svatého Tomáše na Malé Straně na stěně kněžiště a u svatého Jindřicha na Novém Městě v boční lodi visí rozměrný barokní obraz zobrazující Zemi coby kouli plující vesmírem. Není to podivné? O kulatosti Země tedy nebylo v barokní době již dávno pochyb, podstatně déle však trval spor o její pohyb. Z jedné strany pak na Zemičku shůry shlíží pánbíček v podobě stařičkého muže, a na druhé straně k ní škaredě vzhlíží jakýsi bradatý duch, církevník by řekl nepochybně ďábel. Jako by tito dva spolu vedli spor o Zemi. Avšak komu z nich skutečně, a možná i případně po právu patří?
    Pokud přijmeme za jediného rozhodčího v tomto sporu církevnické posvátné Písmo, není o tom sebemenší pochyby: „Hospodinova je Země i vše co je na ní, svět i všichni kdo ho obývají”, doslova křičí žalmista (Ž 23,1). Podle tohoto normativního pramene by tedy měl mít cirkevnický pánbíček jednoznačné právo na Zemi, a může tudíž nad ní uplatňovat svou vládu zcela neomezeně. Odpovídá však toto pojetí též naší novověké zkušenosti? Můžeme odpovědně tvrdit, že takto se nám jeví skutečně poměry na Zemi? Nepřesvědčuje nás novověká fyzika že vše, co se na Zemi děje, probíhá neodvisle od jakýchkoli mimozemských příčin, z vlastních pozemských důvodů a sledujíc přitom pozemskou dynamiku?
    Svým způsobem to měl středověk jednodušší a jasnější, svět byl podle církevnického nařízení plochý a trojvrstvý. Nahoře nebe v němž sídlil pánbíček, jeho andělé a svatí; uprostřed země s člověkem, jeho pozemskými starostmi a lopocením; a nakonec kdesi hluboko dole peklo, příbytek ďáblů a zavržených duší. A toto prostorové uspořádání tudíž blbečkům jednoznačně ukazovalo jaké mají možnosti, kde je jejich místo, nebo na čí straně je iniciativa. A také kdo je původcem a způsobitelem všeho co se děje. Nic totiž v tomto pozemském světě nepadá zdola nahoru, ale pokud nás realita neklame, tak je tomu přesně naopak. Ať už jde o déšť, sníh, krupobití, mocné větry i oživující rosu, či různá politická zvěrstva, to vše přichází shůry. Zdola přicházejí podněty jen ve zcela výjimečných případech různých katastrof, jako třeba při zemětřesení, nebo záplavách. To jsou nepochybně případy kdy se na okamžik, ovšem samozřejmě ke své vlastní škodě, Země podnícena ďábly vymyká božské kontrole, aby se pod ni ovšem vbrzku po zkrocení ďábla znovu pokorně vrátila.
    Nicméně je tu jeden nevyřešený problém. Ona se ta Země sama od sebe otáčí a pluje vesmírem neznámo kam... A tudíž si jen velmi ztěží lze představovat ďábly jak někde v zemském nitru točí nějakými rumpály. Že by za to mohl některý prst boží který se jí dotkl, a dal ji její točivý moment a směr? Ale rozhodně ne již nějaká božská ochranná ruka. Otevírá se nám tedy obraz Země která se řídí sama svými zákony, obraz mohutného svébytného tělesa které navíc kromě svého působení fyzikálního, tedy kromě toho, že je ohromnou skálou na niž působí a která působí gravitačně na další podobná tělesa, má a vytváří ještě cosi zvláštního, co nazýváme životem: Její souše se potahují, alespoň tam kde to jde a kde není příliš sucho, povlakem zeleně a dokonce v tomto jejím kožíšku žijí jakési blešky, třeba nosorožci, kajmani a medvědi, a človíčkové. Tato její „mikroflóra" a „mikrofauna" by samozřejmě bez ní nemohla existovat, právem tedy pohlížíme na Zemi jako na svou Velkou Matku. A když náhodou některé z jejích „dětí" dospějí tak daleko, že jsou schopny alespoň částečně reflektovat tento svět složitých vztahů a uvědomovat si různé partikulární i globální, na Zemi platící vztahy, stejně jim to není moc platné: Možná jim to na čas poskytne výhodu oproti jiným podobným tvorečkům, které tento pokročilejší reflektující druh může dokonce ohrozit, ba přímo vyhubit. Na Zemi jako takovou a na její zákonitosti jim to však stejně vyzrát nepomůže.
    O čem to mluvím? Samozřejmě, že o lidech. Ti se nám kupodivu na obou oněch impozantních obrazech, na nichž o Zemi spolu hrají Bůh a ďábel, a potažmo i na onom druhém, holistickém, poněkud ztrácejí. Jak také člověk se svými nicotnými silami může obstát jako partner takových mocností? Necháme-li se však zdrtit impozantností těchto obrazů, bude nutně náš přístup k Zemi pasivní. Buď jsou osudy Země předurčeny jakýmsi jednoznačným božím plánem, nebo jsou jakýmsi tajemným a nepochopitelným dramatem do něhož člověk nemůže zasáhnout, a při němž se střetávají - vysoko nad lidskými hlavami - v urputném boji síly dobra a zla. Ještě tak nejoptimističtější je třetí možnost, dle níž můžeme alespoň někde a partikulárně využít zákonů přírody, pokud je ovšem dobře pochopíme, a můžeme si tak trochu usnadnit svůj úděl. Na další vedlejší efekty při tom není nutno dbát, poněvadž prakticky nemáme možnost do zákonů běhu Země podstatněji zasáhnout; maximálně se nám stane, že pokud neodhadneme dobře možné důsledky, rozdrtí nás jakýsi „zpětný náraz".
    Že by člověk, jeho dějiny a celkové působení na Zemi, byl něčím tak efemérním a nevýznamným? I zde to měl středověk jednodušší. Pravda, ona střední vrstva, ta pozemská, je oproti druhým dvěma omezená a konečná, ale zato je jaksi v lidské kompetenci. Pánbíček má samozřejmě možnost změnit účinky lidského jednání a také do dějin Země zasahuje, přesto ponechává lidem co možná jakousi autonomii. „Nebesa jsou nebem pro Hospodina, zemi však dal synům lidským", prohlašuje opět žalmista v Žalmu 114. A obzvláště židovský národ ve své touze po svobodě dokázal brát svou autonomii opravdu vážně. Talmud nám uchoval zprávy o situacích, kdy bylo shromážděnými rabíny odmítnuto „znamení z nebes" při řešení právně teoretického sporu. Na tomto příběhu, je to příběh o rabbi Jochananovi a sporu o rituální čistotu pece, je nejpozoruhodnější jeho vyznění: Poté, co shromáždění učenci potřikráte odmítnou přijmout božské znamení, pánbíček na nebesích zaplesá a celý rozradostněn si dojatě opakuje „Moji synové mě porazili, moji synové mě porazili..." Tento styl myšlení, totiž že božské nemá zasahovat do lidských dějů, ba ani to pánbíček dělat nechce, i když tak samozřejmě činit může, rozvedl nejdále v minulém století Fromm ve své knize „Budete jako Bohové". To je něco jiného nežli deismus, který sice také tvrdí, že božství do lidských dějů nezasahuje, ale v podstatě v aktuálním stavu přírody ani žádnou takovou možnost nemá.
    Čí je tedy Země, boží, nebo lidská? Anebo se snad vymyká kontrole obou a stává se tak jejich protiváhou, odpůrcem či protivníkem, tedy řecky diaboloj? Nebo na čí straně Země vlastně hraje, je slepou a poslušnou vykonavatelkou božích rozkazů vyjádřených fyzikálními zákony, která se nakonec musí jednou zbavit toho nenáležitého plevele, který zaneřádil její povrch, nebo je kumpánem a zároveň hračkou „dětí lidských"? Když se pokoušíme vysvětlovat dění na Zemi jen z ní samé, případě ze zákonů platných v blízkém vesmíru, nenajdeme na ní nakonec pro člověka místo. Ovšem i když jsme si vědomi onoho tajemného řídícího principu vesmíru, onoho „ducha dálav času a rozsáhlosti světa", jak nám ho připomíná liturgie Obce Křesťanů, stejně můžeme upadnout do obav, že by snad člověk a jeho úsilí nemuselo být s tímto principem v souladu. Tento inteligentní princip by pak mohl řídit světové dění aby se člověka zbavilo, vždyť „Hospodinova je Země i vše, co je na ní, svět i všichni kdo ho obývají", neboť On je oním všepronikajícím principem a ten, jenž vše založil, má jistě také vše ve své moci, a může si s ním činit co se mu zlíbí... Tak to poutavě vyjádřil prorok Jeremiáš.
    Je to veskrze logické, přesto by nás takové smýšlení zavedlo do slepé uličky. Pamatujme: „Nebesa jsou nebem pro Hospodina, zemi však dal synům lidským". To slovo DAL je třeba vzít vážně. Na jedné straně ukazuje že Země, právě tak jako všechno ostatní, není vyňata z moci a působnosti onoho všezakládajícího a všeuchovávajícího principu. Na druhé straně když pánbíček něco dá, je ten čin třeba přijmout vážně. Nevím, ale snad to staré dobračisko nedává své dary aby je hned požadoval nazpět. Zdá se že spíše chtěl aby se jeho působení odehrávalo, jeho vůle uskutečňovala na Zemi nejrůznějšími prostředky a kanálky v prvé řadě skrze člověka. Máme tedy právo na Zemi působit a proměňovat ji, ne však jako boží nevolníci, nebo pachtýři, ale jako božstva! Jen toto vědomí nám může poskytnout správný vztah k Zemi, je to ten nejodpovědnější vztah k Zemi jaký může být. Otrok - člověk nesvobodný, nebo ten, kdo je najat za mzdu, není nikdy plně odpovědný za to co mu bylo svěřeno, jak upozorňuje Ježíš (J 10,12n.). A také jen toto nám, kteří jsme na jedné straně součástí Země, dává oprávnění na ní pobývat, odlišovat se od ní, pracovat na ní a proměňovat ji. Vědomí toho, že nejsme pouze součástí Země, jejím výtvorem a funkcí, ale že jsme v pravém slova smyslu energií - působením, činem... Řekneme-li potom, že Země je lidská, nebo že patří člověku, neříkáme tím nic jiného než co bylo řečeno dříve, totiž, že "Hospodinova je Země i vše, co je na ní, svět i všichni, kdo ho obývají".
    Tento pohled znamená zároveň oživení všech oněch sympatických rysů které jsme shledali ve starém, středověkém obrazu světa. Že totiž do něj proudí shůry božské síly oživující a oplodňující Zemi. I dnes proudí na Zemi božské síly z kosmu, ale v prvé řadě a především skrze člověka...