Konec výchovy, ven z Ráje...
A tak byli Adam a Eva dobrotivým Hospodinem vyhnáni z ráje. Doba „hájení“ a výchovy zkončila, a tak alou makat na ostro! Pro bohy na Zemi byla práce příliš těžká a houfně se bouřili. Pán se také možná obával toho, že by ho lidé, kdyby dostali příliš mnoho vědění, mohli klidně ohrozit.
Pokud se týče vědění prezentovaného „stromem života“ dnešní vědátoři již delší dobu tuší, že každý člověk v sobě nosí svůj vlastní „strom života“, genovou výbavu, a při pochopení jak je poskládána není vyloučeno, aby člověk jednoho dne skutečně žil „navěky“. Vědátoři údajně objevili gen odpovědný za stárnutí buněk, a potažmo tedy i za samotnou fyzickou smrt. V pokusných podmínkách se jim prý podařilo prodloužit život primitivních živočichů až o padesát procent. I když jsou to prozatím hokuspokusy, podaří li se jim časem strukturu opravdu pochopit, nabízejí se netušené možnosti... A možná právě toho se hospodin bůh obával. Vždyť člověk se stal „jedním z bohů“ a božský šéf dobře znal své podřízené. Dobře věděl čeho mohou být schopni...
Ale zpět ke Genesis, vždyť se pokoušíme alespoň trochu smysluplně zamýšlet nad biblí. Můžeme se bohužel z nejasných indicií jen dohadovat kde mohl být stvořen první člověk, kde se mohl nacházet Eden, a kam asi odešel Adam když musel opustit ráj. Díky verši Gn 3, 24 alespoň tušíme, že se potrestaný „dělník“, nebo možná otrok, na božský pokyn usídlil východně od Edenu. Biblická zahrada Eden nikdy nebyla tím, co si pod tímto označením od dětství díky výuce ovlivněné církevníky představujeme - tedy oázou plnou blaženosti. Adam opustil svou prvotní vlast pravděpodobně východním směrem, jiný geografický údaj nemáme k dispozici:
„Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem...“ (Gn. 3, 24)
Východně od Edenu byli postaveni strážci aby Adamovi a jeho rodu bránili v cestě zpátky. Zase jeden zvláštní čin biblického diktátorského Hospodina, od kterého bychom těžko očekávali že by potřeboval pomoc jakýchsi „strážců“. S tak stručnými údaji toho pochopitelně moc nezvládneme. Z Genesis se ještě na počátku druhé zprávy o stvoření dovídáme (Gn. 2, 8), že Hospodin, vlastně bohové, vysadili Eden na východě. Na východě, ale od čeho? Přečteme-li si bibli pozorně dovíme se něco, o čem možná křesťanští kněží nevědí. Nebo se o této skutečnosti z nějakého důvodu přinejmenším nezmiňují. Víme, že od sedmého verše druhé kapitoly se popisuje Adamovo stvoření. Ale již o verš dále se tvrdí, že člověk žil dříve než vznikl ráj:
„A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého předtím vytvořil.“ (Gn. 2, 8)
Toto místo vypadá nenápadně, avšak vyplývá z něho, že „Adam nebyl stvořen v ráji“. Genesis bohužel neříká kde Adam poprvé spatřil světlo světa. Ale nahlíženo z jeho rodiště musel Eden ležet směrem na východ. V druhé kapitole je několik zeměpisných údajů které by nám mohly pomoci. Spekulace o lokalizaci zahrady blaženosti zahrnují nejen celý svět, ale podle některých badatelů sahají dokonce i do vesmíru. Od raného středověku se lidé snaží umístit zahradu na nějaké určité místo. Jedním z nejsvatějších cílů brutálních křížových výprav bylo nalezení Edenu a jeho navrácení do lůna křesťanského světa. V Genesis je několik zeměpisných údajů, a také zmínka o Eufratu (Gn. 2, 14). Proto se různí badatelé většinou domnívali, že se Eden nacházel v Mezopotámii. Skutečně mnohé nasvědčuje tomu, že legenda o „boží zahradě“ pochází, podobně jako příběhy o potopě světa, z této oblasti.
I babylonské legendy tvrdí, že bohové kdysi zkultivovali zemi a poté stvořili člověka. Svůj nový výtvor vysadili na místo, které předtím vysušili. Mýty se rovněž zmiňují o Eufratu a Tigridu, a o několik řádků dále se dočteme, že jisté město bylo zalidněno davy lidí. Oním městem bylo se vší pravděpodobností jihomezopotamské Eridu... Starší mýty Sumerů, kteří svou kulturu, jak známo, rozvinuli v dolní Mezopotámii, velebí boha Enkiho, jenž „...vysušil zemi, nasypal hráze a nechal vyrůst rostlinám“.
„Z Edenu vychází řeka aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky“. (Gn. 2, 10)
Ale jakým směrem, po proudu, nebo proti proudu? Dvě z edenských řek nemůžeme jen tak jednoduše určit. Je to Píšon, která „...obtéká celou zemi Chavílu“ Gn. 2, 13, a Gíchón, ta „...obtéká celou zemi Kúš“ Gn. 2, 13.
Církevníci čtyři toky nepokládají za skutečné řeky, ale za čtyři evangelia Nového zákona!
Při vší úctě k církevnickým vědátorům pokládat řeky za evangelia není ani trochu správné, natož smysluplné. I když z celkem asi osmdesáti známých evangelií byla do kánonu bible přejata pouze čtyři. Julius Wellhausen dokázal již v roce 1880, že legenda o Edenu byla sepsána asi v devátém století př. Kristem. V té době ještě asi nebyl vytvořen biblický kánon se čtyřmi evangelii, a je možno tvrdit, že neexistovala vůbec žádná evangelia. A Ježíš Kristus, o jehož životě evangelia vyprávějí, pokud žil tak v době, kdy byly starozákonní legendy již tisíc let zaznamenány v písemné formě...