Má to souvislost?

    Stojí za to vracet se k jedné z nejzáhadnějších katastrof, k explozi tzv.Tunguzského meteoru, protože v historii posledních staletí snad srovnatelná událost neexistuje. Intenzita exploze je vědátory odhadována na 2000násobek součtu obou atomových bomb svržených v roce 1945 na Hirošimu a Nagasaki. A další podivnosti. Asi 10 dní před a po explozi byla na obloze pozorována neobvyklá záře vycházející z jakoby stříbrných mraků, došlo k masivní radiaci světla a tepla, byla narušena správná funkce meteorologických přístrojů, a země se neustále otřásala. Silná zvuková vlna dvakrát oběhla zeměkouli a popadaly všechny stromy na obrovském území více než 2000 km². Slabé stopy radioaktivity jsou ještě dnes patrné ve vzorcích stromů a ledu z této oblasti, půda a minerály z oblasti výbuchu vykazují dodnes mimořádné vlastnosti. Vegetace v epicentru výbuchu roste mimořádně rychle, a v několika následující letech se ochladilo pozemské klima. Při pečlivém studiu všech svědectví a dalších materiálů je patrné, že nezapadají do rámce v současnosti uznávaných vědátorských dohadů snažících se o vysvětlení této události. Mnoho z toho, co bylo pozorováno, nelze na úrovni našich dnešních odhadovaných znalostí vysvětlit. A svědectví je opravdu hodně, ještě v roce 1970 existovalo více než 3000 očitých svědků. Byl zahájen nový výzkum, který se snažil vzít všechna fakta v úvahu i za cenu nových, byť nečekaných a odvážných hypotéz.
    Na základě výpovědí tisíců svědků, textu jakutského národního eposu Olonkho, zrekonstruované chronologie událostí, a analýzy následků exploze popsané nejen v eposu a legendách, ale i v různých nálezech, bylo možno vyslovit opodstatněnou domněnku, že v obrovském neobydleném území severozápadního Jakutska se nachází nějaké prastaré podzemní technické zařízení. Kdysi dávno někdo zkonstruoval v území, které je známé jako Údolí smrti komplex, který do dnešních dnů zřejmě ochraňuje Zemi před meteority a asteroidy. Pro ortodoxní vědátory je samozřejmě velmi těžké připustit, že možná tisíce let existuje vedle nás něco, co nejen že přesahuje možnosti dnešních technologií, ale i nejodvážnější vize jejich dalšího vývoje. I proto možná nikoho z dřívějších vědátorů, kteří se výzkumem pádu tzv. tunguzského meteoru zabývali, ani ve snu nenapadlo uvažovat o tom, že by exploze a její následky mohly být způsobeny aktivitou jakéhosi technického obranného komplexu zanechaného zde neznámými známými tvůrci. Na jednom ufologickém kongresu ruský zástupce oznámil, že znají autory tohoto komplexu, ale jsou prý s nimi ve styku. Má jít o civilizaci z planety, která je sice součástí naší sluneční soustavy, ale obíhá Slunce na opačné straně, kam pozemšťan nevidí. A protože Sumerové o jiných planetách soustavy zprávu nezanechali, samozřejmě mimo Nimiru, tak je pro vědátora tato soustava taková, jak ji popsali Sumerové... Nic nového pod Sluncem...
    Pokusme se tedy z přístupných starých materiálů zrekonstruovat co asi předcházelo a doprovázelo katastrofu v roce 1908. Jako první odkudsi, na základě čehosi, věděli o blížící se katastrofě místní šamané spolu se zvěří, a nějakou dobu před explozí se tajgou začaly šířit zvěsti o nastávajícím konci světa. Od jedné osady ke druhé varovali šamané obyvatele před přicházejícím kataklyzmatem, a na základě tohoto varování začali nomádi přesouvat svá stáda z horních částí Podkamenné Tunguzky k Nižné Tunguzce, a dále k řece Lena. Stařešinové nomádských klanů se usnesli, že změní běžné cyklické trasy přesunů, a pohromadě se vydají po nové trase již v měsíci Teliat - květen. Byla uspořádána velká rituální sešlost, na které„Velký šaman“ oznámil konec světa. Legendy praví: „Předkové říkají, že musí opustit svá tradiční místa. V měsíci Muchun (červen) by již nikdo neměl v této oblasti zůstat." Jak už bylo řečeno, na základě vlastních instinktů začala toto území opouštět i veškerá zvěř a ptactvo. Ptáci odlétali ze svých hnízdišť, labutě opouštěly jezera, a stěhovaly se i ryby. V obrovské oblasti tajgy o ploše desetitisíců čtverečních kilometrů zůstali jen ti, kteří nevěřili předpovědím šamanů.