Nastane Nový věk? II.

    Špičky tehdejší vědy, byť by se to někomu z dnešního pohledu může zdát nevědecké, se tehdy snažily o vzájemný kontakt bez ohledu na hranice států a království. Splétala se jakási síť alternativního myšlení a idejí, která měla Evropskou společnost vyvést z tenat středověku. Víme o zákulisní diplomacii těch dob, o snaze působit „osvětově“ na královských dvorech. Tak například známý John Dee, působící jako zvláštní vyslanec královny Alžběty, byl zároveň autorem objemného spisu Monas Hieroghlyphica, ve kterém hovořil o sepětí a analogiích mikrokosmu a makrokosmu.
    Je známo a dostatečně doloženo že určitou dobu pobýval i v rudolfínské Praze, a setkal se zde s mnoha významnými učenci i politiky své doby. Existuje několik náznaků, podle nichž by John Dee mohl mít hlavní ideový vliv na původní manifesty R. C Množily se revoluční představy o uspořádání kosmu, kabala a okultisté se pokoušeli o rozluštění „zakódovaného světa“, hledali klíč k otevření tajemství. Svět se jevil jako magická Pandořina skříňka. Starý, církevně-dogmatický model světa, se zdál neudržitelný. Idea všenápravy věcí lidských, tělesných i duchovních, se opírala o vědecké poznání té doby. Lze říci, že jde o analogii alchymické transmutace na společenské úrovni.
    I v tomto smyslu lze chápat výzvu skutečného, či fiktivního Bratrstva růžového kříže. Abychom lépe porozuměli tehdejším očekáváním reformy světa, měli bychom si uvědomit, že tehdejší věda byla „holistická“. Všechno dosud souviselo se vším a k myšlence nutné všenápravy - o které ostatně uvažujeme i my dnes - tehdy směřovaly vskutku nejrůznější discipliny, medicínou a herbalistikou počínaje, všechemií a mystickou kabalou konče. Vyplývalo to z celkové koncepce bytí a poznání tehdejší doby. Pokud jde o rozvoj interdisciplinárních věd, mohli bychom říci, že i v tomto ohledu je situace našeho „Nového věku“ velmi podobná. Tehdejší poznání bylo pansofické a snažilo se pochopit složitou strukturu světa, porozumět spletitému systému souvztažností. I tehdejší věda vyžadovala k sestupu do skrytého mystéria přírody lidi schopné mystické intuice, schopné zbavit se v pravou chvíli předsudků vědění a jakýchkoli dogmat. Mágové, nikoli ovšem podvodníci, nebo šarlatáni, jak si sami říkali, se snažili orientovat nejen ve všech „tajných“, ale také přírodních vědách. Museli se vyznat v matematice, mystice, číselných i alfabetických hieroglyfech, znacích a symbolech, jinými slovy absorbovali do sebe takřka veškeré vzdělání své doby. Takovéto koncentrované, mystické poznání, bylo ovšem tajné a vhodné jen pro zasvěcence. Bylo tomu tak z mnoha důvodů, mezi jiným i s ohledem k povaze práce vyžadující klid, soustředění, vůli a jisté konstelace duchovních sil. Zároveň existovala hrozba obvinění z čarodějnictví, účelového zkomolení a msty inkvizice. Zasvěcenci tvořili esoterické spolky, tajná bratrstva, a obraceli se k nejen k intelektuální, ale nutně ovšem i k politické elitě. Můžeme se domnívat, že podobných sdružení mohlo být víc, známá je například britská "Škola noci". Všichni tito učenci se nedokázali spokojit s vírou, ani zjistitelností bezprostředních příčin a následků jednotlivých jevů, a hledali jejich hlubší příčiny. Hledali je pomocí „sestupu do temna a magického ticha“. Astrologicko-kabalistická metoda proměny starého světa v nový spočívala na dost podivných výpočtech a souvislostech. „Předpovídá se, že v letech těsně před koncem 16. století se v křesťanském světě udá jakási zázračná reforma, která smete ze světa nejen Cařihrad, ale i Řím,“ tak referuje dění Václav Budovec z Budova, který se zanedlouho postavil do čela českého stavovského povstání.
    Že „cosi“ viselo ve vzduchu naznačovalo i očekávání pádu obou velkých ideologických center tehdejší Evropy, mocensky rozdělené mezi nespolupracující křesťanstvo, a Osmanskou říši Turků. Vypovídá i o přesvěčení mudrců a učenců, že nápravu a proměnu světa nemohou učinit světští mocnáři, a to včetně církví a jejich kněží, ale pouze oni sami, tedy duchovní bratrstva učenců-mágů-alchymistů-rosikruciánů. Všenáprava byla pro vizionáře pozdně renesančního „Nového věku“ otázkou velké kulturní transmutace a společenské regenerace, jež měla být součástí velkých přeměn vesmírných, na které poukazovala astronomie a astrologie. Znovu se nám tak připomíná Trismegistovo „jak nahoře tak dole“. Podnětem k podobným úvahám daly nejspíš výpočty hvězdopravců kladoucí do přelomových let 16. a 17. věku konec tzv. Velkého roku. Soudili, že Velkým rokem, jenž představoval Epochu, se uzavírá další velký cyklus vesmírných pohybů. Všechny hvězdy i planety se navrací do stejných pozic ve kterých byly před stvořením světa. Návrat k počátku měl vést k očištění světa, regeneraci a jeho znovuzrození.
    Vyšel Rosikruciánům jejich plán prosazující Nový věk, nebo nikoliv? Z hlediska vývoje západní civilizace se může zdát, že rosikruciánský Nový svět ztroskotal, že jeho vize byla příliš utopická. Podívejme se však na některé dopady jejich manifestů a poselství, která jako semínka „roznesl vítr“ prostorem a časem. Sestává-li rosikruciánská filosofie ze tří proudů, tedy vědecko - filosofického, sociálně - politického, a hermeticko - kabalicko - alchymického, je možno prokázat, že první dva proudy přispěly ke vzniku mnoha učených společností v různých částech Evropy. Týká se to například londýnské Královské společnosti, která dala vzejít mnohým vynálezům a idejím, jež přetvářely naši civilizaci.
    Jedno zajímavé spojení představuje i náš Jan Amos Komenský coby člen Andreaeho kruhu, který se zajímal o reformu společnosti. Známé jsou jeho ideje o ideálním státě, ve kterém budou věda a náboženství partnersky vzkvétat, a usiloval i o reformu vzdělání. Komenský přišel do Anglie v roce 1640 a navázal kontakty s předními vědci té doby. Následovníkem Andreaeho byl, jak je známo, geniální mystik Robert Fludd, za předchůdce Rosikruciánů je naopak považován Roger Bacon, narozený již ve 13. století. Je prokázáno že vědci, se kterými se Komenský v Londýně stýkal, hnutí Rosikruciánů dobře znali.
    Když Královská společnost v roce 1660 vznikla bylo pravděpodobné, že její zakladatelé hodlali uskutečňovat právě vědecké a filosofické ideály rosikruciánství. Je také možné, že rosikruciánské ideje stály i u vzniku jiného hnutí, pozdějších Svobodných zednářů. I zde se nabízí spojení s Komenským, který se znal se zakládajícími členy Velké Lóže v Londýně. Uvažujeme-li o vlivu zednářském, stačí připomenout, že velká většina těch, kteří stáli u vyhlášení americké nezávislosti, byli právě zednáři. Jiní hráli důležitou roli ve Francouzské revoluci, a mohli bychom pokračovat.
    Domyslíme-li souvislosti vidíme, že vliv Rosikruciánů byl vskutku kolosální. A to jsme se nezmínili o vlivu Rosikruciánství na literaturu, umění a dokonce i hudbu. Zkoumáme-li podobná hnutí jako Rosikruciánství, svobodní zednáři, řád Templářů, nebo legendu Svatého Grálu, vždy odhalíme jen špičku ledovce. Lze se však domnívat, že za těmito fenomény se skrývá nezničitelný myšlenkový spodní proud, který protéká historií lidstva a z času na čas se vynoří buďto v některé z esoterních forem, nebo třeba jako inspirující impuls v uméní, kde je jeho symbolická hodnota tak patrná. Právě podle těchto kriterií, jimiž je hledání věčné krásy a pravdy, lze rosekruciánství jasně rozeznat. Je možné najít paralely mezi novým věkem podle rosikruciánských představ, a očekáváním nového věku dnes? Některé jsme již naznačili. I dnes cítíme, že svět se ocitá v chaosu a chystá se změnit směr. Rosikruciánská vize má, bez ohledu na radikální proměnu symboliky, velký smysl i dnes. Zmínili jsme rosikruciánský důraz na universálnost. Jedním z aspektů je snaha smířit vědu a náboženství. Vědecká práce by měla obsahovat prvek sebeproměny, osobního osvícení, jako tomu bylo u dávných alchymistů. Holistická vize světa začíná, stejně jako tehdy, spojovat nejrůznější discipliny, nejenom vědu a spiritualitu, ale také umění, architekturu, technologie, politiku a ekologii.
    I v tomto smyslu je rosikruciánský sen stále živý. Bylo by absurdní hovořit o tom, že mohlo dojít k realizaci rosikruciánských představ o kráse, pravdě, bratrství a novém věku během třicetileté války, která celou Evropu i s její ideou církevního křesťanství zatopila přívaly krve. Přesto nelze rosikruciánskou představu mystického i všelidského sbratření považovat za ztracenou. Rosikruciánství je totiž, mimo jiné, zajímavým příkladem toho, co se stane když zasejete do kolektivní duše sémě tajemství. Je to jako když vhodíte kámen do rybníka: tvoří se kruhové vlny, které se dokáží rozšířit dost daleko. V tomto případě byl původní vklad tak silný, že se vlny tvoří dodnes. Moderní teorie „mémů“ (memes) hovoří o šíření informačních virů, například subverzivních idejí. Tyto informace se zapouzdří do obalu který je maskuje, a vlastně i chrání vnitřní poselství. Takovýmto obalem může být i tajemství, legenda, nebo například i „fáma“. A to je zřejmě to, co měli na mysli autoři původních R. C. manifestů. Zjistili, že chce-li někdo rozšířit ideje nového věku, musí je zabalit do roucha legendy - fámy - a tu pak zahalit tajemstvím a vypustit ji do ovzduší jako myšlenkový virus.
    Mimochodem nezapomínejme, že dnešní poměrně rozsáhlé hnutí New age, o jehož dopadu na proměnu naší společnosti a kultury již nelze pochybovat, začínalo spiše jako diskuzní kroužek nékolika „zasvěcených“ někdy na přelomu 60. a 70. let minulého století. Na základě dynamické teorie chaosu lze uvažovat o tom, že v jistých obdobích dějinné diskontinuity může i poměrně nízké procento stejně naladěných lidí změnit směr celku. Snad by v této souvislosti stálo za to připomenout podivuhodnou povídku Jorge Luise Borgese "Tlon, Uqbar, Orbis Tertius", která mi připadá jako nádherná alegorie Rosikruciánství. Jde asi o toto: máte si představit skupinu lidí kteří se rozhodli, že si vymyslí a vytvoří fiktivní stát. Jenže pak zjistí, že takový stát, izolovaný od okolních států, nebude fungovat, a musí tedy „vynalézt“ celou planetu. A přesně to udělají. Sepíší a sestaví pak 40ti svazkovou encyklopedii o planetě Tlon, která popisuje veškeré aspekty tohoto imaginárního světa: zeměpis, historii, folklór, náboženství, jazyky i jejich gramatiku, literaturu a podobně. Pak pomalu uvádí do světa drobné předměty a symboly imaginárního světa, posléze tajně umístí kopie encyklopedie do knihoven, aby tak mystický svět čeřil imaginaci čtenářů a nutil je zkoušet tento ideální svět napodobovat. Ke konci povídky Borges píše: „Izolovaná skupinka osamělých mužů změnila tvář světa. Jejich úsilí pokračuje.“
    A totéž lze říci i o Rosikruciánech...