O Knize proměn...

    Na experimentální úrovni tedy Kniha proměn bezpochyby funguje, na jiné úrovni by mohla představovat první krůček k ovládnutí času. Kniha proměn sestává ze čtyřiašedesáti hexagramů a jejich vysvětlení. Ve chvíli, kdy nás život postaví před rozhodnutí, nebo volbu, musíme se v první řadě rozhodnout který hexagram nejlépe vyhovuje momentální situaci. Proto si hodíme mincemi, tyčinkami, nebo – chceme-li respektovat tradici – stébly určitých rostlin. Podle Carla Gustava Junga to není člověk kdo ovlivňuje osud, a vybírá hexagram prostřednictvím kombinace nějakých předmětů. Funguje to tak, že mezi pádem indikačních předmětů a situací, v níž se tazatel ocitl, existuje synchronizace. Jde o slavnou teorii synchronicity, kterou současně a nezávisle na sobě vyslovili Carl Gustav Jung a Wolfgang Pauli. Bez použití matematiky tuto teorii takřka nelze vysvětlit, přesto se o to pokusíme. V časovém toku od minulosti k současnosti se určité události vzájemně ovlivňují. Jde o klasickou kauzalitu, buď deterministickou, nebo pravděpodobnostní, v závislosti na vybrané teorii. Ale některé události se ovlivňují také kolmo na tento časový tok, jako vlny vyvolané na hladině jednou lodí mohou rozkolísat jiné lodě, nebo změnit směr vln které tyto lodě způsobily.
    Ještě srozumitelnější objasnění přináší tento příběh. V roce 1951 přijal Carl Gustav Jung pacienta, který si stěžoval na bolesti v krku. Jung se domníval, že jde jen o bolest psychosomatickou, přesto pacientovi doporučil celkové vyšetření. Půl hodiny poté co pacient odešel, zatelefonovala Jungovi manželka. Byla vystrašená, protože se jí na okno slétlo hejno ptáků, což se jí stalo už dvakrát. Poprvé když jí zemřel dědeček, a podruhé když jí zemřel otec. Jung ji uklidnil, jak nejlépe uměl. Ovšem v době jejich telefonického rozhovoru zemřel onen pacient: Z Jungovy ordinace šel domů pěšky a cestou ho ranila mrtvice. Podíváme-li se na tu příhodu z hlediska obvyklé logiky, nemůžeme tvrdit že slet ptáků zapříčinil pacientovu smrt, ani že pacientova smrt zapříčinila slet ptáků. Ty dvě události byly synchronní, ovlivnily se kolmo na plynutí času.
    Podobně synchronní je podle Carla Gustava Junga situace tazatele a pád indikačních předmětů, jejichž prostřednictvím si chce tazatel vybrat hexagram z Knihy proměn. Kniha proměn je tedy jakousi šipkou kolmou na čas a ukazuje nám, kterou z jeho četných větví se máme vydat. Dalo by se říci, že jde o ukazatel cesty. Jako ukazatel cesty vyložil Knihu proměn Sao Jung v roce 1060. Na jejím základě vymyslel i binární číselnou soustavu, kterou v roce 1679 znovuvytvořil von Leibniz. Jak známo binární soustava se skládá pouze z číslic O a 1. Šao Jung žil v době, kterou bezprostředně předcházelo zjevení nesmrtelného císaře Fu-Siho. V době, kdy čínská věda učinila obrovský pokrok. Některé knihy z tohoto období znovuobjevil současný čínský režim, zejména Eseje jezírka snů, jejichž autorem je Sen Kua. Sen Kua mimo jiné popisuje, jak kovář Pi Šeng v roce 1045 vynalezl knihtisk s pohyblivými typy. Přibližně v téže době vyslali Číňané do východní Indie vědeckou výpravu aby zmapovala souhvězdí nad jižní polokoulí, 20°od jižního nebeského pólu. Výprava zkoumala také nové hvězdy, neboli novy. Čínské seznamy nov slouží radioastronomům dodnes, zatímco řecké znalosti v tomto oboru už nejsou k ničemu. V 11. století vynalezli Číňané také střelný prach, dochovaný písemný návod na jeho výrobu však pochází z roku 1044. Číňané střelný prach používali jak ke konstrukci vojenských raket, tak k vědeckým účelům.
    V roce 1044, vskutku plodném, se na čínské scéně objevil i magnetický kompas. Nikoli však v důsledku vědeckého bádání, či empirických pokusů, ale díky kosmické magii. Číňanům ho daroval císař Fu-Si, když se jim na přelomu prvního a druhého tisíciletí opět zjevil. V první polovině 11. století se v Číně objevil také přístroj schopný měřit sílu a směr zemětřesení. Šlo o uzavřenou nádobu se čtyřmi vývody v podobě dračích tlam naplněnou kuličkami. Jakmile se země rozechvěla, nádoba začala „plivat“ kuličky jednou z tlam, což ukázalo směr zemětřesení. Délka dráhy kuliček pak určovala sílu zemětřesení. Byl to přístroj velice poetický a zároveň dosti přesný. Asi v téže době vznikl i chemický průmysl. Dílo Bublající mořské dno z 11. století pojednává o dolování soli a různých těžebních technikách. V tu dobu započali rovněž výrábět ocel a hojně ji využívat. A Číňané se vydali i na průzkum planety: v rozmezí let 1000 a 1450 měli nejvýkonnější a největší námořní flotilu na světě. Některé lodě mohly přepravovat až tisíc osob. Ve 14. století vyslala Čína osmnáct průzkumných výprav do Afriky.
    Ale pak se všechno zastavilo, protože se zjevil nesmrtelný císař a dal najevo nespokojenost. Jinak řečeno přinesl důtku. Ani jedno z racionálních vysvětlení toho náhlého obratu není uspokojivé. Tak třeba znalec čínské vědy Needham jej odůvodnil takto: v Číně neexistoval proletariát v pravém slova smyslu, a protože skutečným motorem pokroku je třídní boj, čínský vědecký rozvoj se nevyhnutelně zastavil. Takové vysvětlení mi však připadá zcela nevědecké. Sami Číňané k tomu říkají: „V patnáctém století vašeho letopočtu byly strženy mosty vedoucí k Nesmrtelným.“ Bez dalšího vysvětlení, a tudíž dozvědět se o tom něco víc bez vysvětlení je nemožné. Jisté však je, že v Číně došlo k záhadnému rozmachu. Je třeba zapomenout na různé vědátorské cancy o evropské vyjímečnosti. Čína objevila Evropu, nikoli naopak. Přesněji řečeno Evropu objevil mořeplavec Čang Čchien na výpravě, která trvala od roku 138 do roku 126 před Kristem.