Lidé otroci, vojáci...

    Dávno předtím než člověk začal válčil s člověkem, bojovali mezi sebou bohové. A tak člověčí války mají vskutku svůj jasný původ ve válkách bohů. A války bohů měly zcela zřejmý důvod - jednotliví bohové se chtěli zmocnit vlády nad celou tehdejší Zemí - a řevnivost mezi bohy patrně započala už dávno předtím kdesi na jejich domovských planetách. Tak se tedy mohlo stát, že první lidská civilizace padla bezesporu za oběť nukleární zkáze. To je skutečnost, a ne výmysl; všechno to bylo dávno sepsáno v kronikách Země. Ta řevnivost mezi bohy, a potažmo tedy i mezi lidmi, zcela zřejmě přetrvává dodnes, jen ti bohové se již jaksi neprojevují osobně... Bojí se snad vylézt ze svých skrýší vzhledem k atomovému věku lidstva?
    Na jaře roku 1947 hledal jistý pasáček ztracenou ovci na holých srázech spadajících k Mrtvému moři, a narazil přitom na jeskyni, v níž našel namísto očekávaného pokladu staré hebrejské svitky ukryté v hliněných džbánech. Tyto svitky, a ještě další, nalezené v téže oblasti v dalších letech, o nichž souhrnně hovoříme jako o svitcích od Mrtvého moře, tam ležely nepovšimnuty bezmála dva tisíce let pečlivě zabalené a ukryté během tehdejšího neklidného období, kdy se Judea postavila moci římské říše. Byly tyto svitky součástí oficiální knihovny Jeruzaléma, které někdo ukryl do bezpečí dříve, než město i chrám v roce 70 po Kr. padly, nebo to byla - a k tomu se přiklání většina badatelů - knihovna esejců, poustevnické sekty upínající se k příchodu Mesiáše? Názory na to se různí, neboť knihovna svitků obsahovala jak tradiční biblické texty, tak spisy zabývajícími se zvyky, uspořádáním, a názory sekty esejců.
    Jeden z nejdelších a nejzachovalejších svitků, a patrně i nejpůsobivější, pojednává o blíže neurčené budoucí válce, jakési konečné válce. Vědci text nazvali „Válka synů světla proti synům temnot“, a předpovídá postupné šíření bojů počínaje místními potyčkami, které nejprve zasáhnou nejbližší sousedy Judeje, postupně však budou nabývat na urputnosti i rozsahu, až zachvátí celý starý svět. Doslovně tam stojí: „První souboj synů světla se syny temnot, to jest s armádou Belialovou, bude útok na vojska Edómců, Moábců, Amónců, a na zemi Pelištejců. Potom na Kitejce z Asýrie, a také na ty, kdo porušili slavnostní úmluvu a pomáhali jim..." A po těchto bitvách „budou postupovat na Kitejce v Egyptě", a „až nastane vhodná doba..., proti králům na severu". V této válce lidí sehraje podle proroctví svitku Bůh Izraele ne-li hlavní, tak velmi aktivní roli: „Toho dne, kdy Kitejci padnou, bude veliká bitva a krveprolití v přítomnosti Boha Izraele. Neboť to bude den který On určil již za dávných časů jakožto poslední bitvu proti synům temnot“.
    Již Ezechiel hovoří ve svém proroctví o této poslední bitvě, která se strhne proti Gógovi v zemi Magógu, a při níž sám Hospodin praví: „Z levé ruky ti vyrazím luk a z pravé vytrhnu šípy". Nicméně svitek od Mrtvého moře jde ještě dál, předpovídá skutečnou osobní účast mnoha bohů, kteří budou bojovat v bitvách bok po boku se smrtelníky: „Toho dne společnost božských bytostí a sbor smrtelníků budou bojovat bok po boku v bitvě a krvavé lázni. Synové světla budou bojovat proti synům temnot, a zjeví jim svou božskou moc uprostřed válečného ryku, uprostřed bojového pokřiku bohů a lidí.“
    Ačkoli křižáci, Saracéni, a bezpočet jiných bojovníků šlo v historických dobách do boje „ve jménu božím" s přesvědčením, že sám bůh bude osobně boji přítomen, a že bohové budou bojovat lidem po boku, zní to dnes jako fantazie. Tuto víru jsme schopni vnímat přinejlepším jako alegorii. Ale ta představa není tak fantastická jak se na první pohled zdá, protože lidé v dřívějších dobách skutečně věřili nejen že lidské války se dějí podle božího úradku, ale že se jich bohové osobně účastní. Jedna z nejznámějších válek, údajně vedených ve jménu lásky, kdy „láska vyslala tisíc lodí", byla trojská válka mezi achajskými Řeky a Trojany. Vyhlásili ji, jak je všeobecně známo Řekové, aby donutili Trojany k navrácení krásné Heleny jejímu zákonitému manželovi. Jenže řecký epos, nazvaný Kypria, tuto válku podává jako by vypukla na základě úkladného plánu samotného velkého boha Dia: „Za onoho času obtížili široká ňadra Země tisíce a tisíce mužů. A Zeus, kterému se jí zželelo, se ve své veliké moudrosti rozhodl tomuto břemeni Země ulehčit. Za tímto účelem způsobil boje v Iliu - Tróji - aby skrze smrt ubylo něco lidského rodu.“
    Řecký básník Homér, který popsal průběh války v Iliadě bohy obvinil, že rozdmýchali tento konflikt z pouhého rozmaru a přispěli k tomu, že dosáhl tak velkých rozměrů. Různí bohové zasahovali někdy přímo, jindy nepřímo, tu viditelně, tu neviditelně, a dovedli hlavní hrdiny tohoto lidského dramatu k jejich koncům. A za tím vším byl Joviš - Jupiter -Zeus: „Zatímco ostatní bohové i ozbrojení válečníci tvrdě spali Zeus byl vzhůru, neboť přemýšlel jak by vyznamenal Achilla a zničil množství lidu na lodích Achajců." Bůh Apollón začal nepřátelské akce ještě před vypuknutím bitvy: „Posadil se dál od lodí s tváří temnou jako noc a jeho stříbrný luk zazvonil smrtí kdykoli vystřelil šíp do středu Achajců... Po celých devět dní střílel šípy mezi lidi... A po celý den hořely pohřební hranice." Když se soupeřící strany dohodly, že na čas složí zbraně aby se jejich vůdci mohli utkat v boji muže proti muži, nespokojení bohové navedli bohyni Minervu: „Okamžitě jdi k trojským i achajským šikům a zařiď to tak, aby Trojané porušili dohodu jako první a zaútočili na Achajce." Minerva se dychtivě podjala tohoto úkolu, „jako zářivý meteor prolétla oblohou... a za ní se táhl ohnivý světelný pás". Aby zuřící boj neustal ani v noci, Minerva ozářila bitevní pole a změnila noc v den - zdvihla „těžký závoj temnoty z jejich očí, a dopadlo na ně mnoho světla, i na lodi, i na místo kde zuřil boj; a Achajci spatřili Hektora a všechny jeho muže".
    Jak bitva zuřila dál a dál, hrdinové se stavěli proti sobě, a ani bohové nespouštěli bedlivý zrak z jednotlivých válečníků. Občas se snesli dolů aby pozvedli hrdinu který se ocitl v tísni, nebo vyrovnali válečný vůz bez vozataje. Když si však bohové a bohyně, kteří se ocitli na opačných stranách začali vzájemně ubližovat, Zeus je vyzval aby ustali a nařídil jim, aby se do boje smrtelníků nevměšovali. Tato přestávka v boji však neměla dlouhého trvání, protože mnozí přední bojovníci byli synové bohyní, nebo bohů, kteří je zplodili s pozemskými muži, nebo ženami. Zejména Mars byl velmi pohněván když jeden z Achajců smrtelně proklál jeho syna Askalafa: „Nemějte mi to za zlé, vy bohové dlící na nebesích, když se vydám k lodím Achajců a pomstím smrt svého syna i kdyby mě nakonec měl zasáhnout Diův blesk, a já bych zůstal ležet zkrvácený v prachu mezi zabitými".
    Homér píše: „Pokud se bohové zdrželi boje pozemských válečníků, vítězili Achajci, protože na jejich straně nyní bojoval Achilles, který předtím dlouho odmítal zapojit se do boje. Když však Zeus viděl, že se mezi bohy vzmáhá hněv, a že Achajcům pomáhá polobůh Achilles, změnil své rozhodnutí: „Pokud jde o mne, já zůstanu zde na hoře Olympu, a budu klidně přihlížet. Vy ostatní však jděte mezi Trojany a Achajce a pomozte té straně, která se vám zlíbí." Tak pravil Zeus a svým slovem tudíž povolil válku. Načež se bohové postavili na různé strany a vstoupili do bitvy.“
    Trojská válka, ba samotná Trója, byla dlouho považována pouze za součást sice fascinující, avšak neuvěřitelné řecké legendy, kterou učenci zdvořile nazývají mytologie. Trója a události, které se k ní víží, se stále považovaly za čirou mytologii, až Charlese McLarena v roce 1822 napadlo, že jistý pahorek ve východním Turecku, zvaný Hissarlik, by mohl být místem kde stávala Homérova Trója. Teprve když v roce 1870 začal německý obchodník Schliemann kopat na tomto pahorku - na což obětoval vlastní peníze - a odkryl naprosto nevídané nálezy, přestali líní vědátoři existenci Tróje zpochybňovat. Dnes se obecně předpokládá, že trojská válka skutečně proběhla asi ve 13. století př. Kr.. A tehdy, alespoň podle řeckých pramenů, bohové bojovali mužům po boku. A v této víře Řekové nebyli osamoceni...