Když občas slýchávám...

    Když občas slýchám co všechno vědátoři objevili, začíná se mi třást kudla v kapse. I když průzkumy veřejného mínění nepovažuji v určitých stádiích za směrodatné, bylo podle nich zjištěno, že asi 70 procent dotázaných dospělých se považuje za lidi se zájmem o vědu a terminologie. A domnívají se, že jejich chápání těchto subjektů je velmi dobré, nebo alespoň postačující. Slovo vědec se poprve objevilo v roce 1840, i když pod jiným označením tu takoví lidé byli už podstatně dříve. Nicméně od tohoto známého data si pár jedinců začalo vydělávat na živobytí výzkumem. Většinu výzkumu zpočátku prováděli bohatí džentlmeni ve svém volném čase. Pak si hrstka dalších řekla proč by to nezkusili také, a tehdy podnikli kroky ke změně svého statutu a obrazu na veřejnosti, až se coby profesionálové oddělili od ostatních, které začali považovat za amatéry a méněcenné. Hlavní taktikou, použitou k vytvoření tohoto umělého odstupu, bylo zavedení komplikované odborné hantýrky a spletité matematiky, které s bídou porozuměl jen ten, kdo ji praktikoval. Matematika je totiž moc šamanská věda, a pokud ji zvládnete, propočítáte všechno na světě. Tedy i co není možné. Až se stále vyšší a větší budované zátarasy, znemožňující pochopení vědeckých záležitostí, nakonec stalo hrozbou základní vlastnosti vědy, totiž její otevřenosti vůči vnějšímu přezkoušení a hodnocení. To je hlavní důvod, proč je dnešní teoretická věda jen o velmi málo víc než komplikovaná fraška.
    Dá se toto tvrzení nějakým způsobem doložit? Vždyť samotné vědě v dnešním provedení generelně více či méně rozumí méně než 10% z asi 90% opravdu profesionálních vědátorů! Pozoruhodný je nezpochybnitelný fakt doložený statistikami. V uplynulých 50 letech financovala většinu vědátorského bádání vláda, a procentuální přírůstek vědců s titulem Ph.D. daleko předstihl adekvátní procento růstu populace. Někteří myslící lidé z toho moudře usoudili, že vědeckému bádání a případným objevům je sice třeba prokazovat náležitý respekt, ale přitom musíme věnovat pozornost tomu, aby se veřejné zájmy nakonec nestaly zajatcem vědecko-technologické elity.
    Jenže skutečnost může být mnohem podivnější než románová smyšlenka. Tak například vědátorský obor označený termínem fyzika. Tento termín byl odvozen z řeckého slova „physis“- pro přírodu - a kořeny fyziky lze vystopovat v prvním období řecké filozofie, tedy asi v šestém století před Kristem. V té době věda, filozofie a náboženství ještě patrně tvořily celek. Cílem fyzika by mělo být poznatt základní povahu všech věcí, a to je i základní myšlenkou všech přírodních věd. Za Otce moderní fyziky a astronomie byl pokládán Galileo Galilei, otevřený, energický, občas netaktní člověk, který se přímo vyžíval v diskusích. Nadělal si mnoho mocných nepřátel, nakonec byl souzen Inkvizicí a usvědčen z kacířství. Za jeho časů bylo kacířstvím tvrdit, že jsou zde jasné důkazy o tom, že Země obíhá kolem Slunce, zatím co za našich časů je kacířstvím tvrdit, že existují důkazy o tom, že rychlost světla v prostoru není „konstantní pro všechny pozorovatele, bez ohledu na to jak rychle se pohybují“, což tvrdí posvátná Einsteinova Speciální teorie relativity z roku 1905. Příčiny kacířství se mění, jen lidská povaha zůstává stejná!
    Posvátná věda... Chce li někdo na sebe přivolat „nevoli“ osvíceného vědátorského establishmentu, nechť se vydá prozkoumat vztahy mezi koncepcemi moderní fyziky a výchozími idejemi filozofické a náboženské tradice Dálného východu. Uvidíme, že dva základy fyziky dvacátého století, kvantová teorie a teorie relativity, jsou vlastně okopírovanými tezemi hinduismu, buddhismu, či taoismu. A tato podobnost ještě zesílí při pohledu na poslední pokusy o spojení obou těchto teorií za účelem popsat jevy v submikroskopickém světě. Tedy vlastnosti a interakce vnitroatomárních částic, z nichž pozůstává veškerá hmota. Na tomto místě shody mezi moderní fyzikou a orientálním mysticismem bijí do očí nejvíce, a často narazíme na „osvícené“ vědátorské prohlášení, kdy je téměř nemožné posoudit zda je vyslovil fyzik, nebo orientální mystik. To předkládá zajímavou otázku: Jaký je vlastně rozdíl mezi moderní fyzikou a východním mysticizmem? Objevily se doslova fascinující úvahy o vzniku kreativní vědy, které přímo souvisely s touto otázkou. Co říkáte následující úvaze?
„Vědec, či kdokoli jiný, který pustí z mysli náboženství, protože představa všemohoucího Boha je logicky nekonzistentní, se dopouští intelektuálního pokrytectví. Myslí si snad, že věda je zbavená neslučitelností? Asi si není vědom existence Russellova paradoxu, nebo Goedelova teorému. Ve skutečnosti, s výjimkou očividných rozdílů v metodologii, mají věda a teologie hodně společného. Obě provádějí pokusy o modelování reality spočívající na neprokazatelných článcích víry. Jestliže základním předpokladem v nitru náboženství je existence dobrotivé nejvyšší bytosti, spočívají určité vědátorské praktiky na neprokazatelné hypotéze předpokládající, že vesmír je racionální, a jeho chování není lidskému chápání cizí. Pomocí vědy konstruujeme vysoce použitelné modely, které nám dovolují chápat vesmír ve smyslu předpovědí jeho chování. Nedopouštějme se základního gnozeologického omylu záměny modelu s realitou. Vědci, stejně jako náboženští vůdci, by nepochybně měli být dostatečně vyspělí aby si uvědomili, že realita, jakkoliv definitivní se může zdát, není přímo dostupná smrtelníkům.“
    Je docela možné, že víra, nebo její nedostatek, je prostě jen věcí indoktrinace. Buď jste byli naočkováni duchovními, nebo profesory, anebo obojím. Víra není platná rozpoznávací procedura. Když je přijímána jako taková, zvrhne se proces logické argumentace ve spor mezi podivíny a každá představa, bez ohledu na to jak je nesmyslná, nebo špatná, může být úspěšně obhajována tvrzením, že ti, kteří ji obhajují, „jaksi cítí“, že mají pravdu. V takovémto filozofickém prostředí nejsou myšlenky akceptovány podle toho jak jsou logické, ale spíš na základě toho, jaký „pocit“ mají jejich obhájci. Přijímání názorů na tomto základě bohužel byl a zůstává ve světě převládající gnozeologický trend.
    Je téměř zábavné sledovat, jak zastánci kosmologie Velkého třesku, kteří byli sami obviněni z podpory náboženské nesnášenlivosti vůči všem, kteří pokládali otázku zda základy hypotézy Velkého třesku mají vědecké opostatnění, teď dostávají dávky vlastní medicíny od stoupenců biblického kreacionismu. Za obviňování z puritánského postoje, který vůči sobě zaujaly obě strany, věda dnes zasluhuje každou ránu kterou od takzvaných kreacionistů dostane. A tak kolem sebe kopou jak zběsilí. Tak například nadřízený orgán American Physical Society v této věci vydal následující oficiální prohlášení:
„Rada American Physical Society oponuje návrhům požadujícím v odborných předmětech ve třídách veřejných škol „stejný čas“ k výuce biblického příběhu o stvoření, jako pro výuku vědecké evoluční teorie. Otázky pokládané v důsledku takových návrhů, ačkoli se zaměřují převážně na evoluci, mají závažné následky pro celé spektrum vědeckého bádání včetně geologie, fyziky a astronomie. Na rozdíl od „kreacionizmu“ vedlo systematické používání vědeckých principů k vykreslení nynějšího obrazu života, naší planety a vesmíru, který, ačkoli neúplný, je nepřetržitě ověřován a zdokonalován prostřednictvím pozorování a analýz. Tato schopnost vytvářet kritické experimenty, jejichž výsledky si mohou vyžádat odmítnutí teorie, je základem vědecké metody. Jelikož se naše společenství musí neustále bránit zjednodušeným, nebo dogmatickým popisům vědy ve vzdělávacím procesu, musíme se stavět na odpor pokusům o zásahy do vyučování správně vyvinutých vědeckých principů zaváděním nových směrnic pro školní vyučování, či přípravu přírodovědeckých učebnic. Proto důrazně nesouhlasíme s jakýmkoliv požadavkem ohledně paralelního vedení vědeckých a nevědeckých diskusí během vyučování přírodních věd. Vědecké bádání a náboženská víra jsou dva odlišné elementy lidské zkušenosti. Pokusy o jejich prezentaci ve stejném kontextu mohou vést jen k neporozumění oběma.“
    Podivná argumentace pokřiveně myslících jedinců nazývajících se vědci. Ono samo to označení vědec je hodně zavádějící. Jestliže něco ať už teoreticky, nebo prakticky zkoumám, pak o tom nevím buď vůbec nic, nebo jen hodně málo. A pokud něco nezpochybnitelně nevím, a je nutné to zkoumané neustále korigovat, pak nejsem vědec, ale adept vědění. V lepším případě bychom mohli říci badatel. A tudíž takoví jedinci nemají ani to nejmenší právo posuzovat co je, nebo není vědecké. Mají li právo vynucovat svou pochybnou pravdu evolucioisté, stejné právo přísluší i zastáncům kreacionismu. A nikdo z opuncovaných vědátorských „autorit“ nemá právo posuzovat co je věda, a co pavěda. Co je podle vědátorů pavěda? Podle určité definice ... Pavěda je něco, co předstírá být vědou, ale neřídí se pravidly chování společného všem vědám. Takové subjekty jsou tedy falešnými vědami. Opravdová věda je metoda sloužící k studiu přírody. Je to soubor pravidel bránících tomu, aby vědci klamali sami sebe i ostatní. Hypotézy musí být přístupné testování a musí být tváří v tvář protidůkazům revidovány. Všechny důkazy musí být zvažovány a musí být zkoumány všechny alternativní hypotézy. Pravidla spolehlivé vědy nejsou nčím víc, než pravidly správného úsudku, to znamená pravidly intelektuální poctivosti. Není to ušlechtilé? Nicméně to vynáší na světlo další zajímavou otázku. Daří se vědatorům skutečně praktikovat to, co káží? Zřetelné důkazy ukazují, že průměrný vědec má velký sklon pravidel „správné“ vědy zneužívat. A zdá se, že kostelní ministranti mají více intelektuální počestnosti než vědci s punci.
    Navzdory důrazu kladenému filozofy vědy na závažnost „zpochybnitelnosti“ je představa, že jedním z hlavních zájmů vědců by měly být pokusy o nalezení důkazů, které spíš experimentálně vyvrátí, než podpoří specifické hypotézy, jsou vědátoři v praxi neochotní vystavit podobným prověrkám své hýčkané teorie. Velmi zajímavé je podívat se na výroky předních vědátorů a filozofů o povaze moderní vědy. Podle mnohých je účelově vytvářena „falešná představa o vědecké objektivitě“. A nelze tudíž hovořit o nestrannosti a pravdivosti vědy… To je dost špatná situace, a ukazuje se to být dokonce ještě horší. Mnozí jednotliví vědátoři a filozofové uhýbají otázkám a přitom perverzně odmítají pravdivá tvrzení a důkazy, které podporují protinázory. Není asi sporu o tom, že jakákoli pozorování jsou zatížená mnohdy už neplatnými teoriemi, ba přímo axiomy. Dojmy, data a položky pozorování, které neodpovídají stávajícím teoriím, jsou prostě odmítány… Nehodící se škrtněte... Vyplývá z toho jediné. Jestliže jsou pozorování zatížená přesvědčením znamená to, že taková pozorování jsou prachsprosté dohady, a jak tedy může nějaký dohad vyvrátit, natož pak ověřit jinou, na stejných dohadech postavenou teorii? Jestliže měřítkem nejsou ověřitelnost a zpochybnitelnost, co pak dělá tvrzení vědeckým? Pokud by se někdo pokusil tuto otázku zodpovědět, pak by asi zjevně odporovala mottu: „Nejsem vázán přísahou, ani žádnými základními diktáty.“
    Z předchozích úvah se pak dá vyvodit jediné: Tvrzení je vědecké tehdy, jestliže je posvěceno vědeckým establishmentem. Jestliže tedy vědátorský establishment rozhodne, že „kameny z nebe padat mohou“, pak to samozřejmě bude vědecké. Věda není soustavné kumulativní získávání znalostí, jak bylo prezentováno ve staromódních učebnicích. Je to spíše nekonečná posloupnost dlouhých poklidných period, násilně přerušovaných krátkými intelektuálními revolucemi. Za poklidných období, které lze nazvat „obyčejná věda“, jsou vědátoři vedeni souborem teorií, standardů a metod, což je možné souhrnně označit jako „paradigma“. Jiní tomu říkají „světonázor“. Za revoluce je staré paradigma násilně svrženo a nahrazeno novým…