Mackinderovo srdce pevniny...

    Co je vlastně to Mackinderovo srdce pevniny, a z toho vycházející Brzezinského šachová partie? Zde je nezbytně nutné porozumět historickému pozadí pojmu „geopolitika“. V roce 1904 přednesl britský geograf Halford Mackinder před londýnskou Royal Geographic Society v Londýně projev, který měl změnit historii. V projevu nazvaném „Stěžejní geografický bod historie“ se Mackinder pokusil definovat vztahy mezi regionální geografií státu – jeho topografií, vazbou na moře, nebo pevninu, či klima – a jeho politikou a postavením ve světě. Postuloval dvě základní skupiny mocností: námořní, včetně Británie, Spojených států a Japonska, a velké pevninské mocnosti Eurasie, které dokázaly rozvojem železnice sjednotit velké pevninské oblasti a učinit je nezávislými na moři. Pro Mackindera, zaníceného protagonistu Impéria, bylo pro pokračování hegemonie Britského impéria po první světové válce nezbytně nutné za každou cenu zabránit sblížení zájmů národů východní Evropy – Polska, Československa, Rakousko-Uherska – a ruským „srdcem eurasijské pevniny“, neboli, jak tomu také říkal, „stěžejního geografického bodu“. Po mírových rozhovorech z Versailles shrnul své myšlenky do proslaveného rčení:
„Kdo ovládá východní Evropu, ovládá srdce pevniny; Kdo ovládá srdce pevniny, ovládá světový ostrov; Kdo ovládá světový ostrov, ovládá svět.“
    Mackinderovým „srdcem pevniny“ je klíčová oblast Eurasie, a „světovým ostrovem“ celá Eurasie včetně Evropy, Středního východu a Asie. Ve Velké Británii, která nikdy nebyla součástí kontinentální Evropy, viděl samostatnou námořní mocnost. Mackinderova geopolitická perspektiva ovlivnila vstup Británie do velké války v roce 1914, i její vstup do druhé světové války. Počínaje rokem 1943 formovala kalkulované Churchillovy provokace vůči stále paranoidnějšímu Stalinovi, jimiž vlákal Rusko do stavu známého jako studená válka. Z perspektivy Spojených států se během celé studené války v letech 1946-1991 jednalo pouze o kontrolu Mackinderova světového ostrova, konkrétně o to jak zabránit tomu, aby ji nezískaly samotné národy eurasijské pevniny se srdcem v Rusku. Ukazuje to i pohled na mapu s polární projekcí amerických vojenských spojenců z dob studené války: Sovětský svaz byl geopoliticky izolován a bylo mu bráněno v jakémkoli významnějším propojení se západní Evropou, Středním východem, či Asií. Studená válka byla o ruském snažení obejít železnou oponu spuštěnou NATO.
    Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Brzezinski se v práci, napsané v post-sovětské éře v roce 1997, výslovně odvolává na Mackinderovu geopolitiku když popisuje základní strategický cíl Spojených států udržet Eurasii od možného sjednocení do koherentního ekonomického a vojenského bloku, či protiváhy vůči jediné zemi se statutem supervelmoci - Spojeným státům. Abychom pochopili cíle americké zahraniční politiky od počátku prezidentství Bush-Cheney, je užitečné citovat z Brzezinskeho odhalujícího článku v newyorských „Foreign Affairs“ Výboru pro zahraniční vztahy (CFR):
„Eurasie je domovem většiny světových politicky asertivních a dynamických států. Všichni historičtí uchazeči o světovou nadvládu pocházeli z Eurasie. Jsou zde nejlidnatější světoví aspiranti na regionální hegemonie, Čína a Indie stejně tak, jako všichni potenciální političtí, nebo ekonomičtí vyzyvatelé americké nadvlády. Po Spojených státech je zde dalších šest následujících největších ekonomik investujících do zbrojení stejně tak, jako všechny obecně známé jaderné mocnosti, až na jednu výjimku s utajeným jaderným programem. Eurasie má 75% populace, 60% hrubého národního produktu a 75% energetických zdrojů planety. Její souhrnný mocenský potenciál americký zastiňuje. Eurasie je klíčový světový superkontinent. Mocnost dominující Eurasii by byla schopná aplikovat rozhodující vliv na dva ze tří světových ekonomicky produktivních regionů, západní Evropu a východní Asii. Už letmý pohled na mapu ukazuje, že země dominující Eurasii bude téměř automaticky kontrolovat Střední východ i Afriku. Jelikož Eurasie představuje rozhodující geopolitickou šachovnici, je nepostačující utvářet jednu politiku pro Evropu, a jinou pro Asii. To, co se stane s distribucí moci na eurasijském kontinentu, bude mít rozhodující vliv na americkou globální nadvládu…“
    Pokud vezmeme za slovo washingtonského stratéga Brzezinského, a začneme vnímat axiomy Halforda Mackindera jako základní hybný motiv anglické, a později americké zahraniční politiky po více než století, začne být jasné proč se reorganizovaný ruský stát za prezidentství Vladimíra Putina dal do pohybu aby odolal předehrám a neskrývaným pokusům o rozložení subvencovaných Washingtonem pod zástěrkou demokracie. Co Putin použil k vyztužení ruské obrany? Jedním slovem energie a s tím spojená ruská energetická geopolitika. Současné Rusko, vyjádřeno celkovou životní úrovní, úmrtností a ekonomickou prosperitou, není z pohledu západního ekonoma mocností světového formátu. Z energetického pohledu je to ovšem kolos. Co se týče území, i přes okleštění je stále největším celonárodním pevninským státem na světě, rozprostírajícím se od Pacifiku až k branám Evropy. Má rozsáhlé území, rozsáhlé přírodní zdroje, k nimž patří největší světové zásoby zemního plynu, zdroje energie, který je dnes v hledáčku hlavních globálních mocenských hráčů. Navíc je jedinou silou této planety schopnou vojensky čelit Spojeným státům, a to i přes kolaps Sovětského svazu a zhoršení stavu ozbrojených sil.
    Existují dohady, že v Rusku je více než 150 000 ropných studní, a okolo 3000 prozkoumaných ropných a plynových depozit, z nichž asi polovina není využívána. Ropné rezervy, odhadované na 160 miliard barelů, jsou pravděpodobně srovnatelné s Irákem. Mohly by být mnohem větší, ale doposud nejsou využity kvůli potížím s vrty v některých odlehlých arktických oblastech. Průzkum těchto oblastí se stal ekonomickým teprve kvůli cenám ropy překračujícím 60 dolarů za barel. Rusko má řadu ropných terminálů, a ve výstavbě jsou další. Ruským státem vlastněná síť plynovodů, takzvaný „jednotný systém přepravy plynu“, zahrnuje rozsáhlou síť potrubí a kompresních stanic, táhnoucích se napříč Ruskem více než 150 000 kilometrů. Ze zákona je může využívat jen státem vlastněný Gazprom. Tato síť, mimo samotné ropy a zemního plynu, je pravděpodobně nejcennějším aktivem ruského státu. Zde je srdce Putinovy nové geopolitiky spočívající na zemním plynu a jádro konfliktu se západními ropnými a plynařskými společnostmi, stejně jako s Evropskou unií, hlavně mezi jejím komisařem pro energetiku Piebalgsem z nového členského státu NATO Lotyšska, dříve součásti SSSR. Když v Moskvě začalo být roku 2001 jasné, že Washington nachází cestu jak získat pobaltské státy pro NATO, podpořil Putin výstavbu velkého ropného přístavu na ruském pobřeží Baltského moře v Primorsku nákladem 2,2 mld dolarů. Tento projekt, známý jako Baltský systém ropovodů (BPS), značně snížil exportní závislost Ruska na Lotyšsku, Litvě a Polsku. Baltická je hlavní ruskou exportní trasou, jíž proudí ropa z ruské Západosibiřské a Timan-Pečorské provincie na západ do Primorského přístavu v ruské části Finského zálivu. Baltský systém, otevřený v březnu 2006, má denní kapacitu více než 1,3 miliónu barelů ropy směřující z Ruska na západoevropské a další trhy. V tomtéž měsíci, březnu 2006, byl předsedou rusko-německého konsorcia budujícího plynovod, táhnoucí se asi 1200 km pod hladinou Baltského moře, jmenován bývalý německý kancléř Gerhard Schröder. Majoritním akcionářem v projektu North European Gas Pipeline (NEGP) je s 51% ruským státem vlastněný Gazprom, největší plynařská společnost na světě. Německé společnosti BASF a E.On se podílejí po 24,5%. Projekt s odhadovanými náklady 4,7 mld euro byl započat koncem roku 2005 a propojuje plynový terminál v ruském přístavním městě Vyborg na Baltu poblíž Petrohradu s baltským městem Greifswald ve východním Německu. Aby bylo možné plynovod zásobovat, bylo v rámci joint-venture mezi Gazpromem a BASF rozvinuto Južno-ruskoje plynové pole na západní Sibiři. Tento poslední významný akt Gerharda Schrödera jako kancléře vyvolal hlasité protesty prowashingtonské polské vlády stejně jako Ukrajiny, kteří tak ztratili kontrolu nad tranzity z Ruska. I přes úzké vazby na Bushovu vládu byla kancléřka Angela Merkel nucena těžce polknout a projekt akceptovat. Německý průmysl zkrátka závisí na ruských energetických importech, Rusko je zdaleka největším dodavatelem zemního plynu do Německa. Gigantické ložisko plynu Štokman v ruském sektoru Barentsova moře, severně od přístavu Murmansk, se nakonec rovněž stane součástí dodávek plynu NEGP. Po dokončení bude NEGP dvěma paralelními plynovody dodávat Německu dalších až 55 miliard krychlových metrů ruského plynu.