Mozkem byl Cheney

    Nebylo náhodou, že Cheney hned na počátku roku 2001 dostal předsednictví v prezidentské energetické komisi, kde úzce spolupracoval s přáteli z velkých ropných společností, včetně Kena Lay z Enron, s nímž byl předtím zapleten do projektu afgánského plynovodu, a také s Jamesem Bakerem III. Žaloba podle amerického zákona o svobodném přístupu k informacím, již vznesl Sierra Club a Judicial Watch původně s cílem získat údaje o Cheneyho roli v kalifornské energetické krizi, byla nakonec pohřbena v březnu 2003 v debatách vedoucích k americkému bombardování a okupaci Iráku. Požadovala, aby viceprezident zveřejnil všechny dokumenty a záznamy jednání ve spojitosti s jedním energetickým projektem z roku 2001. Navzdory zuřivé opozici Cheneyho, a potažmo i Bílého domu, americké Ministerstvo obchodu nakonec v létě 2003 uvolnilo část těchto dokumentů. Podivné dokumenty... Mezi soubory o domácím energetickém přehledu byly detailní mapy iráckých ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů, stejně jako dva grafy detailně znázorňující irácké ropné a plynové projekty a „cizí uchazeče o kontrakty na irácká ropná pole“. Seznam „cizích uchazečů“ zahrnoval Rusko, Čínu a Francii, tři členy Rady bezpečnosti, kteří otevřeně nesouhlasili s udělením souhlasu OSN k americké invazi do Iráku.
    Prvním aktem poválečné okupace ze strany Washingtonu bylo zneplatnění a anulování všech kontraktů mezi dosavadní iráckou vládou, Ruskem, Čínou a Francií. Irácká ropa se měla stát americkou záležitostí obhospodařovanou americkými společnostmi, nebo jejich úzkými britskými spřízněnci; prvním vítězstvím ve vysoké hře o „hlavní výhru“. To je přesně to, o čem se Cheney zmiňoval ve svém londýnském projevu. Dostat ropné zdroje Středního východu z rukou nezávislých států do rukou kontrolovaných Američany. Vojenská okupace Iráku byla prvním podstatným krokem v americké strategii. Konečnou „hlavní výhrou“ Washingtonu se ovšem měla stát kontrola energetických rezerv Ruska.
    Cheney to samozřejmě otevřeně nikdy neřekl, a ani Washington ze zjevných vojenských a politických důvodů nemohl připustit, že jeho strategickým záměrem po rozpadu SSSR se stal onou vytouženou „hlavní výhrou“ totální rozpad Ruska, a tudíž efektivní kontrola nad jeho obrovskými zdroji ropy a plynu. Jenže přes masivní dolarové injekce to nedopadlo tak, jak měli naplánováno. Jelcina vyhnaly tanky, a od té chvíle začala obrovská obnova zdecimovaného Ruska. Ruský medvěd i přes oslabení nadále disponoval impozantní vojenskou silou, jakkoli polorozpadlou, a stále měl své nukleární zuby. Uprostřed devadesátých let spustil Washington promyšlený proces s cílem dostat bývalé satelity sovětů jednoho po druhém nejen do Evropské unie, ale i do Washingtonem řízeného NATO. Do roku 2004 už bylo do NATO včleněno Polsko, Česko, Maďarsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Vstup Gruzie byl na spadnutí. Toto překvapivé rozšíření NATO vyvolalo zděšení mnohých jak v západní Evropě, tak i v Rusku, ovšem bylo součástí strategie dávno předtím deklarované Cheneyho přáteli a PNAC ve zprávě „Rebuilding America’s Defences“.
    V roce 1996 se člen PNAC a vrchní šéf amerického zbrojařského gigantu Lockheed-Martin, Cheneyho parťák Jackson, stal šéfem velice vlivné Washingtonské lobistické skupiny - Amerického výboru pro rozšíření NATO, později přejmenovaného na Americký výbor pro NATO. Do výboru rovněž patřili členové PNAC Wolfowitz, Perle, Hadley a Kagan. Kaganovou manželkou je Victoria Nuland, která byla americkým vyslancem v NATO, a v letech 2000-2003 byla Cheneyho poradcem pro zahraniční politiku. Hadleyho, kovaného jestřába blízkého Cheneymu, jmenoval Bush jako osobu, která nahradila Condoleezzu Rice v roli poradce pro národní bezpečnost. Síť válečného štváče Cheneyho se přenesla z PNAC na klíčová místa Bushovy vlády a řídila politiku NATO a Pentagonu. Jackson a další poté co úspěšně lobovali Kongres za rozšíření NATO o Polsko, Česko a Maďarsko roku 1999, se přesunuli a začali organizovat tzv. Vilniuskou skupinu, lobující za včlenění dalších deseti bývalých členských zemí Varšavské smlouvy na ruské periferii do NATO. Jackson to nazval „Velký třesk”.
    Bush ve svých stanoviscích týkajících se rozšiřování NATO opakovaně použil termín „nová Evropa”. Počátkem července 2002, v projevu oslavujícím vůdce Vilniuské skupiny, Bush prohlásil: „Náš národ sdílí společnou vizi nové Evropy, kde jsou svobodné evropské státy vzájemně spojeny a prostřednictvím spolupráce a partnerství tvoří společnou alianci se Spojenými státy.” Zásluhy za včlenění pobaltských zemí a ostatních členů Vilniuské skupiny do NATO si připsal bývalý ředitel Lockheed-Martin Jackson. Při svědectví před Senátní komisí pro zahraniční vztahy se 1. dubna 2003 označil za tvůrce konceptu „Velkého třesku” rozšíření NATO, později přijatého Vilniuskou skupinou pobaltských a východoevropských zemí. Jak poznamenal, „Velký třesk počítal s přijetím těchto sedmi zemí”, vyzdvihl strategické výhody tohoto rozšíření a z toho plynoucí morální výhody pro společenství demokratických zemí”. Tyto teze přijalo 19. května 2000 v litevském Vilniusu za své devět nových evropských demokracií. Staly se hlavními cíli Vilniuské skupiny. Jackson nemohl zmínit přínos pro americký zbrojařský průmysl, včetně jeho starých přátel u Lockheed-Martin, vytvořením nového objemného zbrojařského odbytiště v rámci NATO na samé hranici Ruska.
    Jakmile bylo dosaženo zmíněných cílů NATO, Jackson a ostatní členové lobby roku 2003 ukončili činnost Amerického výboru pro NATO, a hladce přešli k dalšímu projektu. Ve stejné kanceláři otevřeli novou lobistickou organizaci nazvanou Project on Transnational Democracies - Projekt nadnárodních demokracií - podle jejich vlastních prohlášení zorganizované za účelem „využít příležitostí k urychlení demokratických reforem a integrace, k níž dojde v následující dekádě v širším euroatlantickém regionu”. Jinými slovy postarat se o řadu „barevných revolucí” a změn režimů napříč ruskou Eurasií. Všichni tři hlavní protagonisté Projektu nadnárodních demokracií pracovali pro republikánskou stranu, a Jackson s Scheunemannem měli úzké vztahy s předními vojenskými dodavateli, zejména Lockheed-Martin a Boeing. Jackson s ostatními členy PNAC a Amerického výboru pro NATO vytvořili také mocnou lobistickou organizaci Výbor pro osvobození Iráku (CLI). Poradenský sbor CLI se skládal z jestřábích demokratů jako poslanec Solarz a senátor Kerrey. Sbor ovládali neokonzervativci a stoupenci republikánské strany Kirkpatrick, Kagan, Perle, Kristol, a bývalý ředitel CIA Woolsey. Čestnými předsedy byli senátor Liebermann (D-CT) a McCain (R-AZ). Jackson popisoval, že ho přátelé v Bílém domě požádali, aby v roce 2002 vytvořením CRI zopakoval úspěch, jehož dosáhl tlakem na rozšíření NATO a vytvořil strukturu vládní kampaně k přesvědčení Kongresu, a potažmo i veřejnosti aby podpořily válku. Jinak řečeno měl co se týče Iráku udělat v podstatě totéž co udělal pro NATO.