O Babylonské věži...

    Kde jsou ti dávní bohové z dob dvou východů a dvou západů, kdy i souhvězdí několikrát změnila svůj běh i polohu, kdy i Slunce a Měsíc s hvězdami dvakráte zapadalo tam, kde dnes vychází, a vycházelo tam, kde dnes zapadá?
    Prvotní nám známá chaldejská vzpomínka na Babylonskou věž jednoznačně sahá až na samotný počátek námi zhruba zaregistrovaných starodávných časů, do období snad kolem roku 7600 před Kristem, kdy se krátce před ohnivým deštěm z nebes a velkou potopou, možná naposled zaměnila poloha Slunce, Měsíce i hvězd. Je známo, že samými bohy předvídaná katastrofa nicméně vystrašila mocná chaldejská božstva natolik, že nakvap opouštěli svá pozemská sídla a uháněli ze Země pryč. A tak se i stalo, že za časů vládnoucí hadí entity v čele s Enkim, pánem nebes i Země, království nebes vystoupilo z města Eridu zpět na nebesa, když naopak mocní babylonští bohové ochránili své sídlo ochranou září, kterou mohli spatřit náhodní pocestní jako hrozivě zářící kupoli sahající vysoko k nebesům. A protože tenkrát ještě nikdo neměl potuchy o slavném vynálezci budoucnosti Teslovi, byla hrůzostrašná záře nuceně považována za Boží obraz, či nazývána Slávou Boží.
    Krátce po potopě, když se nebesa konečně znovu bezpečně ustálila ve svých nových drahách, sestoupil s ostatními božstvy, tentokráte ze souhvězdí Velké Medvědice, i slovanský svarodžic Kolada, český Koleda, či Koloděj, jenž kolem roku 3761 před Kristem daroval našim vzácným prapředkům, ale i mnoha jiným rodům a národům svůj nový kalendář, což je popisováno ve Velesově knize „Koledy dar“. A tak shodou okolností slovanské a staročeské oslavy svarodžice Koledy – Koloděje, jenž otáčí vesmírným kolem slovanského času, a potažmo i dějinami světa, byl roku 3761 před Kristem zaveden i v chaldejském Nippuru, v sumerském městě Nip, kalendář odvozený nejen od nového pohybu Země a Měsíce, ale přímo související se sumerskou šedesátkovou číselnou soustavou. Odvozeně od tohoto roku, ale i počínaje rokem 3760 před Kristem, pak datují své počátky i jiná uskupení, či národy.
    Velmi zajímavá to byla doba... Tenkrát nejen ze souhvězdí Velké Medvědice, což je nám známý Velký vůz - někdejší souhvězdí Přemysla Oráče, ale i zpoza hvězdy Arktur přicházeli v dobách, kdy na nebesích zářilo souhvězdí Nebeského býka, a rovněž z daleké, snad i mimoprostorově orientované Boreji, vedeni svými nejvyššími svarodžici i starověrečtí bogové a bogyňě našich staroslovjěnských předků, aby se naopak jiný staroslovanský exodus odehrál z Margity - Siria – odtud pochází i Bogyňja se zlatou hvězdou na čele, kterou vzpomínali ještě dávno poté i v českých pohádkách a bájích o Boženě, „Princezně se zlatou hvězdou na čele“. Jakkoliv mnozí nevěřícně kroutí hlavami, dobře utajenou hvězdou našich pohádek je skutečně Margita – Sirius. Místo v dalekém vesmíru, odkud pocházeli i podivně shodní bohové a bohyně starého Egypta. Hlavami bychom měli spíše nevěřícně kroutit nad způsobem, jakým nám blahem funící sebemrskači národů oklešťují nejen naše legendy a báje, či mnohdy i naše dějiny, ale dnes dokonce i veškeré pravdy o čemkoli! Vraťme se však zpět do období, kdy na planetě Zemi končilo období relativního smíru božstev.
    Po změně klimatu, krátce po sérii výbuchů několika nov v období mezi 14 000 – 12 500 před Kristem, po tání ledovců, planetární kolizi provázené ohnivými dešti a uraganem z nebes majícím za následek velkou potopu v pásmu života na planetě Zemi, vysublimovala z mimoprostoru nevědění vstupní brána Bohů. Právě ta, kterou bohové vystupovali a sestupovali z posvátného pahorku DuKu, aby si po dlouhé cestě vesmírným oceánem Abzú odpočinuli. Místo Bab eli, Brána božských bytostí, nabývalo posléze podoby pevnosti obchodníků a bohů. jež jako jedno z mála tehdejších kulturních center přežilo smrtící pohromy, a opanovalo tehdejší okolní svět. Nicméně blížila se doba pokoření Babylonu, a jeho sláva se jednou provždy stala jen synonymem pro „Brunátnou děvku“ smilnící se samotným Satanem – Protivníkem. A ono slavné zmatení jazyků? Stalo se učebnicově názorným příkladem jak snadno lze protivníka zcela eliminovat pomocí perfektního zmatení pojmů, jemuž i dnes lstivě říkají „státní zájem", či „utajené skutečnosti". Když, slova systémově ztrácejí svůj původní význam... Globální kampaň prostřednictvím desinformačních center a strategie výzvědných služeb vítěze nakonec slavila úspěch prakticky na všech frontách, vítěz nedal prostřednictvím religiozních cenzorů poraženým ani tu nejmenší šanci!
    Marně se dnes řada šťouralů snaží dopídit jak strašná musela být vina poražených, že je dodnes nutné o čemkoliv, v rámci utajování skutečností, zachovat nejhlubší mlčení! Další podivnou skutečností zůstává fakt že k poraženým, třeba v Sodomě a Gomoře, kdosi z neznámého důvodu přiřadil i Sumery. Zmizeli z povrchu planety téměř tak dokonale a podezřele „navždy“, že v zaznamenaných dějinách lidstva není téměř zmínky. Zmizeli zcela beze stopy, lépe řečeno stopy po nich byly důkladně zameteny včetně pouhopouhé vzpomínky... Na celých 4000 let! A nebýt toho, že se různí amatérští archeologové dali v místech pobytu Sumerů do kopání ne ve snaze nalézt po nich stopy, ale ve snaze potvrdit pravost údajů v bibli, nikdy by nikdo nenašel hliněné tabulky zaznamenávající život v oné době. Nikdy bychom se nedozvěděli, že katoličtí církevníci bibli prachsprostě opsali od Sumerů, jen ty jejich bohy nahradili „hospodinem“ Jahwem... Jahwem ne stvořitelem, ale ničitelem, což pokračuje dodnes.
    To, že se babylonská věž nakonec stala jedním z hlavních cílů starozákonního „božího hněvu“ jasně signalizuje jistou výjimečnost této dozajista pozoruhodné stavby, jež nakonec musela být zničena! A to v přesně stanoveném časovém úseku! Propagandistické, uměle vytvořené legendy tvrdí, že zakladatelem Babylonu, pozdější pevnosti na březích Eufratu v rovině Sinear, nebo také Šinear, a prvním spolustavitelem babylonské věže byl prý jakýsi Nimrod – velký lovec před křesťanským posvátným hospodinem. Podle jiných pramenů se stal Nimrod, pokud kdy podobný chasník vůbec existoval, jen nic netušícím kolemjdoucím. Snad prvním pastýřem, a zároveň snad lovcem nepohodlných lidí, za jehož vlády mělo začaít opevňování Babylonu a stavění obranné věže. Věže, jež měla být zároveň jakýmsi božským centrálním velínem, odkud měly být řízeny mimo příslušných obchodních transakcí i vojenské operace směřující k ovládnutí i tak vzdálených městských držav, jakými byly v té době městské státy kolem dnešního Mrtvého moře. Byl to tedy jakýsi předobraz připomínající WTC (World Trade Center), tedy Střed tehdejšího světového obchodu, jenž skrze obchodníky a zejména vynucené zásady obchodu ovládal prakticky postupně všechny komodity svých držav.
    A moc Babylonu, zejména vojenská, se neustale navyšovala! Údajně obranná věž, z níž bylo možné provádět dálkovou správu přidružených i nepřidružených městských států a regionů, řídit obchod na souši i na moři, rozhodně neměla v tehdejším širém světě obdoby. A co potom nedaleké baalbecké „terasy“? Snad jen prastará Egyptská říše měla svého času srovnatelný index … Už jen samotná myšlenka na takovou stavbu musela být pro každého tehdejšího potencionálního názorového odpůrce velmi nebezpečná! Bořit někomu věž jen proto, že se mu zdá být příliš vysoká? Budiž! Nač ale potřeboval cosi podobného praktikovat údajný Hospodin Všehomíra? Měl zapotřebí pán všech hvězd a celého přidruženého kosmu hrát si na prachobyčejný stavební dozor, jehož jedinou povinností je kontrola výškových staveb? Mají-li odpovídající náležitosti včetně cedulky „Stavba povolena“? Nebo, nedej „pánbíček“, nenarušuje-li starověký mrakodrap vzhled přilehlého regionu s příznačnou nadutostí chaldejských stavitelů, ohrožujících tak nejen příliv zlaťáků v bohatém příhraničním styku, ale i biotop krajiny?
    Nicméně se zdá, že babylonská věž se svými přízemními 92 metry a sedmi stupni nemohla být až tak velkým soustem pro jakoukoliv nepříznivě laděnou entitu z nebes. I když mnohé může napovědět i resumé porady gremia elohimů: „Jsou jednotného jazyka a mohli by udělat i víc“, varuje starozákonní Jahwe všechny přítomné. Varovná slova dopadla, jak již víme, na úrodnou půdu. A od této chvíle se informační šum kolem babylonské věže mění na informační embargo. Typicky široké vnější schodiště směřující v ose věže téměř až na samý vrchol stavby připomíná nejen chrámy Slunce a Měsíce, jež dnes známe v podobě stupňovitých pyramid - zigguratů - jimiž se honosil chaldejský Ur, či Uruku, ale i obdobné chrámy Slunce a Měsíce ve střední Americe. Jindy zase byl přístup vyřešen obvodovou rampou spiralovitě se vinoucí k vrcholu stavby, viz Dur_Šar_ru_kén. A dostupné záznamy, snad mimo jedné jediné legendy nikterak nehovoří o tom, že by velká božstva Yucatánu žárlivě střežila výšku svých chrámů. Že by rovněž utajované skutečnosti? Široké schodiště babylonské věže naopak připomíná snový Jákobův příběh o žebříku, po němž jacísi andělé vystupují k nebesům, zatím co jiní sestupují z nebes. A kdeže se tak stalo? Můžeme si o tom někdy krátce popovídat. Stalo se to za časů kdy tentýž Jákob, který dvakráte podvedl svého otce Izáka a staršího bratra Ezaua, prchal z Beršabé do Charan. Ale to už je jiná pohádka...