O podivném světě...

    Podivný je tento svět, a ještě podivnější jsou tvorové jej obývající... Nedávno jsem zaslechl, jak se nová vláda tohoto ministátečku chystá vrážet prachy, které ostatně nemá nejen do církevníků, kterých je v tomto ministátečku minimum, ale i do vědátorské obce. Prý na další výzkumy... Čeho?Ta vláda mi připadá stejně blbá jako stádo které hodlá řídit a rozhodovat o jeho osudech. Už delší dobu se zamýšlím nad existencí vědců, a potažmo i existencí prachobyčejných vědátorů, kteří z generace na generaci přenášejí jedno a to samé. Ne vědění, ale vědátorské náboženství, které se vehementně snaží narazit na to církevnické. A pokud možno co nejvíc a co nejkomplikovaněji, aby přemýšlivý adept vědění ztratil chuť přemýšlet, a musel se poslušně nabiflovat co je po něm vyžadováno. A když se to k naší spokojenosti nabifluje, a přesně odrecituje, možná dostane i nějaký bezcenný cár papíru opravňující jej poslušně vplout do davů obce vědátorské... A nevyčnívat, držet se v houfu, a pokud nějakým nedopatřením na něco nového a neobvyklého někdo přece jen narazí, na vyčnívání jsou tu jeho renomovaní šéfové. I když tomu většinou sami nerozumí, dovedou si s tím poradit. Každý z těch renomovaných používá „učenou“ hantýrku, které většinou sám nerozumí, natož aby tomu rozuměli jeho učení kolegové. Běžná praxe...
    I většinou nepochopený, a proto bezmezně obdivovaný filozof Kant si stvořil vlastní svět popisovaný slovy které si sám vymyslel. Proti tomu sice nelze nic namítat, k poznání skutečného světa však vůbec nic nepřidá když se namáhavě vrhneme do světa jeho představ. Je to čiré plýtvání časem spolu s hrozbou zamlžení mozku. Skutečná genialita složité souvislosti zprůhledňuje, a nekomplikuje uměle i to nejjednodušší. To žel neplatí, a nejen u Kanta... Zhruba od osmnáctého století se vědátorský svět rozhodl považovat veškeré bádání po tajích tohoto světa za ukončené. Hodlali odejít na „zasloužený“ odpočinek. Občas se sice sešli ve svých akademických brlozích, ale jen aby svorně umravnili občasné šťouraly, kteří nařízení o ukončeném bádání nehodlali akceptovat. Začtěte se do historie a zjistíte, kolik takových badatelů své úsilí raději pro klid duše vzdalo, aby výsledky jejich bádání po čase nějaký vědátorský opuncovaný tupec vytáhl, a postavil si na tom byznys. Tak už to na tomto světě chodí... A tak tedy tehdejší důstojní pánové mezi jiným úředně rozhodli, že kameny z nebe padat nemohou, protože je přece všeobecně známo, že tam sídlí pánbůh... A když jim jeden šťoural přišel předvést mluvící mašinku, začali jej dusit v domnění, že mašinka přestane mluvit. Toho odvážlivce skoro udusili, ale mašinka ne a ne zmlknout. To už bylo na pováženou, kymácelo to jejich majestátem. A tak se tedy mimořádně dohodli, že úředně povolí ve vyjímečných případech i padat kamenům z nebe na Zem...
    Našli se však mezi nimi i tací, kteří si začali uvědomovat na jak vratkém základě ta úřední vědátorská nařízení stojí. A tu se postupně objevil nový fenomén, který se od té doby až dodnes stará o nepřetržitý chaos. Jde o „matematizaci“ vědy, zejména fyziky. Protože v dávné minulosti neexistovaly akademické brlohy, bádání valnou většinou obstarávali za své peníze amatéři, a tito amatéři se pokoušeli poučit od přírody pomocí experimentů. A potažmo o následné, pokud možno co nejjednodušší vyjádření zjištěného. Když pak někteří zjistili, že by se na takových bádáních dalo slušně vydělávat, takto vzniklá akademická obec začala pociťovat potřebu se od běžného badatelského davu nějak odlišit, a tudíž zavládl opačný trend. Protože probouzející se vědátorská obec u vědomí vlastní nevědomosti začala doslova chrlit všelikaké více či méně smysluplné teorie, člověk zvaný matematik začal vypočítávat různé fantastické věci patrně u vědomí toho, že papír snese všechno, a pomocí „elegance rovnic“ se pokoušel a pokouší podle nich interpretovat výsledky různých měření. Jinak řečeno narážet výsledky měření na různé teorie. To samozřejmě muselo vést k rozporům následně „vysvětlovaných“ ještě krkolomějšími teoriemi, které se však stále více vzdalovaly realitě. Pokud se rozhodnete číst dál uvidíte, že toto tvrzení není nijak přehnané.
    Většina kateder teoretické fyziky vznikala koncem 18. století a byla obsazena lidmi, kteří toho o matematice mnoho, někteří téměř vůbec nic nevěděli. Jako například strojní inženýr W. C. Röentgen, vyučující teoretickou fyziku ve Strassburgu. Tehdejší novou generaci fyziků matematické rovnice doslova fascinovaly, takový Laue například považoval Maxwellovy rovnice, exaktně popisující chování elektromagnetických vln, za „esteticky krásné Zjevení“. Einsteinův anglický obdivovatel profesor Eddington jednou řekl: „Asi bychom se měli na kvantového fyzika zlobit protože nás svedl na špatnou cestu. Ale nelze neobdivovat strhující krásu kvantové aritmetiky a geniální trik, jehož pomocí jsou přidělována čísla nevyčíslitelnému.“ Je to bohužel pravda. Nikdo nezpochybňuje fakt, že základem každé přírodní vědy musí být pozorování, nicméně kvůli tomu musí příslušný vědátor zvednout zadek a vypravit se do přírody. Oč pohodlnější je matematická teorie, kterou lze snadno uspokojit i u psacího stolu! Stačí když nalezne, nebo vydedukuje nějakou vhodnou matematickou souvislost mezi dvojicí pozorovaných hodnot. Ve skutečné fyzice je to ovšem až druhořadé, protože příroda je daleko víc než jen jakási snůška matematických úloh. Teoretici sice hovoří o fyzice, ale přitom mají na mysli jen své matematické modely. Tyto smyšlenky smí dělat vše co jim předepisují počtáři...