Na čem to žijeme?

    Spíše než úvahy nad vznikem vesmíru bude asi smysluplnější zabývat se na základě prastarých mýtů možným vznikem naší rodné planety. Vesmír sám se totiž pro mnoho pozemských „myslitelů“ chová dost nepochopitelně. Chová se totiž jako živý organismus, možno říci jako lidské tělo. Tento organismus je plný života, a stejně tak má i své nemoci. Je těžké posoudit zda má také své „božské“ lékaře. I když má lidský organismus schopnost „samoléčitelství“, lidé si vypomáhají doktory. A to i tenkrát, kdy to není nezbytně nutné. To je dáno jednak tím, že ve společnosti založené na penězích je to jedna z možností jak si k nim přijít, a nemalou zásluhu na tom má také styl života takové společnosti. Kdysi dávno byla rozšířena znalost užívání léčebných prostředků které člověku poskytovala sama příroda. A zadarmo. V dnešní, údajně „moderní“ společnosti, je tato znovu pracně „objevovaná“ znalost prostředkem „byznysu“.
    Činnost lidského organismu je řízena mozkovým centrem, z něhož jsou do všech částí těla rozvedeny nitečky tzv. nervů. Dá se tedy hovořit o tom, že mozek je jakýsi „počítač“. Je patrné, že na obdobném principu funguje i naše Země, že to patrně bude také určitý organismus. I když se na pohled její činnost od činnosti lidského těla odlišuje. Ačkoliv kdoví... Ani v tomto případě se totiž nedá zvažovat to, že by člověk znal svou planetu. Přes všechny teorie v podstatě nevíme nic o tom, po čem už po miliardy? let chodíme, a co nám poskytuje obživu. Všechny ty teorie nejsou nic jiného než dohady. Ani ta Země se nechce chovat tak jak by si vědátoři představovali. A Země se začíná vehementně bránit. Začalo probíhat samoléčitelství, nebo zasahují vesmírní lékaři?
    Je li tato úvaha správná, pak lze soudit, že stejný princip funguje i ve vesmíru. Díky pozemským teleskopům s bídou obsáhneme nejbližší planety soustavy, díky vesmírnému teleskopu o kousek dál. K čemu je to ale dobré? Pozemšťané patrně „nesmějí“ ani na Měsíc, ani na Mars. Pozemské sondy kroužily kolem Saturnu. Proč? Na množství símků měsíců jsou znatelné „nevysvětlitelné“ známky činnosti někoho, kdo by tam podle vědátorů neměl co dělat. Z oněch končin se ozývají zvuky podobné radiovému vysílání. Kolik toho zůstalo utajeno? Proskočily zprávy, že na planetě je stejně krásná příroda jako na Zemi. A proč ne? Bojí se snad vědátoři o svou „reputaci“? Pokud vůbec nějakou mají?
    Nikdo neví jak veliký vesmír je, natož z kolika částí se může skládat. To, co s bídou je vidět a čemu stejně nikdo nerozumí, může být klidně jen malinkatá částečka obrovského organismu. Nebo možná jen jeho části. A všechno řídí obrovský, geniální počítač. Ten počítač ale někdo musí „krmit“ smysluplnými údaji. A možná nejde jen o jeden počítač, ale řadu propojených. Bohové z pohledu človíčka jsou potom ti, kteří to všechno ovládají a hlavně ten, kdo to všechno řídí. Jakýsi centrální mozek, jehož inteligence je naprosto nepochopitelná. To je bůh, ne pozlacené církevní sochy! Tomuto bohu je nutno se v němé úctě poklonit!
    Ve vymýšlení odlišné teorie jsme se dostali příliš daleko. Stejně jako všechny ostatní má právo na život, byť ji nevymyslel „opuncovaný“ vědátor, ale prostý pozemský človíček. Človíček, jemuž se z duše příčí víra v církevnické pohádky o stvoření všehomíra v šesti dnech, ten sedmý prý pánbůh musel po těžké dřině odpočívat. Víra v anděly, či Kristovy „zázraky“. A potažmo také i v různé vědátorské teorie založené na údajně „smysluplné“ součinnosti církve a vědy.
    Daleko smysluplnější se zdá být „ponoření“ do prastarých legend. Nutno zdůraznit, že nezaujaté ponoření. Je nutno se oprostit od jakýchkoliv vědátorských „pravd“ a přepnout mozek na přemýšlení. Proč? Jen malý příklad. Například jedna z teorií tvrdí, že nějakých tři tisíce let před Kristem se údajně „zrodila“ Venuše. Ze Saturnu, nebo z Jupiteru, se prý vytrhl kus hmoty a po strastiplné cestě v těsné blízkosti Země se na obloze objevila nová planeta. Tak to prý zaznamenali prastaří Egypťané, což je sporné. Zajímavé je, že prastaří Sumerové, vyskytující se patrně nejméně tisíc let před Egypťany, už Venuši znali. A údajně bez dalekohledu dokonce věděli, že tato planeta se jeví jako „rohatá“. Venuše se ostatně nachází i na odhadem deset tisíc let starých skalních kresbách na mnoha místech světa.
    Daleko zajímavější než vědátorské žvásty jsou odkazy Sumerů, v nichž popisují vznik Země. Bylo, nebylo... V dávnověku prý planeta Země vůbec neexistovala. Existoval však nám dnes známý sluneční systém, jen místo Země v systému figurovala obrovská planeta nazvaná Thiamat. V sumerských záznamech je podle Sitchina uvedeno, že aby mohla vzniknout Země, musela zaniknout ona obrovská planeta zvaná též jako „vodní příšera“. Její zánik měla mít „na svědomí“ další obrovitá planeta. Sumerové ji nazývali Nibiru, dnes je zvažována jako planeta X, nebo také jako dvanáctá planeta. Má obíhat Slunce po neobvykle protáhlé, elipsovité dráze a její průlet soustavou téměř vždy přinášel nesnáze. Ba přímo pohromy...
    Při jednom průletu se děly nevídané věci, což Sumerové, ale nejen oni, označují jako „válku bohů“. Nibiru prý odklonila ze své dráhy každou planetu, odhodila Jupiter a srazila se s Thiamat. Tato vodní planeta se rozpadla a z jejích větších částí měly vzniknout planety Země a Měsíc. Zbytek planety má tvořit pás drobných planetek kroužících kolem Slunce v prostoru, kde by podle všech zákonitostí měla, nebo mohla být planeta. Na Thiamat, stejně jako na Nibiru, měl být život. Dá se předpokládat, že na Thiamat život zanikl. Možná ne všechen, záznamy se ale o tom nezmiňují. Bytosti z Nibiru se však podle Sumerů později objevily na Zemi a snad jejich zásluhou došlo ke stvoření člověka. Či spíše dělníka, který měl ulehčovat bohům jejich namáhavou práci. Tedy lépe řečeno otroka. Existují zmínky o tom, že Nibiřané na Zemi kutali zlato, které potřebovali pro záchranu ztrácející se atmosféry na jejich planetě. Práce to zřejmě byla moc těžká, tak si na ni z nějakého pozemského materiálu „vyrobili“ dělníka. Museli jej stvořit k „obrazu svému“, protože nějaký primitiv by asi těžbu zlata nezvládl. To by také mohlo být zdůvodnění, proč lidský exemplář tak prahne po zlatě...