Mojžíš a jiní...

    Vědátoři, pokládaní za znalce bible se donedávna domnívali, že starozákonní prorok je smyšlenou, legendární postavou. Mají v podstatě pravdu, i když novější výzkumy naznačují, že jeho popis v bibli mohl být inspirován třemi skutečnými osobnostmi. Mojžíš měl být tak významnou osobou, že mu židovská tradice připisovala sepsání čtyř z pěti prvních knih Starého zákona. Od dob Spinozy, který jako první prohlásil, že Mojžíš nemůže být autorem knihy popisující jeho vlastní smrt, začala být historická pravdivost existence tohoto údajného proroka zpochybňována. Je docela možné, že postava Mojžíše, stejně jako egyptské rány a putování Izraelců v poušti, měla sloužit k vysvětlení a ospravedlnění vyvolenosti židovského národa. Ať je to jakkoli, Mojžíšovo jméno smyšlené není. Jde o jméno egyptské, odvozené z kořene s významem „plodit", které bylo často připojováno za jméno nějakého božstva. Vyskytuje se mimo jiné ve slově Ramses. Božská přípona existovala i osamoceně, a na egyptských papyrech lze najít hned několik Mojžíšů. Jedním z nich byl nubijský princ Mesuj, který se koncem třináctého století př. Kr. po smrti egyptského faraona Merenptaha nakrátko zmocnil vlády pod jménem Amenmés než byl z trůnu svržen. O čtyřicet let později, za vlády Ramesse II., se jistý semita Ben-Ozen stal faraonovým štolbou a přijal egyptské jméno s koncovkou „Mosé". Podobně jako Mojžíš sehrál roli prostředníka ve sporech lidí vyznávajících boha Jahveho s egyptskými úředníky. Avšak zdaleka nejpravděpodobnějším kandidátem na předlohu biblického Mojžíše byl jistý kancléř Beja, vysoce postavený asiat s koncovkou Mojžíš v egyptském jméně. Po smrti faraona Sethiho II. dosadil Beja, spolu s královnou vdovou, na trůn Sethiova syna Siptaha. Bylo to ještě dítě, a bohužel zemřelo za stejně záhadných okolností jako faraonův prvorozený syn v bibli. Na trůn tedy usedla vdova Tausert, což vyvolalo silnou opozici konzervativní strany vedené jiným uchazečem o trůn. Během občanské války zformoval Beja spolu s královnou kananejské vojsko složené z vyznavačů boha Jahveho, a začali plenit poklady svých nepřátel. Tato epizoda silně připomíná biblické vyplenění Egypta izraelským národem před odchodem do zaslíbené země. V roce 1186 nakonec konzervativní vůdce Setnah nad Bejovou armádou zvítězil a pronásledoval ji až k Levantu. Podobností s biblickým textem je v Bejově příběhu mnoho, jisté však je, že jeho útěk z Egypta by měl být patrně staršího data než objevení se Izraelců v Kanaánu.
    Legendu obklopující postavu perského mudrce Zarathuštry, což persky znamená &bpán plavých velbloudů", začali nejprve šířit staří Řekové, kteří mu dali jméno Zoroaster. Toto jméno je patrně odvozeno od slov zoé - život a astér - hvězda. Zarathuštra měl žít přibližně v sedmém až šestém století př. Kr., některé prameny uvádějí dokonce čtrnácté, či dvanácté století př. Kr. v Íránu. Je znám jako reformátor starého perského náboženství a tvůrce kultu později zvaného zoroastrismus. Po překladu posvátných textů Avesty ve třináctém století jistým Anquetil-Duperonem se dostala postava proroka Zarathuštry do povědomí západní Evropy. Dnes žije asi deset tisíc vyznavačů zoroastrismu v Íránu a jako pársové v Indii. Jedinými doklady o existenci íránského mudrce jsou, stejně jako u Ježíše, dost nejasné písemné dokumenty. Je v nich psáno, že asi ve věku čtyřiceti let začal kázat své morální a náboženské názory, které zcela zásadně ovlivnily další vývoj dějin. Podle Zarathuštry existuje jediný bůh Ahura Mazda, neboli Bílý Pán, a dva principy - dobro a zlo reprezentované dvěma duchy: Vohu Majnu - dobrá myšlenka, a Angra Majnu, později Ahriman - špatná myšlenka. Svrchovanou hodnotou je pravda, Arta, a absolutním hříchem Lež. Zoroastrismus se stal prvním monoteistickým náboženstvím na světě, v němž již byly obsaženy některé prvky objevující se později v judaismu a křesťanství. Byla zde například myšlenka posledního soudu, pekla a ráje, a také boje mezi andělskými a ďábelskými mocnostmi.
    Bádání kolem postavy největšího islámského proroka Mohameda je ztíženo skutečností, že velká většina islámských teologů považuje jakékoli zpochybňování, či odlišnou interpretaci koránu za svatokrádež. Posvátná kniha muslimů je přitom téměř jediným zdrojem dostupných informací, žádné jiné předměty, nebo přímé dokumenty, po sobě velký Prorok nezanechal. Jako důvod je uváděn dost sporný fakt, že žil ve společnosti s ústně předávanou tradicí. První Mohamedův životopis byl pravděpodobně sepsán více než sto let po jeho smrti. Korán byl dlouhou dobu vzhledem ke své vnitřní soudržnosti považován za historicky autentické dílo, nicméně řada indicií poukazuje na možnost, že jeho současné znění bylo sepsáno mnohem později než uvádí muslimská tradice. Psané slovo se v islámském náboženství mělo začít používat až za dynastie Omájovců. Pokud je to pravda, pak by tedy korán byl poskládán z fragmentů ústního vyprávění a „dozdoben“ tak, že vznikla jakási fiktivní historie vzniku islámu. Důkaz pro tuto hypotézu poskytly pergameny s jednou z nejstarších verzí koránu, které byly nalezeny v roce 1972 ve velké mešitě v jemenském městě Saná. Jejich styl odpovídá způsobu psaní rozšířenému na konci sedmého století v oblasti kolem Mekky a Mediny. Kaligrafie je tzv. defektní, protože neobsahuje krátké samohlásky, ani diakritická znaménka umisťovaná nad, nebo pod písmena umožňující rozlišení písmen. Kromě toho jsou v textu značné nejednotnosti, neobvyklé řazení kapitol, a některé velmi vzácné způsoby psaní. Jeden z pergamenů je palimpsest což znamená, že byl opakovaně použit. Ze všech těchto skutečností lze tedy vyvodit, že i korán prošel značným textovým vývojem, a nemohl tudíž vzniknout najednou jako celek, který byl podle tradice zjeven proroku Mohamedovi Nejvyšším bohem.
    Pak se tedy dejte na nějaké náboženství když jejich bohové jsou tak sporní... Pokud se ovšem neodhodláte vypnout mozek a tupě věřit všemu co je předkládáno jako svatá pravda. Nicméně pro ty, kteří se odhodlají vymknout se tuposti stáda, není na tomto světě nijak zdrávo. I když už sice různí církevníci nekamenují, či neupalují, dodnes mají dostatek možností jak jinak smýšlejícího jedince „odrovnat“, zdiskreditovat, či úplně znemožnit. A ty nepoddajné pak postihují různé „nehody“, či zmizí z tohoto světa úplně...