Knížata vyhnanství...

    Knížata vyhnanství byla do roku 1005 skutečnými vládci židovského národa. Zachoval se zajímavý popis korunovačního obřadu. Předseda Synedrionu (nazi) zapřísáhl nejdříve nového kníže vyhnanství, že nebude zneužívati své moci a připomněl mu, že je v důsledku smutného postavení židovského národa povolán spíše k porobě než k vládě. V den čtvrteční stařešinové Synedrionu pokládali za zvuku trub a jásotu národa ruce na zvoleného knížete, a národ mu přinášel do synagogy dary. V sobotu na to shromáždili se u knížete všichni předáci a hlavy významných rodů, a doprovodili jej do synagogy. Kníže se ubíral ulicemi s tváří zastřenou hedvábným šátkem. V chrámě byl uvítán pěním slavnostního hymnu vyprošujícího na Bohu požehnání. Na to kníže přečetl první verš z knihy zákona a se zavřenýma očima promluvil k lidu, modlícímu se za vysvobození z poroby. Obřad byl zakončen „neslyšitelnou“ modlitbou knížete. V modlitbě se pravilo, že království židovské může býti založeno jedině na zříceninách všech ostatních států. Proto se kníže modlil mlčky, aby vlády a úřady států, ve kterých rozptýlený židovský národ nalézal útočiště, nebyly obsahem modlitby pobouřeny. Z chrámu doprovodil lid knížete do jeho paláce. Palác pak kníže opouštěl jen ve vyjímečných případech, když bylo zapotřebí jeho přítomnosti při zasedání Synedrionu, nebo když šel navštíviti babylonského krále. Král posílal pro něho svůj zlatý povoz. Kníže se však nikdy neosměloval použíti této královské milosti, nýbrž kráčel za povozem aby vyjádřil svou úctu a svou odvislost. Oblékal v takových případech nejnádhernější roucha. Před ním šlo padesát mužů jeho tělesné stráže a každý, kdo ho potkal, považoval za svoji povinnost provázeti jej až ke královskému paláci. V paláci uvítali knížete eneuchové a odvedli ho do královské síně před trůn. Kníže vrhl se před krále na zem aby osvědčil že je vasal a poddaný králův. Pak teprve přednesl králi svá přání a záležitosti svého národa.
    Od roku 1005 nebyl již nikdy zvláštní úřad knížete vyhnanství obnoven. Benjamin Tudelský, židovský cestovatel z XII. století sice tvrdil, že navštívil v Babylonu knížete vyhnanství, ale zřejmě šlo pouze o nějakého tajného knížete. Zdá se však, že tajná vláda trvala i nadále. V té době však práce Synedrionu byla skončena. Talmud, psaný výklad tajného učení farizejského, byl zatím dopsán. Rabbi Aši, a jeho spolupracovník rabbi Abina, jako přímí pokračovatelé v práci tiberiadského Synedrionu, sestavili v letech 440–470 v Babyloně „Závěr Gendy“. Toto dílo posilovalo rasovou hrdost národa a naděje na dosažení nadvlády nad světem. V této práci pokračovali pak jiní. Vystřídalo se při ní kolem 200 písařů a mudrců, až konečně v době, kdy Synedrion zanikl, bylo evangelium židovství – Talmud – připraveno aby se z něho napájel národ nenávistí k ostatním národům a učil se jak ovládnout svět v širokém okruhu, a ne, jak se dosud dělo, v tajných kroužcích židovské mafie. Talmud se dlouho uchovával v rukopisných vydáních, tiskem vyšel poprvé roku 1520 v Benátkách ve 12 svazcích. Židé tomu nepřáli, neradi viděli jak jejich posvátné knihy jsou „znesvěcovány“ zraky nevěřících. Platilo že nežid, studující zákon (Talmud), hoden je smrti. Věděli, že seznámí-li se veřejnost s obsahem Talmudu, pobouří to její mysl proti židovství. Rozhodli se proto sami vydati tiskem jen takové vydání, z něhož byly odstraněny nejostřejší útoky proti Kristu a křesťanství. Tato místa byla pak označována kruhem, čímž byli upozorňováni rabínové a učitelé na vypuštění odstavce. Stalo se tak z rozhodnutí Nejvyššího synodu který se sešel roku 1631 v Polsku, a stalo se tak z pokrytecké opatrnosti, aby se nedávala nepřátelům židovství do rukou zbraň přímo z Talmudu. Synod vydal tento příkaz: Rozkazujeme neotiskovati v příštím vydání Mišny, nebo Gemary, pod strachem vyobcování nic, co se vztahuje v dobrém nebo špatném smyslu k životu Ježíše z Nazaretu. Předpisujeme tudíž vynechati místa, na kterých se mluví o Nazaretském. Kruh podobný písmenu O na prázdném místě ponechaný, upozorní rabíny a učitele, že vypuštěné texty dlužno přednésti žákům pouze ústně. Bude-li dbáno této opatrnosti, učenci křesťanství nebudou míti důvodu k útokům na nás. Toto usnesení je výmluvným dokladem čistého farizejství. V duchu toho bylo vytištěno také pražské vydání z roku 1839. Ale přes všechna tato opatření židovské censury bylo v Talmudu ponecháno mnoho textů, které usvědčují učení farizejské ze zločinných úkladů o svobodu, mír a blaho nežidovských národů, a odhalují tvář židovské morálky. Je zajímavé, že se našel v Praze učenec, který sebral nejvýmluvnější texty a vydal je souborně roku 1878 v nevelkém díle nazvaném „Žid – Talmudista“. Byl to profesor pražské university, učený hebreista Aug. Rohling. Jeho spis pobouřil celý židovský svět. Bylo o něm prohlašováno, že obsahuje nepravdy, a nesprávně cituje Talmud. Avšak opat Maxmilián de Lamarcque přezkoumal Rohlingovo dílo a vydal je znovu v Bruselu roku 1888. Vypsal cenu 10.000 franků pro toho kdo dokáže, že jediný citát z Talmudu, v knížce Rohlingově uvedený, neodpovídá originálnímu znění. Od té doby uplynulo více než století a Rohlingova knížka byla rozšířena v desítkách tisíců výtisků. Pozoruhodné je, že se dosud nenašel mezi znalci „Talmudu“ nikdo, kdo by získal vypsanou cenu. Spis pražského hebreisty je do posledního písmenka pravdivý a lze z něj bez obav čerpat. Opat Maxmilián Lamarcque zkoumal jeho pravdivost plných deset let než se odhodlal k novému jeho vydání a vypsání ceny na onu dobu velmi značné.