Možné je úplně vše...

    Nebo nádherná teorie o neustále se rozpínajícím Vesmíru... Proč? Protože to prý říkají barvy v souladu s tzv. Dopplerovým efektem. Vlny kmitajícího vzduchu zprvu dorazí k našemu sluchu ve stále kratších odstupech, jinými slovy frekvence se zvyšuje, což vnímáme jako zvyšující se tón. Jakmile nás auto mine, frekvence se opět snižuje a tón je hlubší. U světelných, rozhlasových a radarových vln je to podobné, jinak bychom se nemuseli obávat policejního radaru. Jeden rozdíl tu ale je. V případě světla by frekvence měla určovat jeho barvu, a tudíž to znamená, že u Dopplerova efektu musí být rychlost zdroje světla přičítána, nebo naopak odčítána od vlastní rychlosti světla. Přináší to však jeden problém. Pokud by to tak opravdu bylo, pak se můžete pokusit přesvědčit policisty, kteří vás přistihli radarem, že kvůli Einsteinově absolutně konstantní rychlosti světla vlastně nemohli nic změřit! Relativisté kvůli těmto námitkám sice vynalezli „relativistický Dopplerův efekt“, ale tím tento rozpor stejně neodstranili.
    Na druhou stranu to vypadá, jako by k nám světlo obou sluncí dvojhvězdy přicházelo současně, a to by znamenalo, že světlo hvězdy která se vzdaluje sice je „;červenější“, čili jakoby bylo pomalejší, ale pomalejší být nemůže, protože pak by bylo „předstiženo“; světlem druhé hvězdy, a pravděpodobně bychom je těžko rozlišili. Zdánlivé rozpory ve vlastnostech světla zatím zůstávají a když vezmeme v úvahu, že světlo efektivně zpomaluje průchod sklem, nebo vodou, dospějeme k jedinému možnému závěru: rychlost světla je někdy konstantní a jindy zase ne. Einstein se tedy pokusil zachránit éter ve snaze vyřešit tento náhle se vynořivší problém. A navíc se éter natolik pevně usadil v úvahách, že se ho nikdo nechtěl vzdát. A tak se jako houby po dešti začaly objevovat hypotézy na jeho záchranu. Podle jedné spekulace si Země nese svůj éter s sebou, stejně jako vzdušný obal v bezvětří, jenže to bylo těžko uvěřitelné. Roku 1892 přišel Fitzgerald s originální myšlenkou, že všechna tělesa jsou „éterickým větrem“; možná poněkud stlačována, a to o tolik, že se tím přesně vyrovná rozdíl v rychlosti světelného paprsku, takže ten je nakonec neměřitelný. Ani to sice nevypadalo příliš důvěryhodně, nicméně Lorentz na to vymyslel rovnice, které pak Einstein později zahrnul do Teorie relativity. Jiná spekulace navrhovala, aby byl místo vzdálenosti pozorován čas. Einstein převzal i tuto myšlenku aniž si povšiml, že se obě teoretické kontrakce navzájem eliminují. Možná si myslel, že „dvakrát přišité“ vydrží lépe. To vše se dělo jen proto, aby i přes neexistenci éteru mohl být nějak vysvětlen negativní výsledek Michelsonova pokusu. Člověk by si to mohl hezky zjednodušit tvrzením, že rychlost světla v éteru je vždy stejná bez ohledu na to zda se éter pohybuje, nebo nepohybuje. To by pak znamenalo, že: c (rychlost světla) + v (rychlost éteru) = c-v = c, což je matematicky naprostý nesmysl, pokud by se ovšem „v“ nerovnala nule. Nevadí, Einstein převzal i tuto tézi a tvrdil: „Rychlost světla v éteru je vždy konstantní.“ To „v éteru“ později vypustil, i když tím celá věc úplně ztratila smysl. K jeho omluvě lze říct, že příslušné rovnice, jak už bylo zmíněno nejsou jeho, autory jsou Fitzgerald, Lorentz a Poincaré. Formu, v níž byly zveřejněny, vypracoval jeho přítel Marcel Grossmann. Ale protože Einstein nikdy neuvedl své zdroje, korunuje jeho jméno sbírku rozporů které „dobyly svět“. Mnohé chytré hlavy samozřejmě už tehdy dospěly k jedinému logickému závěru vyplývajícímu z Michelsonova pokusu, totiž že éter, coby nosič světelných vln, v tom případě nemůže existovat, takže všechny ostatní závěry jsou přebytečné. Jenže nikdo ty chytré hlavy neposlouchal.
    Světoznámý expert na Velký třesk Hawking prohlásil, nebo mu to někdo odečetl ze rtů, to přesně známo není: „Rychlost světla je stále stejná bez ohledu na to jakou rychlostí se vůči pozorovateli pohybuje jeho zdroj.“ To jednoduše musí být špatně, jak lze ostatně ukázat odhlédneme-li od toho, že se světelný zdroj a pozorovatel v žádném případě nepohybují proti sobě. Toto tvrzení předpokládá, že éter existuje a k Lorentzovým kontrakcím buď nedochází, anebo se navzájem vyruší, což je totéž. Bez éteru nevypovídá tento experiment vůbec o ničem, protože časové průběhy jsou tak či tak stejné. Růže je zkrátka růže ať už ji natočíme jak chceme, a nikdy z ní nebude pes... To už se s éterem rozloučila nejen oficiální fyzika, ale i sám Einstein. A to přísně pozitivistickým způsobem: „Protože éter nemá žádný vliv na rychlost světla a nedá se prokázat ani žádným jiným způsobem, nemůže existovat.“ Přitom mu zřetelně ušlo, že tím odstranil základy na nichž spočívá Teorie relativity. Ona totiž logika nikdy nebyla jeho silnou stránkou, zajímalo ho jen „řešení“ aktuálních problémů. V matematice se tomu říká reductio ad absurdum, tedy vyvrácení poukázáním na vnitřní rozpory. Nesprávný předpoklad („éter existuje“) se považuje za správný, aby pak pomocí důkazů svědčících o tom, že onen výchozí předpoklad vede k rozporům, byla prokázána mylnost zmíněného výchozího předpokladu jako takového. To je vymakaný...
    Einstein a „odborník“ na Teorii relativity si ovšem počínají jinak. Vyjdou z nesprávného předpokladu že „éter existuje“ a na jeho základě dospějí k „;správným“ výsledkům, tedy k relativistickému vysvětlení Michelsonova pokusu. Závěrem pak pomocí takto získaných „správných“ výsledků prokážou nesprávnost výchozího předpokladu. Bylo by asi příliš požadovat od „odborníka - matematika“, diletujícího ve fyzice, byť i jen elementární znalost logiky. Tento způsob vedení důkazu jednou vstoupí jako kuriozita do historie vědy, ale ještě nějakou dobu to potrvá. Einsteinovi fanoušci už se vyklonili z okna příliš daleko, fronty jsou pevně zacementované, a současná oficiální fyzika nemá žádnou možnost ústupu aniž by se příšerně neblamovala. Ono se ani nedá počítat že by se tím etablovaná strana vůbec zabývala, neudělala to po celých 90 let tak proč právě dnes? Ani pes nebude radostně vrtět ocasem když mu seberete misku s žrádlem...