Kontroverzní Velikovski...

    Velikovského Světy v kolizi vyvolaly v roce 1950 bezprecedentní rozruch a pochopitelně i odpor ze strany vědátorů nejrůznějších oborů a opuncovanosti, zejména však astronomů, a to dříve než se stačila objevit na pultech knihkupectví. Když kniha vyšla, kolísaly názory recenzentů mezi dvěma extrémy: „Nejúžasnější příklad rozbití přijatých pojetí – Nejhorší kniha od vynálezu knihtisku.“ Jeden z význačných astronomů, který knize oponoval prohlásil, že kniha není nic jiného než lži a paradoxně dodal, že ji „nečetl a nikdy číst nebude“. Hrozby univerzitních profesorů, že budou bojkotovat ostatní knihy vydávané nakladatelstvím Macmillan když Světy v kolizi vydá, a různá ultimáta vědců žádajících její nevydání nakonec způsobily, že Macmillan předalo publikaci společnosti Doubleday, která byla proti takovým výhrůžkám odolnější. Spory kolem Velikovského teorií trvaly déle než dvacet let. Pravdivost několika jeho tezí a představ o astronomii nakonec kupodivu prokázaly vesmírné sondy – zejména jeho pozoruhodnou předpověď teploty 800 stupňů Fahrenheita na povrchu Venuše. Jeho tvrzení, že Venuše rotuje proti směru otáčení ostatních planet, její atmosféra sestává z uhlovodíků, a že povrch Marsu může být poset krátery jako povrch Měsíce, to vše se ukázalo naprosto pravdivým. Potvrzena byla i velmi neobvyklá domněnka předpokládající pozitivní a negativní elektrické náboje Slunce a planet.
    Objevila se i celkem dobře pochopitelná spekulace, že k jistým katastrofám v minulosti docházelo poté, kdy se magnetické póly Země vzdálily od pólů osy rotace, což způsobilo rozkymácení Země podél její osy. Pak Země osu opět vyrovnala jako obrovský setrvačník. Dále říká, že Země rotuje kolem současné osy už asi 7 000 let, a ledová čepička jižního pólu za tu dobu získala současnou váhu asi 19trilionů tun. Pokud to tak je, pak zbývají dvě možnosti. Buď bude led stále těžší a nakonec vychýlí Zemi z rovnováhy, nebo roztaje a opět zatopí svět vodou do vypočítané výše 91,5 metrů nad současnou úroveň oceánu. A zatopí přístavy a nízko položené země současného světa, jak se již asi v dávné minulosti stalo... Úvaha o naklonění zeměkoule je i v legendě Indiánů kmene Hopi, týkající se konce jednoho z přecházejících světů. Sotuknung, první bytost a posel Stvořitele, zničil Druhý svět tím, že poručil obrům – dvojčatům, aby opustili svá místa na severním a jižním pólu, kde seděli a udržovali rovnováhu Země. Když opustili svá místa, svět ztratil rovnováhu, prudce se roztočil a dvakrát se převrátil... Je-li na tom jen kousek pravdy, pak by nejplodnějším polem pro archeologický průzkum mohl být antarktický kontinent. Jenže takový projekt je v současnosti nemožný vzhledem k tloušťce ledovce který se navíc stále zvětšuje, což je pro budoucnost skutečně zlověstné. Nános sněhu a ledu se zvedá tak rychle, že 30,5 metru vysoké věže, které dal v Antarktidě postavit před poměrně krátkou dobou anerický admirál Byrd, jsou nyní téměř úplně ponořeny ve sněhu a ledu.
    Badatel Hapgood, který se držel všeobecně uznávané teorie o několikeré změně polohy pólů, připisoval příčinu katastrof sopečným erupcím, k nimž docházelo v důsledku tlaku a borcení zemské kůry. Doby ledové mohly vzniknout následkem změny polohy pólů, což mohlo vyvolat posun některé kry zemské kůry, jejichž vnější vrstva má být údajně silná 30 až 40 mil. To pak mohlo spustit dlouhodobé zvýšené vulkanické činnosti. Podle toho by tedy ledovce byly současně důsledkem i příčinou podobných klimatických a seismických změn. To by také mohlo vysvětlit skutečnost, že v určitých obdobích měla být pod ledovcovým příkrovem tak mimořádně nepravděpodobná místa zemského povrchu jako je třeba Afrika a Indie, zatímco na jiných místech, například na Sibiři, panovalo mírné subtropické klima. Spekulace o souvislosti pozemských katastrof souvisejících s elektrickým nábojem a magnetismem podporuje i Manson-Valentine, archeolog, zoolog a zastánce teorie o opakovaných katastrofách v dějinách Země a člověka. Na četných výpravách do Střední a Jižní Ameriky a na tichomořské ostrovy studoval následky katastrof jako dlouhodobá zaplavení a extruze jeskyní, či ponoření, nakláněni a zdvih pobřeží a hor. Identifikoval předměty vyrobené lidskou rukou ve vyzdvižených vrstvách zemské kůry, v „kříženém navrstvení“ písku, mořské flóry, útržků bavlněných látek, zbytků rybářských sítí, keramiky a mořské suti, a to vše v Paracasu v Peru, ve vrstvách nacházejících ve výšce několika set stop nad mořem, nebo v pobřežních útesech vytvořených přílivovými vlnami v peruánském Ancoon. Vrstva země v Paracasu je jen jedním z mnoha příkladů kdy bylo vyzdviženo pobřežní přílivové pásmo vysoko nad současnou hladinu moře. Podobné příklady nacházíme v Jižní Americe, Grónsku, a na severu Kalifornie.
    Úvaha Mason-Valentina o magnetickém faktoru katastrofických změn nabízí vysvětlení možných příčin katastrofálních událostí na této planetě. Nebyl sice na rozdíl od Velikovského debilními opuncovanci napadán, nicméně jeho teorie byla elegantně odsunuta stranou. Nehledá příčiny v mechanickém, nebo astronomickém střetu s cizími tělesy, či hmotou v jakékoli formě, týká se spíše polarity Země, která sekundárně ovlivňuje její rotaci, nebo oběžnou dráhu kolem Slunce. Popřípadě obojí... Změny v magnetickém poli naší Sluneční soustavy ať už cyklické, nebo sporadické, by na Zemi určitě vyvolaly předkatastrofní varování. Prvním varováním před takovou kosmickou událostí by se vší pravděpodobností byly stále se zvětšující rozdíly zeměpisných poloh geografických a magnetických pólů Země. Pokud se tyto rozdíly zvětšují, což platí o současné situaci, mohou se napětí zvýšit až ke kritickému bodu, kdy by mohlo dojít k rychlému kompenzačnímu vyrovnání. Tyto změny polohy by nesporně vyústily v katastrofické změny v zemské kůře. Elektřině, pro nás běžné a nanejvýš důležité, připisuje Valentine podstatný vliv na minulost i budoucnost Země. Domnívá se, že posun, nebo přesun pólů by mohly způsobit magnetické toky vytvářené gigantickým generátorem – samotnou Zemí. Při hodnocení některých nevysvětlených elektromagnetických jevů současnosti předkládá fakt, že posledním význačným bodem na povrchu Země, který byli astronauti v Apollu 12 schopni identifikovat, byla zvláštní „bílá voda“ v bahamských mělčinách. Široké pásy této mělčiny s vysokou lomivostí paprsků opticky zmizely když ryby, nebo přílivové proudy způsobily zvíření slínového dna, ale to asi nemůže vysvětlit jejich dlouhé přetrvávání, či jejich svítivost, nebo skutečnost, že je obklopuje jakýsi kruh vyvolávající dojem působení nějakého elektrického fenoménu, nebo magnetického pole… Podle Valentinova názoru by elektromagnetické odchylky v této oblasti mohly vysvětlit takzvaný „fenomén Bermudského trojúhelníku“, trojúhelníkové oblasti mezi Bermudami, Portorikem a Bahamami, tedy přibližně v západní třetině Sargasového moře, kde se v průběhu let ztratily snad stovky lodí a mnoho letadel. Co se týče možných elektromagnetických odchylek Valentine říká: „Kompasy se v jistou dobu a nad jistými místy bezdůvodně otáčejí jako káči. Sám jsem byl svědkem této podívané v hlubokých vodách nedaleko Mosellské písčiny. Někdy je selhání magnetického i gyroskopického kompasu předzvěstí osudové zkušenosti s „white out“, kdy lodi v naprostém bezvětří, bez mlhy, nebo jiné meteorologické odchylky, prostě ztratí z dohledu obzor, slunce, nebo jinou loď plující v těsném závěsu. Je známo, že se ztratila letadla i lodě, některé úctyhodně velké… Stačí říct, že tyto nešťastné události mohou mít spojitost se stavem relativní magnetické nestability se středem na ostrovech. Pokud tomu tak je, a zdá se že ano, pak z toho vyplývá, že se seismická aktivita týká spletitého systému poruch po celých Bahamách… Ať už bylo v minulosti příčinou náhlých změn pozemského klimatu, povrchu a osídlení cokoli, nyní jsme ve vlastním vývoji dosáhli stavu, a zřejmě ne poprvé v lidské historii, kdy můžeme být schopni pozitivně, či negativně vysvětlit dávné historické události.
    Legendy, důkazy o nevysvětlitelných znalostech dávnověkých lidí, historické anachronismy, nevysvětlitelné artefakty a rozvaliny, shody v údajně nepříbuzných jazycích oceány rozdělených národů, minulé geologické katastrofy, opakovaná celosvětová vyhubení zvířat, prodlužování epochy člověka dál a dál do minulosti, mimosmyslové vnímání a kolektivní paměť, stejně jako existenci dávné Atlantidy, nebo jiných potopených zemí – to vše oficiální věda všeobecně nepřijímá, a protože není psychicky schopna to přijmout, ani po tom nepátrá. Problém samozřejmě netkví jen v nutnosti přepisovat učebnice; jde hlavně o úzkoprsost a potažmo i tupost mnohých, kteří stran vlastní neschopnosti myslet potřebují mít historii člověka a světa v uspořádané, a automaticky předvídatelné podobě – což nikdy nemůže být pravda. Ponoříme-li se do minulosti světa nacházíme věci, o jejichž existenci jsme díky takovým vědátorským tupcům neměli ani ponětí. Mysleli jsme si, že díky stále se zvyšující výkonností přístrojů budeme možná schopni dojít k překvapivým objevům, které nemusí vždy odpovídat naší logice, a z nichž některé pro nás třeba nebudou ani lichotivé. A některé z nich jsme možná už učinili, jen to dosud nevíme. Dnešní doba je tak skeptická, že i kdyby bylo na dně Atlantického oceánu nalezeno nádherné město, nebo kdyby je podmořské zemětřesení vyneslo dokonce až na povrch, oficiální vědátoři by na to čuměli jak vejři aniž by byli schotni připustit, že by se mohlo jednat případně o vynořenou Atlantidu, a patrně by je označili za potopený lodní náklad stavebního materiálu z Řecka. Tempo podmořských objevů, nové nálezy psaných záznamů, přezkoumání známých, a rozluštění dosud nedešifrovaných textů, hlavně však pořízení nové techniky pro určování stáří nálezů, to vše nepochybně vyvolá nutnost přehodnocení smýšlení o pravěku. To vše však nebude nic platné bez pořádného průvanu v akademických brlozích...
    Grónsko byla nádherná zelená země, při vrtání do ledu narazili na pozůstatky osídlení z předledové doby... Pod ledem Arktidy, nebo Antarktidy, a na dně moře, by mohly být nalezeny artefakty, které by na „minulost před minulostí“ vrhly nové světlo. Podmořské archeologické expedice jsou sice nákladné a obtížné, archeologie by však mohla získat spoustu nových poznatků spoluprací s organizacemi zabývajícími se výzkumem mořských proudů, nebo podmořskými vrty při hledání nových ložisek ropy a zemního plynu, stejně jako třeba příležitostnými nálezy při podmořských vojenských námořních manévrech. Ve skalním hřbetu uprostřed Atlantiku byly nalezeny solné dómy svědčící nejen o přítomnosti nafty a zemního plynu, ale i o tom, že tato část země kdysi byla nad vodou. Dovede si někdo představit k čemu by mohlo dojít kdyby zcela nečekaně roztála větší část polární ledové čapky? Bylo například spočítáno, že kdyby nedejbože v oblasti polárního ledu ztroskotala obří tanková loď přepravující 450 000 tun ropy, došlo by při úniku nákladu k urychlení tání ledovců natolik, že by moře brzy znovu zaplavilo světová pobřeží úplně stejně jako k tomu patrně došlo v době tání za poslední doby ledové před asi 10 000 lety... Nevím, ale myslím si, že příslušní vědátoři by měli namísto debilního žvanění starat se proč současnou kulturu nejvíce ohrožuje její vlastní aktivita, a proč nikdo příliš nedbá o vlastní přežití... Nedělat nic a válet se ve vysezených křeslech je sladké, pohodlné, za smysluplný pracovní počinek nelze považovat direktivní odmítání přisoudit zmizení dřívějších kultur přírodním katastrofám bez toho, že by sami vymysleli něco co má hlavu a patu... A striktně odmítat ty, kteří se o něco alespoň snaží... Co když některý z všeznalých pitomců tvrdě usne, a nějaký šťoural jej vykopne z křesla? Pánbůh s náma, a zlý pryč...
Charles Berlitz, Tajemství zapomenutých světů (1972)
Charles Berlitz, Soudný den 1999 A.D (1981)
Charles Hapgood, Mas of The Ancient Sea Kings