Nabúkadnezar nástrojem Hospodina

    V Babylonii dostal Nabukadnezar II., jak nás o tom písemně informuje, příkaz od boha Marduka, aby se svou armádou táhl na západ. Tuto výpravu umožnila skutečnost, že „jiný bůh", který původně dotyčnou oblast ovládal, „si již nežádá Země cedrů, a nyní jí vládne cizí nepřítel a loupí tam". V Jeruzalémě Hospodin prostřednictvím proroka Izaiáše prohlásil, že stojí na straně Babylonu neboť se rozhodl, že babylonský král Nabukadnezar - jehož nazývá „svým služebníkem" - se stane nástrojem jeho hněvu proti bohům Egypta. Tak praví Pán, Hospodin zástupů, Bůh Izraele: „Vpravdě pošlu pro Nebúkadnesara, svého služebníka... A on vtrhne do země egyptské a kdo je určen smrti, propadne smrti, kdo meči, meči, kdo zajetí, upadne do zajetí. Já rozdmýchám oheň v domě egyptských bohů a on je sežehne... Egyptské modly se před ním kymácejí, domy egyptských bohů propadnou ohni." Při tomto válečném tažení Hospodin oznámil i Jeruzalému, že bude potrestán za hříchy svého lidu, neboť se začal klanět „královně nebes" a egyptským bohům: „Hle, můj hněv a mé rozhořčení se vyleje na toto místo ... a bude hořet a neuhasne.... Ve městě, jež vzývalo moje jméno, započnu zkázu." A k tomu došlo v roce 586 př. Kr.. „Nebúzaradán, velitel tělesné stráže, služebník babylonského krále, přitáhl do Jeruzaléma. Vypálil Hospodinův dům i dům královský, a všechny domy v Jeruzalémě; všechny význačné domy vypálil ohněm. Celé kaldejské vojsko... zbořilo hradby kolem Jeruzaléma." Hospodin však slíbil, že toto pokoření potrvá jen sedmdesát let.
    Král, který měl splnit tento slib a umožnit rekonstrukci jeruzalémského chrámu, byl Kýros. Jeho předkové, kteří asi mluvili nějakým indoevropským jazykem, zřejmě přešli na jih z oblasti poblíž Kaspického moře do provincie Anšan podél východního pobřeží Perského zálivu. Tam založil vůdce těchto migrantů Hachámaniš - „moudrý muž" - dynastii, kterou nazýváme Achaimenovci; jeho potomci - Kýros, Dáreios a Xerxés - vstoupili do dějin jako vládcové perské říše. Když Kýros v roce 549 př. Kr. v Anšanu nastoupil na trůn, jeho země byla vzdálenou provincií Élamu a Médu. V Babylonu, tehdejším centru moci, vládl Nabonid, který se stal králem za nanejvýš pozoruhodných okolností: nebyl jako obvykle vybrán bohem Mardukem, ale dostal se na trůn prostřednictvím jedinečného paktu mezi nejvyšší kněžkou, což byla Nabonidova matka, a bohem Sinem. Částečně poškozená tabulka obsahuje konečný odsudek Nabonida: „Na podstavci vztyčil kacířskou sochu ... nazval ji jménem ,bůh Sin'... V době, kdy se slaví příchod Nového roku nakázal, aby se nekonaly žádné slavnosti... Odsoudil rituály a zrušil slavnostní obřady."
    Zatímco Kýros bojoval v Malé Asii s Řeky, Marduk - který usiloval o opětovné získání pozice hlavního boha Babylonu - „zkoumal a prohledával různé země a pátral, zda by našel spravedlivého vládce, který by se jím ochotně nechal vést. A zavolal jménem Kýra, krále Anšanu, a prohlásil ho vládcem všech zemí". Poté, co svými skutky Kýros dokázal, že bude jednat v souladu s božími záměry, Marduk mu nařídil, aby táhl na jeho vlastní město, na Babylon. Přiměl Kýra „...aby se vydal na cestu k Babylonu, a kráčel po jeho boku jako skutečný přítel." Díky tomu, že ho doslova osobně doprovázel babylonský bůh, dokázal Kýros dobýt Babylon bez krveprolití. Onoho dne který odpovídá 20. březnu 583 př. Kr., Kýros „držel za ruce Bela, pána Marduka, v posvátném okrsku babylonském". Na Nový rok jeho syn Kambýses vedl bohoslužbu při obnovené slavnosti na počet boha Marduka. Kýros zanechal svým nástupcům říši která slučovala, až na jednu výjimku, všechna předchozí císařství a království: Sumer, Akkad, Babylon a Asýrii v Mezopotámii; Élam a Méd na východě; země na severu; říši Chetitů a řecké osady v Malé Asii; Foinicii, Kanaán, a zemi Pelištejců - ty všechny nyní spadaly pod vládu jediného svrchovaného panovníka a nejvyššího boha jménem Ahura-Mazda, boha pravdy a světla. Ve starověké Persii byl zpodobován jako vousaté božstvo, které se projíždí po nebesích v okřídleném kotouči velice podobně, jako zobrazovali Asyřané svého nejvyššího boha Aššura. Když Kýros v roce 529 př. Kr. zemřel, jediný nezávislý stát se svými vlastními bohy byl Egypt. Kýrův syn a nástupce Kambýses o čtyři roky později vedl svou armádu po pobřeží Středozemního moře na Sinajském poloostrově, a u Pelusia porazil Egypťany. Několik měsíců nato vstoupil do Memfisu, královského hlavního města, a prohlásil se za faraóna.
    Přestože Kambýses zvítězil, pečlivě se ve svých nápisech v Egyptě vyhnul obvyklé úvodní formulaci: „Velký bůh Ahura-Mazda mě vybral." Dobře si asi uvědomoval, že Egypt do sféry působnosti tohoto boha nespadá. Aby dal najevo svou úctu k nezávislým egyptským bohům, Kambýses padl k zemi před jejich sochami a uznal jejich nadvládu. Za to egyptští kněží legitimizovali jeho vládu nad Egyptem a udělili mu titul „potomek boha Ra". Starověký svět byl nyní sjednocen pod jediným králem, kterého vybral „velký bůh pravdy a světla", a kterého bohové Egypta přijali. Lidé ani bohové nyní tedy neměli žádný důvod proti sobě válčit. Dokonalý mír na zemi!
    Jenže mír dlouho nevydržel. Na druhém břehu Středozemního moře stále více rostlo bohatství, síla a ambice Řeků. Malá Asie, Egejské moře, i východní pobřeží Středozemního moře se stávaly svědky stále častějších konfliktů - lokálních i mezinárodních. V roce 490 př. Kr. se Dáreios I. pokusil o invazi do Řecka, ale byl poražen v bitvě u Marathonu; a devět let poté byl poražen u Salaminy Xerxes I. O sto padesát let později vyrazil z Evropy Alexandr Makedonský na velké tažení, při němž tekla lidská krev v celém tehdy známém světě až po Indii. Jednal Alexandr také v souladu se „spolehlivým příkazem" velikých bohů? Právě naopak. Alexandr, který věřil legendě, podle níž byl potomkem jednoho egyptského boha, se nejdříve vydal do Egypta aby si poslechl božskou věštbu, která by jeho původ potvrdila. Tato věštba to sice částečně potvrdila, ale zároveň předpověděla i jeho brzkou smrt. A od té chvíle byla Alexandrova vojenská tažení motivována touhou po malezení živé vody, které by se mohl napít a svůj osud odvrátit.
    Ani jeho vítězství a krveprolévání mu nepomohlo, Alexandr zemřel v rozpuku mládí. A protože v té době už bylo lidské plémě ve válčení asi už dostatečně vycvičeno, od té doby se žádné další lidské války bohové osobně nezúčastnili...