Nepodařený výtvor...

    K napsání této úvahy mne přivedly kupodivu komplexy, a to značně tlustá vrstva komplexů. A je mi naprosto jedno jak kdo přijme zrovna tento druh úvah. Už delší dobu se pokouším překročit nařízenou hranici ilegality, nicméně jsem si začal čím dál víc uvědomovat, že všechno to komentování různých „senzací“ je jen mlácení prázdné slámy. Rovněž tak jsem si uvědomil, že bez vlastního náhledu se prokopávat značně tlustou, a prachem pokrytou poličkou plnou knih, zápisků a různých dokumentů, jejichž význam je skrytý nejen nezaujatým, ale kupodivu i mně samotnému, vybírat z toho a pokoušet se komentovat různé nápady předchůdců, není bohužel dostačující a hlavně uspokojující. Jisté je pouze to, že jsem si kdysi myslel, že ty knihy a různé dokumenty mi někdy k něčemu budou. Jak běžel čas jsem však přišel na to, že ty různé pravdy z různých knih jsou poplatné ne jako pravdy z nichž se dá beze zbytku vycházet, ale jen jako návod vedoucí k dalším a dalším úvahám. Je to hezké, nicméně omezující. Když vás pak po čase třeba něco zaujme natolik, že jste tomu ochoten věnovat čas a přemýšlet o tom, tu se náhle vynoří složka dřívějších poznatků zasunutých v paměti a většinou se to doslova mlátí s novými myšlenkami. Proč? Protože jedfinec už většinou dávno zapoměl ke které části dřívějších úvah ty nakupené dokumenty vlastně náležely. Přesto právě tyto posbírané myšlenky, spolu se spoustou těch nových představují soubor indicií vedoucích nakonec ke zrodu určitého názoru. Nevím nakolik je to dobře, nicméně to působí jako filtr toho co přijímáme a vytváříme opírajíc se přitom o víru v určitý aspekt reality. Každý takový jedinec si pak sestavuje svůj vlastní obraz, který by měl sloužit k uchopení a zkoumání reality. Kolik asi je jedinců ochotných se pouštět do takových vlastních úvah? Takových, kteří se nehodlají „zakopat“ do vymýšlení pouhých inovací uznaného a nařízeného? Mají oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší... To tvrdil údajně už Ježíš... Nicméně ať už jedinec věří v nějakého boha, vědátory, nebo mimozemšťany, pokaždé je potřeba nějaký výchozí bod buď podporující, či zpochybňující jakousi pravdivost.
    Proč má alespoň některý jedinec touhu hrabat ve vlastní minulosti? Mezi jiným i ve své vlastní životní minulosti, neboť ta je přirozeným vyústěním jeho způsobilosti. A k poznání vedou právě životní zkušenosti, hlavně však okolnosti za nichž k těm zkušenostem došlo. Já osobně si myslím, že jde více či méně o náhodu vyúsťující z jedincovy mentality. Z toho pak vzniká sice úzké, ale přece jen poznání. Něco čtete, nějaká myšlenka vás zaujme, a myslící jedinec se chce dozvědět víc. Jak se pak pomalu propracováváme k pochopení, původní náhoda se mění v cíl, a skrze získané informace začínají vznikat vlastní úvahy a představy. V čistě osobním měřítku se nakonec může stát, že nás naše vlastní myšlenky předstihnou a nečekaně se objeví jakási pravda vyhovující jedincovým představám. V ten okamžik se člověku chce usednout a všechno to napsat dalším lidem, protože podle jeho názoru pochopit pravdu je tak snadné... Jenže, ono to vůbec snadné není. Tak jako každý člověk po svém chápe obsah a význam svých myšlenek, a potažmo i slov která je vyjadřují, stejně tak mnohdy není schopen chápat význam a obsah myšlenek jiných jedinců. Nebo také nechce chápat, má svou vlastní pravdu a ta je ta nejpřednější. V důsledku pak čte pouze co číst chce, nebo v lepším případě co je schopen vyčíst. A už vůbec se nezamyslí nad tím co tím mohlo být myšleno. Z toho plyne dávno známá skutečnost - k poznání jakési smysluplné pravdy mohou myslící jedinci dojít pouze společně. Pokud kráčí každý sám, nalezne jen svou vlastní pravdu. A to je ona pravda za níž je nutné bojovat. Taková ta soukromá pravda... Jenže já za žádnou takovou, natož pak striktně nařízenou pravdu bojovat nehodlám, protože si jasně uvědomuji svou vlastní nevědomost. Vždy budu muset naslouchat, a stále se budu muset učit. Všechno toto povídání je pouze krok na cestě k vlastnímu poznání, a jistě přijdou i další. To je také důvod proč chci o své nalezené pravdě psát. Důvod proč ji dám v plen ostatním myslícím jedincům je jednoduchý, je to naděje na získávání názorů jiných a také naděje, že ti si zase vezmou alespoň něco z mých názorů. Dát se do hledání společné cesty...
    Proč je to obtížné? Ona totiž kniha knih zvaná bible začíná slovy: „Na počátku bůh...“ Což pro většinu z nás, jedinců stižených komplexem krátkodobé historie, je jako počátek všeho dostačující a uklidňující. Je tu s námi onen milující a všudypřítomný dobračisko, který zřetelně definoval nejen počátek, ale především konec. Učinil člověka aby s ním na samotném konci zasedl u společného, bohatě prostřeného stolu, a ukotvil jeho život ve věčné blaženosti. Přirozeně jen pro ty dobré, přizpůsobivé, zbytek půjde do kraje zatracení... A samozřejmě také na věčnost. Takže tu na samém konci budeme mít věčné peklo a věčné nebe. Je docela zábavné zamýšlet se kam třeba já půjdu, kde budu trávit svůj věčný čas... Je mi to prostě už dávno naprosto jedno, a nikdo mne nedonutí poslouchat historky o svatých mučednících kteří by měli být mým vzorem. Ne že bych se nezajímal proč se z nich stali mučedníci, a potažmo svatí. Z těch různých, mnohdy prapodivných osudů mi vycházelo jediné. Jen málokterý z nich se pokoušel ostatním něco přinést... A řada z nich byli dle mého názoru úplní magoři... Znáte tu historku o věčném sousedovi, který věčně vypráví svou historku jak se stal svatým? No a úplně nakonec se snad najde někdo kdo tu televizi vypne...