Nenávidět, opovrhovat a hubit každého...

    Nejste z toho zrovna moudří? Pak bude nutné přidat něco více. Nehrozí-li nebezpečí, pak je přímo povinností Žida goje ničit, neboť je psáno: „Nejlepšího z pohanů zab! Vytáhneš-li goja z jámy do které padl, pak zachraňuješ člověka pro modloslužebnictví“. K tomu připojuje Majmonid vysvětlení: „Zakazuje se míti soucit s nevěrným vidíš-li ho tonout v řece, nebo jinak hynout. Je-li blízek záhuby, netřeba ho zachraňovati.“ Těmto radám a pokynům odpovídají názory všech autorů Talmudu, zvláště pak rabbiho Abravanela, jenž říká: „Nenávidět, opovrhovat a hubit každého, kdo k synagoze nepřísluší, nebo od ní odpadl! Padne-li kacíř do jámy, netřeba ho vysvobozovati, a je-li v jámě žebřík, nutno jej vytáhnouti se slovy: „Činím tak, aby můj dobytek tam nespadl.“ Nalézá-li se kámen u otvoru jámy, přival ho blíže se slovy: „Činím tak, aby můj dobytek nemohl propadnouti.“
    Krutost Talmudu ke křesťanům, připomínající staré Židy přinášející krvavé oběti Molochu, a ospravedlňující i rituální vraždy, vrcholí ve slovech Talmudu: „Prolévající krev gojů Bohu oběť přináší.“ Žid – vrah gojův, má takové zásluhy před Bohem, že ospravedlňuje se ani tehdy, zavraždí-li omylem místo goje Žida. „Kdo chce zabíti zvíře a zabije neočekávaně člověka, kdo chce zabít goje a omylem zabije Žida, není vinen a nezaslouží trestu.“ Zato však: „Goj vědomě zabivší Žida, vinen je tolik, jako kdyby celý svět vyvraždil.“ Židům je vše dovoleno. „Goj, který se rouhal, svedl ženu, nebo zavraždil jiného goje, budiž prohlášen za nevinného pokud přijme víru židovskou.“ Avšak: „Zavraždí-li goj Žida, tu i bez ohledu, dá-li se obřezati nebo ne, hoden je smrti.“
    Jako na život, tak i na majetek, ba i na ženy gojů, má každý Žid plné právo. Mojžíš sice praví: „Aniž požádáš manželky bližního svého.“ Ženou bližního je však pouze Židovka, a nikoliv žena gojova. Proslavení rabíni jako rabbi Raši, rabbi Bakaj, rabbi Lewy, ben Gerzon, a mnozí jiní vesměs soudí, že není cizoložství kde není manželství. A protože gojové jsou obyčejný druh živočišný, nemohou tudíž uzavírati sňatků které jsou Božího původu. Proto praví Majmonid: „Dovoleno je svésti ženu nežidovku.“ Talmud uvádí mnoho nepěkných případů jejichž hrdiny jsou rabbi Elizer, rabbi Nachman, rabbi Akiba, rabbi Tarfon, a jiní. Jsou takového rázu, že se je zbožný kněz Rohling ostýchal ve svém díle uvést. Talmud hlásí i jiné nestoudnosti, připouští nepřirozené styky. „Muž smí dělati se svojí ženou co se mu zlíbí, jako s kusem masa jež může jísti pečené, nebo vařené podle chuti.“ Přišla si jednou stěžovati rabínovi žena na svého muže pro jeho nepřirozené sklony. Rabbi řekl: „Dcero moje, nemohu ti pomoci, neboť zákon přináší tě v oběť.“ V Talmudu opět je uvedeno mnoho příkladů a vypravování které plní hnusem. Tak například radí zbavovati panenství souloží děvčátka jež mají tři roky a jeden den, je-li mladší tří roků, není to větším hříchem než jako když prstem se dotkneš oka a zaslzí. Taková je tedy morálka Talmudu. Nevadilo to Židům aby obviňovali první křesťany z hříchů a zločinů, které Talmud schvaluje, kdežto Kristovo učení nejpřísněji odsuzuje a potírá.
    Snad právě proto přesvědčovali Židé Římany, že křesťané jsou sekta páchající sodomské hříchy se zvířaty, že je to sekta nejhorších vyvrhelů lidské společnosti. Hlavně pak Talmud vinil křesťany z modloslužebnictví. „Jsou zajisté horší jiných modloslužebníků, neboť se klaní jakožto Bohu nečistému Židu, jenž od víry odpadl a čarodějnictvím se zabývá. Jeho jméno budiž vyslovováno se slovy: „Ten, jehož památka budiž zničena.“ A proto rabbi Raši společně s jinými vyzývá: „Nejlepšího mezi křesťany zabte.“ Toto obviňování křesťanů se opakuje v Talmudu ustavičně. Zvláště surově se útočí v něm proti svátosti přijímání. Talmud však přesto neodrazuje Židy aby nežili v domech křesťanů. Praví: „Oni neuchovávají svých idolů doma, a přinášejí si je pouze leží-li někdo na lůžku úmrtním.“ A jak se vyjadřuje Talmud o Ježíši Kristu je přirozené, že stejně neuctivě se vyslovuje o Matce boží. Rabínové vesměs ji nazývají hanebným semenem pozemským. Nejpustších nadávek Kristu, Panně Marii a světcům křesťanským je v Talmudu nadbytek.