Nekamenujte, je to bajka...

    V Česku lze sledovat celonárodní komedii, a kupodivu dokonce zdarma... Dal jsem se do přemýšlení jak Česko do tohoto stavu mohlo dojít. A v hlavě se mi dokonce rozsvítilo... Po převratu u nás došlo k obrovitému obohacování všech těch, kteří neváhali nestydatě porušovat nejen právní, nýbrž i morální normy. Současní tuneláři a podvodníci, kteří při privatizaci nějakým nečestným a nelegálním způsobem nabyli velikého jmění, budou posléze v budoucnosti ve vlastním zájmu dbát na to, aby se to již neopakovalo, aby právě jejich vlastnictví již bylo chráněno, aby se dodržovaly zákony a základní normy morálky. Jinými slovy řečeno současné „neřesti“, a nepoctivé jednání privatizátorů, se koneckonců někdy v budoucnosti obrátí k obecnému dobru, protože i tito lidé budou sami usilovat o nastolení právního řádu. Současní darebáci se posléze stanou počestnými a začnou ve větší míře zalidňovat i českou kotlinu. Jednou k tomu zajisté dojde, jako k tomu došlo i v Americe, kde „loupeživí baroni“ šedesátých a sedmdesátých let devatenáctého století se posléze stali počestnými, velmi zámožnými, a proto i velmi váženými občany.
    V očích veřejnosti se darebáci stávají počestnými velmi rychle, pokud se ovšem domohou většího majetku. Vlastnictví totiž propůjčuje nejen moc, nýbrž i vážnost. Veřejnost velmi rychle zapomíná jakým způsobem ke svému majetku přišli, a i velmi nepoctivě dosažené vlastnictví se pokládá spíše za přirozené, než za nespravedlivé. Darebáci se stávají počestnými a jejich bohatství jim propůjčuje vážnost a respekt. Moudrost a ctnost nejsou ani zdaleka objekty respektu, neřkuli obdivu. Často lze pozorovat, že uctivá pozornost světa je daleko více zaměřována na bohaté a mocné, nežli na moudré a ctnostné. Neřest a hloupost, ba přímo až debilita mocných jsou daleko méně vysmívány nežli chudoba a slabost... Ona totiž veškerá lidská činnost, ať se jeví jakkoliv ctnostná a altruistická, pochází výhradně ze sebelásky, a sleduje pouze egoistické pohnutky. Ponecháme tedy jednotlivé egoismy jejich vlastnímu rozvoji, či evoluci, a tím se bude samo od sebe regulovat hospodářství a společenská spolupráce. Ničím neomezované egoistické cíle povedou k optimálnímu rozvoji individuálních vloh, a tím i k největší spokojenosti všech členů společnosti. Bude se tak zvětšovat blahobyt, a potažmo i morálka celé společnosti.
    „Aby ovšem mohlo svobodné hospodářství fungovat, musí existovat podřadná třída dělníků, jejichž údělem je vykonávat nejtěžší práci za co nejmenší mzdu. A protože úděl této vrstvy je nezměnitelný, bylo by neodpovědné těmto lidem slibovat vzdělání a zvýšení příjmů, a tak jim dávat iluzi lepšího života. Také zákaz dětské práce je nehumánní! Když si dělník nezvykne už v raném věku na nejtěžší dřinu, která se tak jako tak stane jeho životní náplní, tím těžší pro něj bude později přijmout úděl, který je mu souzen“. Tato slova napsal Bernard de Mandeville v knize Bajka o včelách, neboli Soukromé neřesti jako veřejné ctnosti. Karel Marx pronesl na adresu Mandevilla obdivnou poznámku: „Tento Angličan byl čestným mužem.“
    V podstatě stejný názor měl i Egon Bondy: Osobní neřesti jsou veřejným blahem, a nepravosti jsou v dnešní společnosti nezbytné a velmi užitečné. Převažuje li lakota, klam, licoměrnost, ctižádostivost, zahálka a marnotratnost, společnosti to nijak nevadí. Právě naopak, vzkvétá a žije se jim skvěle. A i když je posléze každá část společnosti plná neřestí, vcelku to vypadá jako ráj. Kdyby se náhle jedinci dali na cestu počestnosti, a touhu po bohatství a přepychu vystřídala bída a zanedbanost, tatam by byla jejich někdejší moc; společnost by chřadla a rozpadla se. Vyplývá z toho jediné - klam, přepych a ctižádostivost musí existovat, protože jedincům to přináší výhody. Ctnost sama není schopna zajistit národům rozkvět; a ten, kdo by chtěl obrodit zlatý věk, musel by se nejen stát počestným, ale také se spokojit s tím, že se bude živit žaludy.