Nálezy na Novém Zélandu

    Ani ve zcela jasných případech, na které vědátorská grupa není schopna reagovat, se učebnice přepisovat nebudou! A to nejen pro odpor vědátorů, ale motivace mohou být i politické. Ve Waipoua Forest na Novém Zélandu archeologové odkryli nečekané naleziště. Nálezy jasně vypovídaly o existenci nepolynéské kultury, která na ostrovy musela přijít ještě před Maory. Představitelé Maorů, kteří dnes z titulu „původních obyvatel“ požívají ze zákona mnoho výhod, se o nálezu dozvěděli dřív než široká veřejnost. A hned začali na vládu vyvíjet nátlak. Archeolog Doutré v knize Nový Zéland dávných Keltů uvádí, že výsledek tohoto lobbování byl pozoruhodný. Vláda vydala oficiální dokument, který „zakazoval seznamovat širokou veřejnost s archeologickými nálezy z Waipoua Forest po dobu 75 let.“ Jakmile se zpráva o tomto dokumentu dostala do médií, vláda jakýkoli zákaz okamžitě popřela. Přesto se úřadům podařilo uvalit na archeologii informační embargo a z novozélandských muzeí zmizely exponáty jasně dokládající fakt, že před Maory ostrovy obývaly ještě jiné kultury. Zmizely mimo jiné vzorky vlasů prokazatelně indoevropského původu, které byly nalezeny v jeskyni poblíž Watakere, a byly vystaveny v muzeu v Aucklandu. Stejně tak zmizela i obří kostra nalezená u Mitimati.

    Úplně stejně dopadly i mumie, které během 70. a 80. let minulého století našli v poušti Taklamakan na západě Číny. Byly vzácně zachovalé a vědátoři mohli vidět blonďaté modrooké lidi, kteří zřejmě obývali území Číny dříve než současní Chanové. Mumie byly oblečeny do barevných hábitů, měly boty, ponožky a klobouky. Číňané z nálezu nijak nadšení nebyli, i když se hned vedle mumií neznámých indoevropanů našly pohřbené ostatky Asiatů. Archeolog Allen  našel v Číně úlomek keramiky se zachovalým otiskem prstu dávného hrnčíře. Čínský kolega, také vědec se ho zeptal, zda-li „bude s to prokázat, že otisk vtlačený do hlíny patřil bílému muži.“ Allen měl prohlásit že si tím není zatím jistý. A tak Číňan úlomek vzal, uložil ho do pytlíku a raději si ho odnesl s sebou. A slehla se po něm zem. Umíte si představit, kolik učebnic by se muselo přepisovat?

    Obecně se tvrdí, že historie je matkou moudrosti. Zní to velice hezky, ale jenom zní. Praxe však ukazuje, že mnozí vědátoři mají k ideálu vzdělaného, nestranného a apolitického badatele strašně daleko. A že se až překvapivě často nechávají ovlivnit tlakem a požadavky reálného světa. Překvapuje to někoho? Nemělo by, vždyť vznešenost vědy vzala za své už před mnoha lety. Pokud ne už dřív, pak bezpochyby v okamžiku, kdy skupina chlapíků v bílých pláštích na sklonku druhé světové války dala vojákům do užívání atomovou bombu. A další po nich vymysleli biologické, chemické a jiné  zbraně hromadného ničení. Stejně pokleslý „vědecký“ přístup je dodnes uplatňován i v archeologii, či antropologii. Vše nehodící se je odmítáno s až nábožensky zanícenou ochranou Darwinovy teorie, jako by evoluce popsaná před dvěma sty lety, ve kterou na sklonku svého života nevěřil ani sám její tvůrce, byla nezměnitelným, a navždy bez chybičky platným zákonem. Člověk přitom nemusí být rovnou pánbíčkářským kreacionistou aby zjistil, že tomu už dávno tak není. Bylo by logičtější, kdyby se Darwinova teorie evoluce přesně ve svém duchu vyvíjela a modifikovala. A mezery v ní, které Darwin zaplnit ani nemohl, byly zaplňovány poznatky opravdové moderní vědy. Opak je však pravdou! V atomovém 21. století jsme svědky toho, že se vědátoři  proměnili v jakési „strážce brány“ do zakázaného prostoru. A to i v situaci, kdy se jim ta brána povážlivě bortí. To jsme to dopracovali...