Nejsme první civilizace...

    O strukturu času se nějací inteligentní tvorové, navzdory jejich vědátory nařízené nepřítomnosti, zajímali už odhadem pětatřicet tisíc let před dnešním letopočtem. Existují kosti a oblázky s rytinami, v nichž lze rozpoznat lunární kalendáře. Že by si ty obrázky ryli pro potěchu? Asi ne, jestliže si zaznamenávali měsíční fáze, pak o tom museli něco vědět. A tu se doslova vnucuje otázka: jestliže o tom něco věděli, pak zřejmě nešlo o nějaké tuctové barbary. Možná si tím dávní astronomové přeživší nějakou katastrofu vypomáhali, aby dříve učení matematikové znalí minulosti mohli propočítat co se změnilo... Je rovněž možné, že šlo o vesmírné cestovatelé uvíznuvší v barbarském prostředí pozemského „neolitu“... Dozvíme se někdy kdo to opravdu byl?
    A když už se zamýšlíme nad časem, co když šlo o poutníky tím fenoménem? To je ovšem spekulace... Já osobně si myslím, i když to vědátorská grupa nehodlá akceptovat, že v historii této planety existovala nejméně jedna tak vyspělá civilizace, že její učení příslušníci by i pro dnešního vědátora byli bohové. Části jejich vědění jsou k nalezení vyryté třeba do kamenů, jako jsou třeba podle vědátorů „padělky“ z Icy. Vědátorské moudré hlavy s tím byly hotové raz dva, místní negramoté ryli do kamenů speciální lékařské přístroje, mimo jiné i mimotělní krevní oběh jen proto, aby si přivydělali pár šupů. Ty vědátorské hlavy jsou nespornými kandidáty na Nobelovu cenu... Nevím jestli stejně „ohodnotili“ i konsiliárního lékaře Ludvíka XIV. Jeana Astruce. On totiž věděl o existenci choroboplodných zárodků podstatně dříve než Pasteur, a dokonce si dovolil napsat o nich pojednání...
    Velmi zajímavá rovněž je existence jedinců mimořádně citlivých na vlny budoucnosti, jinak řečeno schopných svým způsobem předpovídat co se stane. To je však příliš zapeklitá záležitost, protože se slovy si lze hrát jako s pískem. Obvzlášť když kontrola formulace většinou není možná. Tak třeba Feynman dostal v roce 1965 Nobelovu cenu za popis pozitronu, který se jako elektron vrací v čase. Až budete mít čas a náladu, raději si to zkontrolujte. Mě to nějak nešlo. Inspirováni patrně Feynmanem další fyzikové ohlašují existenci vesmíru, který se ve vztahu k našemu vesmíru vrací v čase. Zhruba až do roku 1970 přitom fyzikové popírali materiální možnost cestování v čase směrem do minulosti. I když taková možnost vyplývá z jejich matematických rovnic shodně usoudili, že jde jen o abstraktní schopnost matematiky. Pak se to zlomilo a od počátku sedmdesátých let připouští možnost materiální cesty do minulosti čím dál víc fyziků. Nevíme jestli jen tam, nebo i nazpátek, a na kolik by taková zpáteční jízdenka přišla...
    Rozčilující však je, že při takových učených debatách odmítají diskutovat o časových paradoxech, ačkoli ty z možnosti cestovat do minulosti logicky vyplývají. Astrofyzik Bonnor ve své knize o expandujícím vesmíru cestování do minulosti sice připouští, ale jedním dechem dodává: „Časové paradoxy, k nimž by v důsledku takové cesty mohlo dojít, přenecháváme autorům science fiction.“ Další postoj hodný Nobelovy ceny. Je-li cesta do minulosti možná, a s největší pravděpodobností asi je, bude nutné přehodnotit všechny dosavadní představy. Objevily se až na drobné detaily celkem smysluplné představy že hmotný vesmír, který vesměs studují fyzikové, není veškerý skutečný vesmír, nicméně dává možnost nahlédnout do mnohem důležitějšího prvopočátečního vesmíru psychické povahy, jehož existenci maskuje a zároveň dokazuje, a jehož je jakousi trpnou a částečnou kopií. Pokud tomu dobře rozumím, je to v podstatě opatrné přiznání neznalosti skutečného vesmírného veškerenstva když se odhodlali označit současný vědátorský vesmír za jeho „trpnou a částečnou kopií“.
    Objevil se také názor, že předivo hmotného vesmíru není tak husté aby si vystačilo samo, a že hmota je celkem vzato spíše rubem než lícem. Což přivádí k myšlence, že čistě fyzikální chápání vesmíru je příliš jednostranné, a že zítřejší fyzika, pokud ovšem nezparchantí jako ta dnešní a bude-li chtít položit základy daleko obsažnější vědy, bude dost možná přinucena k aktivnímu dialogu s psychologií v tom nejširším slova smyslu. K tomu lze dodat, že zmíněná zítřejší fyzika by v tomto případě mohla přinést veliké vymoženosti. Ty vymoženosti ale budou muset podléhat přísné a účinné kontrole. Už dnes je nezbytný účinný dozor nad výrobou termojaderných bomb, protože jinak hrozí zničení planety Země. Problém je pouze v tom, jestli je na této planetě někdo natolik schopný tento dozor spravedlivě provádět.
    Třeba někdy v budoucnu naši potomkové budou muset mít pod přísným dozorem i zařízení umožňující dle libosti zapalovat a zhasínat hvězdy, tedy zařízení, které by možná byla schopna vyvinout fyzika vysokých energií v následující etapě vývoje. A pokud se to ujme, přísné regulaci budou muset jistě podléhat i cesty časem, jinak by vypukl naprostý chaos. Tyto cesty budou bezpochyby vyžadovat mnohem složitější zařízení než Wellsův „bicykl na cestování časem“. Zdá se pravděpodobné, že stroj času zůstane ukotvený v místě startu a do minulosti, nebo do budoucnosti vyšle pouze cestovatele, a pak ho dopraví zpět. Pokud ovšem nenastanou okolnosti, které cestovateli návrat znemožní. Což by se klidně stát mohlo. Do časoprostorového tunelu smí jen jeden a nesmí se stát, že by se v tunelu setkali odcházející a vracející se cesovatel. To by byla pořádná paseka...