Národ černé krve

    Prastarou indiánskou pověst o Orejoně podporuje i několik dalších překvapujících okolností. V nádherném údolí peruánských And se rozkládá Cuzco, bývalé hlavní město rozsáhlé říše Inků. Když jej v roce 1533 drancoval, pardon, šířil tam křesťanství Pizzaro, jeho bratranec Pedro napsal, že se zde střetli s „orejones", kteří měli tak dlouhé uši, že jim splývaly až na ramena. A toho, kdo měl uši nejdelší, považovali za nejvznešenějšího. Výsada protahovat si ušní lalůčky byla vyhrazena jen příslušníkům královského rodu Inků. Inkové věřili, že legendární bohové, kteří vystavěli Tiahuanaco, měli rovněž protažené boltce a říkali si Velké uši.
    O více než sto let později cestoval z Cuzca k jezeru Titicaca španělský obchodník Lopez. V listu, adresovaném královskému dvoru, uváděl tuto podivnou informaci: „V okolí Tiahuanaca se pohybuje muž, o němž mnozí říkají, že přišel z hvězd. Není starý, věkem se blíží čtyřicítce, ale domorodci k němu chovají ústu jako ke stařešinovi. Tento člověk dokáže svýma rukama se čtyřmi prsty vytušit přítomnost barevných kovů a vody v podzemí. Tento muž se jmenuje Uru." O čtyři sta let později se americký novinář Howard setkal v Cuzcu s mužem podivného vzhledu. Cizinec očividně nepatřil k žádné známé lidské rase, měl světlé vlasy, zvláštní načervenalou barvu pleti a na rukou čtyři prsty opatřené blánou. Přestože vypadal na čtyřicet, indiánští starci ho znali již od svého dětství. On sám tvrdil, že žije na naší planetě již několik stovek let. Spolu s dalšími obyvateli své mateřské planety přiletěl v kulovitém létajícím objektu. Jméno tohoto muže bylo Uru. Znal Howard Lopezovu zprávu a jeho líčení je pouhou novinářskou kachnou, nebo zde máme dvojí nezávislé svědectví o setkání s vesmířanem jménem Uru?
    Na jezeře Titicaca žili příslušníci etnické skupiny zvané Uru. Když je začali ohrožovat agresivní Aimarové, a později i bílí kolonisté, Uruové se přestěhovali na plovoucí rákosové ostrovy. Jejich odolnost vůči chladu, vlhku, a mlze byla neuvěřitelná. V prostředí, v němž by člověk nutně musel onemocnět, disponovali nezlomným zdravím. Vysvětlovali to tím, že nejsou lidmi. Pouze se jim prý podobají. Ve skutečnosti pocházejí z kosmu. Francouzský etnolog Vellard prožil mezi posledním Uruy mnoho let a zaznamenal jejich výpověď:
    „My jiní, my obyvatelé jezera, my Kot-Sunové, my nejsme lidé. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve než Otec nebes Tatiú stvořil lidi, Aymary, Kečuánce, bělochy. Byli jsme tu dokonce ještě předtím než slunce začalo ozařovat Zemi... Už v době, kdy Země byla ještě v polotemnu, kdy ji osvětlovala jen Luna a hvězdy... Tehdy, kdy Titicaca bylo mnohem větší než dnes... Již tehdy tu žili naši otcové. Ne, nejsme lidé. Naše krev je černá, proto necítíme chlad jezerních nocí, nehovoříme lidskou řečí, a lidé nerozumějí jak hovoříme my. Naše hlava jej jiná než ostatních Indiánů. Jsme velice dávní, jsme nejdávnější. Jsme obyvatelé jezera, Kot-Sunové. My nejsme lidé..."
    Z tohoto důvodu odmítali kontakty s ostatními kmeny, a rozmnožovali se jen mezi sebou. Jejich původní jazyk se skutečně nepodobal žádné jiné řeči na světě. Krev měli prokazatelně černou jako uhel. Jejich jméno sice převzali nynější obyvatelé plovoucích ostrovů, ale poslední z pravých Uruů zemřel v roce 1962.
    Tajemství národa černé krve již asi zůstane navždy tajemstvím, nicméně v jiných koutech Jižní Ameriky, a nejen tam, nacházíme další stopy obojživelných cizinců s protáhlou hlavou, šikmým tvarem očí a dlouhýma ušima. V ruinách staré incké pevnosti Ingapirca na území Ekvádoru byly nalezeny dlouhé a šišaté hlavy přesně takové, jak popisuje Orejonu starý mýtus. V lokalitě, kam dosahoval vliv pevnosti, vyhrabali Indiáni zlaté sošky a reliéfy bytosti se čtyřmi prsty a dlouhýma ušima. Všechny jsou spojeny s vyobrazením slunce, Venuše a dalších nebeských těles.
    Královský rod Inků, aby prokázal svůj nebeský původ, si uměle protahoval ušní lalůčky, a deformoval novorozencům hlavy ve zvláštním lisu. K ještě nevyvinutým lebkám byla pevně přivazována sada vypolstrovaných dřevěných destiček, které obvykle spojovaly mechanické klouby umožňující prostor mezi deskami neustále zmenšovat. Nepřetržitý tlak a postupné utahování formy vytvořilo po létech bolestivé procedury nezvykle podlouhlý tvar lebky. V archeologockém muzeu v Limě jsou vystaveny mumie dětí, které tuto kosmetickou operaci nepřežily. Jejich hlavy ale již nesou zjevné znaky dosažených změn. Vlnovitě stoupají od čela a spánků, a nahoře se zužují do malého zaoblení. Někdy lze rozpoznat jak se některá destička vtiskla do lebeční kosti více než ostatní, a zanechala výrazný otisk. Mnozí z takto „upravovaných" jedinců se jistě dočkali dospělosti. V pouštní krajině, poblíž proslulé planiny Nazca, byly nalezeny lebky mužů jejichž mozkovna je dokonce až třikrát větší než bývá obvyklé. Celková délka dosahuje téměř půl metru. A my vůbec netušíme proč! Jsou to „upravované“ lebky, nebo narostlé jaksi přirozeně? Pokud by byly upravované, stálo to vše za dlouhé údobí utrpení? Byla to pouhá móda, nebo touha podobat se jakýmsi nadřazeným bytostem s podobným tvarem hlavy? Nejsou neobvykle vysoké zaoblené čepice egyptských faraonů ozvěnou stejného úsilí nelišit se od bohů?
    Staří Mayové přivazovali své děti k příčkám kolébky aby jim zploštili, nebo stlačili lebku do tvaru kužele, a dokonce se pokoušeli napodobit i šikmý tvar očí nebešťanů. Ve velké oblibě byly mírně šilhavé oči. Rodiče se snažili vyvolat šilhavost svého dítěte tím, že mu pod nos zavěšovali drobné korálky. Bolestivý zvyk prodlužovat lebku a protahovat uši byl rozšířen především tam, kde lidé věřili v kontakt s mimozemskými bytostmi. Na Markézách a Herveyových ostrovech domorodci ještě v dobách kapitána Cooka uctívali boha, jehož nazývali „Velké uši". O Velikonočním ostrově Thor Heyerdahl napsal:
    „...když ostrov poprvé navštívili Evropané, viděli mezi lidmi na břehu několik lidí s načervenalou pletí jako by byli pořádně spálení od slunce. Měli tak dlouhé uši, že jim visely až na ramena. Někteří prý měli uši tak dlouhé, že si lalůčky svazovali v týlu hlavy aby jim nepřekážely.“
    Na řece Mahakam, v indonéské části ostrova Borneo, žije dajácký kmen Tunjung. Jsou to milí, pohostinní lidé, obývající věčně zatopené kolonie domů na kůlech. I když do jejich života již vstoupily mnohé vymoženosti moderní doby, staří lidé jsou stále těsně spjatí s minulostí a letitými zvyky. Mnohé ženy již od útlého dětství zatěžovaly svoje ušní lalůčky těžkými naušnicemi aby jejich uši dosahovaly až na ramena. Ruce, a často i nohy, pokrývá pás hustého tetování vytvářející dojem, že první články prstů jsou srostlé, nebo spojené blánou. Je to pouhý rozmar, nebo vzpomínka na bohy, či na doby, kdy byl vodní živel domovem jejich předků?