Nastane Nový věk? I.

    Výraz „rosikrucián“ jistě není neznámý, když se však zeptáte na definici, odpovědi se velmi různí. Někteří tvrdí, že souvisí s esoterním křesťanstvím, jiný jej spojuje s reinkarnací, alchymií, nebo kabalou. Všechno to jsou části odpovědi, nikoli odpověď úplná. Co je tedy rosikruciánství? Zkusme říci, že jde o poněkud „undergroundový“ myšlenkový a ideový proud, který existuje již jen bůhví jak dlouho. Podle našeho mínění, či odhadu, již více než tři a půl století, a občas se vynoří na povrch. Historie rosikruciánství by tedy měla začínat v době vrcholné renesance, která se chystala uvolnit cestu novověku, reprezentovanému tehdy nastupujícím barokem.
    Za tímto účelem musíme do Německa na počátku 17. století, kdy tato země byla rozdělena na část protestantskou a část katolickou. A neustále narůstající intolerance mezi oběma tábory křesťanů pak brzy spustila mašinérii dosud největší evropské války, která trvala celých 30 let. Atmosféra té doby byla plná napětí a očekávání katastrofy. V intelektuálních kruzích převládal pocit, že evropská kultura se dostala na zcestí. A v té době, takřka v předvečer třicetileté války, zazněl první rosikruciánský signál. V knize „Echo des Vereins von Rosenkreuz“ je sice uváděno, že jakýsi tajný svaz alchymistů a mystiků, označovaný tímto jménem, byl založen již v roce 1507, a hovoří se rovněž o tom, že v roce 1605 vyšla kniha „Wiederoufbau des verfal|en Pallos Tempels“, která měla obsahovat jakousi ústavu Rosikruciánů, nicméně proslulá „Fama Fraternitatis“, která je považována za první manifest rosikrucinského hnutí, se v Kasselu objevila až v roce 1614 jako součást knihy „Všeobecné přetvoření světa“. Kompletní titul textu, částečně v němčině i latině, byl „Fama Fraternitatis des lablichen Ordens des Rosenkreutzes“, což znamená „Příběh Bratrstva chválihodného Řádu růžového kříže“. O rok později se v temže městě oblevil další významný rosikruciánský manifest - Confessio Fraternitatis - Prohlášení Bratrstva R. C. Autor obou textů je neznámý, a dodnes zůstal skryt v pozadí.
    Tyto dokumenty vypráví příběh muže jménem Christian Rosenkreutz, který se měl podle různých dohadů narodit roku 1378. Když mu bylo 16 let, rozhodl se navštívit Střední Východ a strávil nějaký čas v arabském Damašku, kde pravděpodobně existovala jakási utopická komunita. V Confessio se o tom píše toto: „Obyvatelé Damašku se řídí zcela jiným politickým řádem než vládne jinde. Rozhodující slovo tu mají moudří a rozumní mužové, kteří se ve jménu krále řídí zvláštními zákony“. Rosenkreutz se v Damašku naučil arabštině a dostalo se mu i vědeckého a okultního vzdělání. Dostal se také k záhadné „Knize M“, kterou přeložil do latiny. Po třech letech pobytu v Damašku odchešel do posvátného marockého města Fezu, sídla jedné z nejstarších islámských universit na světě. V knize je uváděno, že „...ve Fezu se setkal s Elementálními obyvateli, kteří mu odhalili mnohá tajemství...“ Nevíme o koho mohlo jít, objevil se nicméně dohad, že by snad mohlo jít o Elementály - duchy živlů známých z magie.
    Po dvou letech ve Fezu se Rosenkreutz se svým učením vydal nazpět do Evropy. Nejdříve do Španělska, tam se však setkal pouze s nepřátelstvím a posměchem. Totéž se opakovalo i v jiných zemích. Vrátil se proto do Německa, kde kolem sebe shromáždil skupinku vérných, kteří se rozhodli sdílet jeho ideály. A to měl být počátek Bratrstva růžového kříže. Bratrstvo mělo své ústředí v budově, která se nazývala Dům svatého ducha. Bratři se zavázali věnovat studiu a šíření dávných moudrostí, cestování po světě a léčení nemocných. Asi na tom něco bude. Je totiž zaznamenáno, že jeden z Bratrů R. C. vyléčil mladého vévodu z Norfolku z malomocenství. Christian Rosenkreutz prý žil do roku 1484 - zemřel tedy ve věku 106 let.
    Bratrstvo ve své činnosti pokračovalo i po jeho smrti. V roce 1604, při přestavbě jejich sídla, narazili Bratři na zazděné dveře, na kterých byl nápis „otevřít za 120 let“. Za dveřmi našli sedmistěnné sklepení, kryptu osvětlenou umělým Sluncem. Stěny, strop i podlaha byly pomalovány symbolickými obrazci. Byly tu komody, ve kterých byly nalezeny knihy a rituální předměty. Uprostřed krypty stál oltář a před ním rakev, ve které bylo dokonale uchované tělo Christiana Rosenkreutze. Tolik legenda.
    Tento popis Rosenkreutzovy krypty dokázal rozčeřit představivost mnoha lidí. O dva a půl století později si členové proslulé okultní společnosti Golden Dawn postavili obřadní kryptu přesně podle tohoto popisu. Jedním z klíčových rituálů pro ně byla iniciace symbolicky opakující nalezení Rosenkreutzova těla. Objev sklepení byl Bratry R. C. chápán jako znamení, že nastal čas aby se společenstvo deklarovalo veřejně, a vyzvalo ke spolupráci na studiu ideálů a realizaci cílů Bratrstva další zájemce. Ty ideály a cíle jsou velmi zajímavé. Z manifestů samých to jasně nevyplývá, ale zdá se, že Bratři R. C. věřili v systém universální moudrosti zahrnující v sobě znalosti teologie, filosofie, matematiky, alchymie, astrologie a jiné. Pevně věřili v Krista a Písmo, tvrdili však, že mají přístup i k jiným, tajným knihám starovéku, a také že vědí jak tyto knihy číst. Snad v tomto případě referují o Kabale, což je, mimo jiné, prostředek k „dekódování“ Bible. Tvrdili, že jsou schopni rozumět určitým znakům a písmu, které jsou základem všeho stvoření. I to naznačuje souvislost s kabalistickou naukou, podle níž byl svět stvořen z kombinací písmen hebrejské abecedy.
    Kdybychom chtěli jejich systém víry označit jinak, mohli bychom říci, že šlo o jistou formu „gnosticismu“. Gnosticismem mám na mysli prastarou víru. Její vyznavači - gnostikové - což byli byli předchůdci křesťanů, totiž mezi jiným věřili, že duch člověka byl zlomyslným stvořitelem Demiurgem uzavřen a spoután hmotou. Člověk prý ve svém těle žije jakoby žil pod vodou a neuvědomuje si, že nahoře je světlo a vzduch, že stačí vyplavat na hladinu a vrátit se do svého přirozeného světelného prostředí. Podle gnostiků však toto postavení není zcela beznadějné, protože někteří lidé vlastní tzv. gnózipoznání, nebo moudrost, jež jim umožňuje do světla „vyplavat“ a naučit to i ostatní. Tato gnoze, jakožto symbol moudrosti, je často představována ženskou postavou. Řekové ji nazývali Sophia - Matka moudrosti. Lze se tedy domnívat, že rosikruciánství v sobě obsahuje esenci gnosticismu a hermetismus, což je souhrn gnostických a kabalistických postupů, byl vůdčí filosofií renesanční doby.
    Za ty nejdůležitější spisy jsou - s ohledem na mystický symbolismus - ovšem považovány jiné spisy R. C. Jde hlavně o Tajné figury Rosikruciánů a Chemická svatba Kristiána Rosenkreutze. Titul Chemické svatby lehce zavádí, protože se samozřejmě nejednalo o svatbu Rosenkreutzovu, ale byla to zpráva o jeho účasti na svatbě „Krále“ a „Královny“. Zpráva je plná okultní symboliky. Svatební hosté jsou, například, odvezeni pátý den slavnosti sedmi loděmi, na jejichž vlajkách jsou symboly sedmi planet na ostrov, kde je v sedmistupňové věži prováděna alchymická operace. Z těl šesti zabitých lidí jsou posléze stvořeni dva homunkulové. Ve střeše věže je otvor, kterým do homunkulů zhůry vstoupily dvě duše. Společnost se pak vrátila do zámku, tentokrát ve dvanácti lodích označených dvanácti znameními zvěrokruhu. Za autora tohoto dokumentu, který byl publikován v roce 1616 ve Štrasburgu, je považován tehdy devatenáctiletý Jan Valentin Andreoe. O tomto muži, pastorovi protestantské církve víme, že počátkem 17. století sám založil několik tajných spolků. Jeden se jmenoval „Bratrstvo Kristovo“. Víme také to, že se v pozdějších letech měl stát duchovním učitelem Jana Amose Komenského.
    Takové bylo základní poselství tří nejdůležitějších manifestů R. C. z let 1614, 1615 a 1616. Zda podobné bratrstvo skutečně existovalo, nebo to byla pouze inspirační výzva, nabídka modelu, a tedy pouhá mystifikace a mýtus, není dodnes jasné. O tom svědčí i poměrně časté diskuse mnoha autorů o povaze rosikruciánství. Připomeňme spisy Weinfurterovy, či Scheuflerovy, oba shodně hovoří o rosikruciánství zevním a vnitřním, neboli pravém. Ponechme otázku, zda jde o tajný řád jenž má své lože, obřady a zasvěcovací rituály, a který často splývá s řádem Svobodných zednářů, nebo zda jde o volné a neorganisované otevřené sdružení duchovně vyspělých mystiků všech náboženství. Ať již jde o svaz alchymistů, respektive křesťanských mystiků vnitřních, či zevních, jinak pravých a nepravých, je důležité, že efekt zmíněných tří manifestů byl ohromující. Ty svého času vyvolaly v Evropě značně kontroverzní reakce. Zatímco jedni Bratrstvo napadali, jiní mu psali žádosti o přijetí, nebo dokonce předstírali že jsou jeho členové. Mnohé jiné společnosti napodobovaly styl a formu manifestů, ať už ty společnosti existovaly, či nikoli.
    V následujícím 18. století se objevilo několik dalších významných textů. Tak například tzv. nové rosikruciánské stanovy (1714) naznačují, že jde o alchymický řád, ovšem alchymický v duchovním smyslu. Rozmnožily se alchymické výrazy a symbolika, mystik je nazýván Laborantem - experimentátorem, hovoří se o mužském a ženském principu, a podobně. Jeden spis z roku 1763 se pak snaží odhalit iniciační postup, mystickou symboliku, popis zasvěcovací místnosti, a jiné. Jako bychom se zde stávali svědky postupné proměny řádu Bratrů R. C. v řád Svobodných zednářů. Existuje ostatně názor, že členové podobných tajných společností, jako bylo Bratrstvo R. C., přecházeli v průběhu 18. století do řad Zednářů. Došlo k oproštění od křesťanského mysticismu a ke zjednodušení symboliky. Barokní rozjitřenou fantasii a citovost pomalu nahradila osvícenecká racionalita a střízlivost. Přesto bychom mohli říci, že podstata poselství - výzva k reformě společnosti a proměně jedince - zůstává bez ohledu na formální posun jedna a tatáž.
    Vraťme se však k rosikruciánským idejím, především k jejich představě o nadcházejícím novém věku. Již jsme hovořili o tom, že na sklonku 16. století naplňovalo vědomí evropských intelektuálů cosi, co bychom mohli nazvat pocit civilizační krize. Chápali dobu jako zlomovou a věřili, že katastrofickou roztržku křesťanského světa se podaří překonat a odvrátit. Věřili, že Evropa stojí na prahu nového věku, ve kterém převládne duchovní, intelektuální a politické osvícení, a hlavně bratrská láska. Sami sebe pak viděli jako zprostředkovatele tohoto nového věku.
    Rosikruciánskou filosofii, jež bývá prezentována především jako směs náboženství a dobové vědy, lze při bližším zkoumání rozdělit do tří rozličných proudů. Za prvé šlo o proud věáecko-filosofický, za druhé o proud sociálně-politický, a za třetí o proud hermeticko-kabalisticko-alchymický. Všechny tyto proudy se snažily metamorfózu iniciovat ve své zájmové rovině. Stará Evropa stále ještě žila z největšího zážitku 16. věku, otevřel se nový kontinent - Amerika. Pro jedny to byla panenská země (Virginie), pro druhé země plná zlata (Eldorado). Idealisté spojovali vstup na půdu Nového světa - znovuobjevení neporušeného přírodního světa, nedotknutého dosud civilizací Západu - se vstupem do nového věku. Jestliže se hovoří o zlatém věku, nejde jen o nové přívaly zlatého kovu z rozebraných indiánských pokladů, jde také o alchymickou představu ideální, to znamená transmutované společnosti. Když Shakespeare psal hru Bouře, předložil tím divákům divadelní obraz tehdy tak naléhavě pociťované potřeby reformy, všenápravy světa. Důvodů k tomuto obecnému pocitu byla celá řada, od ekonomických, společenských, přes ideologické, až k duchovním. Motiv „všenápravy“, který později nacházíme i u Komenského, se objevuje v dobových literárních utopiích, jež jsou zpravidla představami ideálního zřízení - Moore, Campanella, Bacon.
    Problémem samozřejmě byla cbdquo;metoda“ této všenápravy. Jednou z představ všenápravy, která byla v této době velmi populární a diskutovaná, byl odchod na nějaký vzdálený „rajský ostrov“, nebo kolonizace dosud čisté a neposkvrněné země za oceánem (Virginie), kde lze ideální řád vybudovat takřka na zelené louce. Několik takových pokusů skutečně proběhlo - například komunita německých osídlenců v Pennsilvanii spojila představu spásného exodu právě s rosikruciánskou ideou!
    Mohli bychom říci, že jinou metodu tehdy nabízí právě Bratrstvo rosikruciánů. Pokusy o zakládání „ideálních“ společenstev v Novém světě, tak jako pokusy o „podzemní“ zakládání ideálních společenstev - duchovních bratrstev - které se pokouší představu nového způsobu života realizovat takříkajíc „tady a ted'“, jsou reakcí na neudržitelný stav Starého světa. Modelem byla neviditelná komunita lidí zasvěcených, nebo alespoň ochotných podstoupit proměnu. Odtud také názory, že v případě Rosikruciánů šlo, a v podstatě stále jde, spíše o mystické společenství vznešených duchů, než o skutečně organizované tajné společenství. Víme již, že u Rosikruciánů lze předpokládat znalosti duchovní alchymie. V době vrcholící renesance byla alchymie nesmírně populární, bylo by ovšem zjednodušením domnívat se, že se za touto vědou o proměně kovů skrývá jenom hledání zlata. Tehdejší hlad po zlatě na rovině materiální, doprovázel i hlad po všepoznání, po universální moudrosti, symbolizovaný hledáním „kamene mudrců“. Šlo o průnik do hmoty i ducha - tajemství kamene mudrců bylo tajemstvím postupné sebeproměny adeptů alchymie...