Konec hodinového stroje...

    Lidská povaha i podstata požaduje nový, fantazií obdařený rozum. I v dnešní době se fantastično považuje za porušení přírodních zákonů. Podíváme-li se však na přírodní zákony tak, jak k nim nyní přistupuje teoretická fyzika, vyjde záhy najevo, že v podstatě nic doopravdy fantastického neexistuje. Samozřejmě ani tyto zmatené a matoucí přírodní zákony nesmějí mít oficiálně trhliny, avšak otázka, kudy taková trhlina vlastně probíhá, je pořád nanejvýš nejasná. Kdyby starý Germán vyprávěl o létajících kamenech, jeho soukmenovci by věřili že je to dílo Odina, Thora, Lokiho, či jiného nordického boha, nebo by prostě vypravěče označili za lháře. V devatenáctém století by byl okamžitě a jednoznačně demaskován jako lhář, protože v mechanistickém obraze světa nemají bohové místo, a kameny prostě a jednoduše nelétají. V současnosti je tomu ovšem úplně jinak. Létající kameny přirozeně nepatří ke každodenním výjevům ze života, ale takový jev může existovat. Pokud se na to zeptáte některého současného vědátora, zmíní se pouze o krajní nepravděpodobnosti paralelního, jednosměrně orientovaného pohybu molekul.
    Neuvěřitelné tedy nemusí být vždy nemožné. Nemusím být opuncovaný vědátor abych došel k názoru, že za jednoduše pozorovatelným světem, který chápeme svým „zdravým lidským rozumem“ a který dokáže náš jazyk popsat, číhá neviditelno, které nejen že není uchopitelné, či pochopitelné, ale ani názorně popsatelné. Hvězda ani člověk nemají v podstatě vůbec nic společného s představou kterou si o nich vytváříme. Kdo si myslí, že lavička v parku je solidní objekt, na který si člověk může pohodlně sednout a klidně a rozvážně pozorovat hrající si děti, nesmírně se mýlí. Ve skutečnosti jde o nepředstavitelný systém který se z 99,999... procenta skládá z ničeho, a zanedbatelný zbytek představuje znečištění - hmota tvořená opět přízračnými hmotnými vlnami vymykajícími se jakémukoli uchopení. Přesně vzato je zmíněná parková lavička jen stín vržený z hyperprostoru, místní nepravidelnost geometrie prostoru a času, případně cokoli jiného, co si podle příslušné teorie vyberete. Koho po takových představách rozbolí hlava, může se utěšovat tím, že ani ti, kteří o takových konceptech přemýšlí, nejsou o nic substanciálnější než zmíněná lavička.
    Nejpodivuhodnější na těchto teoretických modelech je skutečnost, že svým způsobem vlastně fungují. I když... Existuje představa, že subatomární oblast se řídí zákony pravděpodobnosti, nikoli příčiny a následku. Jisté je, že nikoli mechanistický, předem odhadnutelný a vypočitatelný model světa, ale nějaký jiný model je patrně příčinou že hvězdy svítí, proud teče, železo se rozžhaví nejprve doruda, a pak doběla... a za nesčetné další fenomény které vnímáme a snažíme se prakticky využívat. Pokud se nad tím jen trochu myslící jedinec zamyslí, nejspíš se neubrání pocitu, že leckteří teoretikové nemají všech pět pohromadě. Spousta jich opravdu nemá, jinak by se nedali do vymýšlení nových exotických zákonitostí tzv. „nové fyziky“. Bodejť by ne, oni totiž zásluhou nových technologií dostali možnost pozorovat něco, co s hodinovým strojem jaksi nechce jít dohromady. Na takové elementární částice vědátorská nařízení neplatí, ony si dělají co chtějí... Dlouhodobá sledování badatelů však přece jen nějaký efekt měly; tak například podle odpozorované pravděpodobnostní statistiky se určitý počet elektronů ocitá mimo atom a opouští patrně sám od sebe svou dosavadní dráhu. Říká se tomu tunelový efekt. Myslící vědátoři ho propočítali a technici, kteří z těchto propočtů vyšli, na něm založili velmi solidní výzkumy. Bez tunelového efektu by neexistovaly tranzistory, ani diody (polovodiče), nemluvě o mnoha jiných přístrojích z každodenního života. Tunelový efekt by měl být rovněž garantem samotného života, protože podle jedné teorie se ty elementární částice, které díky tunelovému efektu překonají atomový potenciálový val, starají o udržování hvězdného ohně, aby skutečně hořel. Možná to tak je, možná ne, možné je bezmála úplně vše...
    Pokud se odhodláme jistým způsobem uznat fantastické rysy nových přírodních zákonů, cenou za to je popření existence neuvěřitelných fenoménů. Koneckonců vědátorští badatelé, kteří se pokouší takové cizorodé procesy objevovat, propočítávat a využívat v atomových reaktorech, nebo laserových zařízeních, by měli alespoň částečně říct co být může, a co ne. Bohužel nic takového nesvedou. Historie praví, že badatelé vždy přicházeli s rozumnými řešeními, jejichž přesnost a platnost byla vždy překonávána pouze jejich nesprávností. Celá staletí se zdálo být laikům i vědátorským badatelům jasné, že Slunce vychází na východě, putuje po nebeské klenbě, a na západě se noří do oceánu, takže logicky krouží kolem Země. Nejprve se pochopitelně museli zbavit představy, že planeta Země je plochý kotouč. Tento geocentrický, nebo také ptolemaiovský systém o podobě světa platil přes tisíc let. Nyní už víme, že Země krouží kolem Slunce, při pozorování obzoru se však nic nezměnilo.
    Dnes prezentují renomovaní astronomové a astrofyzikové Hoyle, Bondi a Gold jako alternativu k modelu vzniku vesmíru formou velkého třesku, tedy bing-bangu, takzvaný stacionární vesmír. Tato koncepce věčného kosmu se stále stejnou strukturou a hustotou hmoty obchází problém jejího řídnutí. Ta se údajně objevuje v důsledku pozorovaného, ale jen pánbůh ví jestli skutečného rozšiřování vesmíru, použitím opravdu ekvilibristického kousku v podobě nepřetržitého nového vytváření hmoty, zhruba několik atomů vodíku na jeden kubický kilometr a rok. Jakmile ostatní badatelé objevili kosmické mikrovlnné záření pozadí - což je prý měřitelná „ozvěna“ původního třesku - Hoyle začal hypotézu o stacionárním vesmíru posouvat směrem k představě o dutém, prázdném vesmíru. V roce 1975 přišli s pojmem „hmotné pole“, neboť kosmos se pravděpodobně skládá z četných univerz. Některá mají kladně, jiná záporně nabitou hmotu. V části vesmíru, kterou můžeme pozorovat, je prý toto pole kladné, takže „hmota každé jednotlivé částečky od zdánlivého původního třesku musí přibývat“. Pokud to tak je, tím by se skutečně dal nanejvýš neortodoxním způsobem vysvětlit nejen posuv světelných vln v červené části spektra, který je odvozován od expanze Mléčné dráhy, ale otvíralo by to cestu pro nový výklad záření kosmického pozadí. Podle Hoyla by se v tomto případě jednalo o hvězdné světlo z dřívějšího univerza, které prosakuje časoprostorovou hranicí na níž se setkávají kladná a záporná hmotná pole. Přes tyto rozmarné vrtochy, které zbylá vědátorská obec nechce a nechce brát vážně, je Hoyleho reputace oprávněně nezpochybnitelná. Jeho práce o původu těžkých prvků mu navždy zajistily místo v dějinách vědeckého výzkumu. Nicméně jeho teorie, kterým nikdo jiný, snad mimo jeho spolupracovníků nerozumí, jsou velmi pozoruhodné. Ostatně proč by nemohla být i jiná univerza když už jsou brány na milost dimenze, které sice lze propočítat, ale nikdo si neumí představit? Je více než trapné osočovat Hoyleho, že je sice nepochybně mimořádně tvůrčí badatel, ale jako autor několika vědeckofantastických románů, a potažmo i libreta k opeře, je podstatně lepší. Tento příklad žabomyších válek nemá účel zdůraznit omylnost, či neomylnost vědátorských badatelů, vždyť mýlit se je stále lidské, nýbrž hodnotu spekulace. Myšlení překračující stávající hranice může být grandiózní a obdivuhodné i tehdy, když ho novější poznatky případně překonaly. Kdo se opováží vkročit na dosud nedotčené území, rozsvítí světlo lidské touhy po vědění i v případě že se mýlí. I když to není jisté, klapky na očích jednostranně zaměřených způsobů pozorování by měly patřit minulosti, jinak budoucnost nebude ničím jiným než strašlivě zdeformovaným obrazem přítomnosti.