O Hitlerově genialitě...

    Pokud opravdu existuje jasnovidectví může se zdát nesporným, že už nyní existuje budoucnost. Z toho plynoucí nežádoucí důsledky jsou pak jedním slovem strašlivé. I když, co když... Pokud někdo z vás sleduje leckdy krkolomné, v každém případě však exotické myšlenkové konstrukce teoretické fyziky a dalších vědátorských disciplín, v nichž minulost, přítomnost a budoucnost svorně prodlévají vedle sebe, a má své místo případně i nadčasovost, lze tudíž považovat za možnou i existenci jasnovidectví. Objevují se přitom natolik bizarní procesy, že nám tachyonové světy, paralelní vesmíry, zpětné světové linie a vše ostatní, co nám vědátoři v rámci časoprostorových modelů nabízejí, bude připadat jako naprosto přirozené.
    Každý z nás zná předtuchy, ať už osobně, nebo z vyprávění. Vysledovat a vypátrat případnou podstatu předvídání je obtížné, ba nemožné. Hranice jsou příliš nezřetelné, a podíl „normálních“ dílčích informací, neregistrovaných indicií a podobně, se nedá stanovit dostatečně přesně. Jinými slovy nic určitého nevíme. S tím úzce souvisí, samozřejmě mezi jinými záležitostmi i vehementní diskuze, která se už delší dobu vede o otázce zda Adolf Hitler měl, či neměl jasnovidecké schopnosti. Pokud se podíváme na závěrečný výsledek jeho válečných snah, zřejmě bychom v jeho případě jasnozřivost odmítli, jenomže ono to tak jednoduché zase není. Koneckonců i méně extravagantní současníci klidně ignorují naprosto konkrétní informace o hrozících osudových vývojových trendech. Je historickou skutečností, že Hitler od svého uchopení moci v roce 1933, až do osudového útoku na Polsko roku 1939, dokázal jako jediný předvídat reakce svých protivníků, a podle toho volil provokativně agresivní tahy ve své mocenské politice. Ať už šlo o otevřenou politiku opětovného vyzbrojení Německa, která byla v rozporu se všemi mezinárodními smlouvami, o obsazení Porýní, hazardní hru o Československo, nebo násilné připojení Rakouska, vždy všechno vyhodnotil lépe než generální štáb a všichni ostatní údajní odborníci.
    Toto chladnokrevné lavírování kolem četných a víc než riskantních úskalí - například Francie naléhavě a opakovaně prosazovala vojenskou intervenci, která tehdy představovala jen velmi skrovné riziko, ale Anglie takové řešení odmítla - se nepochybně stalo jedním ze základních pilířů Hitlerovy pověsti coby vojenskopolitického génia. Alespoň zpočátku. Jako důkaz jasnozřivosti to přesto nevyznívá příliš přesvědčivě. K povaze všech hazardérů jistě patří i tendence hodně riskovat. Odpovídajícím způsobem dramatické a „nepředvídatelné“ je jejich chování i v případě, že risk vyjde a oni vyhrají. Jenže u Hitlera lze namítnout: kde zůstaly jeho jasnovidecké schopnosti při vpádu do Polska, který později vedl k jeho zániku? Ačkoli to zní zvláštně mohly být, ovšem za předpokladu že jimi opravdu disponoval, nadmíru aktivní. Pokročme dál v této spekulaci a představme si, co by člověk s jasnovideckými schopnostmi tehdy v bezprostřední budoucnosti, tedy v týdnech a měsících po okupaci Polska v roce 1939 mohl vidět a dospějeme k závěru, že patrně vůbec nic. Vizi budoucnosti si totiž nemůžeme představovat jako jasně formulovanou zprávu s kalendářními údaji a exaktními popisy situací, nýbrž jako namátkové kaleidoskopické dojmy zprostředkovávající pohled na věci příští. Takový pohled by pro přelom let 1939/40 neukázal žádné válečné aktivity. Spojenci sice vyhlásili Německu v roce 1939 válku, ale nikde se nebojovalo. Německé a francouzské vojenské jednotky se přes hranici pouze upřeně pozorovaly, vcelku se však nic nedělo. Na západní frontě stála nejsilnější armáda na světě - za takovou byla francouzská armáda skutečně považována - proti pouhým šestadvaceti německým divizím, ale ani náznakem se nesnažila opustit svá gigantická opevnění z oceli a betonu známé pod názvem Maginotova linie. Tento kuriózní stav vešel do dějin pod označením „podivná válka“, v německy mluvících zemích se užívá termín Sitzkrieg, v anglosaských státech phony war.
    I ten nejefektivnější jasnovidec by musel být zklamán, což ovšem zdaleka neznamená, že Hitler byl jasnovidec. Pro odvážnou teorii o Hitlerově jasnovidectví však přece jen existuje indicie, na níž si lze patrně demonstrovat problematiku nazírání budoucnosti. Dne 19. září 1939 pronesl Hitler v Gdaňsku svůj první válečný projev. Němci drželi Polsko pevně v rukou a početné části německého vojska se už přesunovaly domů. Ve Varšavě sice ještě vyvíjelo aktivitu několik ohnisek odporu, ale všechno už bylo otázkou jen několika dní. Generální štáb i všichni obyčejní Němci se domnívali, že válka skončila. Německo dosáhlo zenitu moci - a v jeho čele stál Adolf Hitler. Tomu odpovídal i jeho projev v gdaňské cechovní hale. Avšak během Hitlerova plamenného proslovu, který posluchačstvo doslova fascinoval, se stalo něco velmi podivného. Americký novinář a spisovatel Shirer, autor věhlasné knihy Vzestup a pád Třetí říše, se tenkrát nacházel mezi posluchači a mohl tedy popsat Hitlerovo naprosto nečekané expozé. Vůdce bez viditelného důvodu náhle několikrát zvolal: „Nikdy nebudeme kapitulovat!“ Kapitulovat? Před kým? A proč? Komu to Hitlerovo zvolání mohlo být určeno? Zvolání vymykající se z celkového konceptu projevu? I když se v pozdějších válečných letech tato formulace stala Hitlerovým vyznáním víry, v Gdaňsku 1939 rozhodně nemohla vyznít správně. Nebo se prostě neobjevila ve správné době...
    Je zbytečné spekulovat kde je pravda. Ačkoli takové zprávy vyznívají zvláštně, a člověk může jen hádat co Hitlera v témže roce přimělo při projevu v mnichovské pivnici k tomu, aby své stoupence ohromil neočekávanou vyhlídkou na asi pět let trvající válku, jde pořád jen o indicie. Tento příklad, který přímo vyzývá k námitkám, by měl pouze ukázat, jak je těžké vymezovat předvídání, respektive ho mimo veškerou pochybnost vůbec identifikovat. Chtít ho ještě navíc hodnotit - zvláště následně - je obtížné a nepříliš průkazné. Sám Adolf Hitler se sice vždy označoval za vizionáře, ale nikdy za jasnovidce. Jiní zase o sobě klidně tvrdí, že dokáží poodhrnout závoj budoucnosti. Opravdu to svedou?