Kdo, nebo co je to Bůh?

    Co je vlastně čas? Kde se vzal? Pro človíčka je čas různorodou veličinou. Zdá se mu totiž, že pokud je zaneprázdněn, nebo se z něčeho moc těší, ubíhá strašně rychle. A naopak má li nějaký problém, nudí se, nebo má nějaké těžkosti, moc se vleče. Z tohoto poznání by se dalo lehce vyvodit, že čas je jen výplodem lidské mysli a sám o sobě neexistuje. Jakési kosmické „hodiny“ však patrně jsou. A neúprosně běží. Oficiální teorie tvrdí, že čas vznikl, nebo nějak začal současně s „velkým třeskem“. O tom jestli něco třesklo, nebo zda vůbec něco třesklo, se mezi vědátory vedou neustále prudké spory. Ono to totiž s tím třeskem není tak jednoduché. Ale posuďte sami...
    Aby mohlo něco třesknout, něco musí existovat. Tedy nějaká hmota, nebo shluk energie. Všechna světová náboženství, nebo lépe řečeno kultury, protože hovořit o náboženství je pouze dnešní dohad, popisují Stvořitele všehomíra jako „světlo“. Vědátoři se tedy rozhodli přirovnávat Stvořitele k elektromagnetické energii. Tedy ke zdroji, který se projevuje jako světlo. Aby se ale něco mohlo „shluknout“, další „něco“ to musí způsobit, nebo nějak zařídit. Samozřejmě se nabízí pohotová odpověď - Stvořitel. Co to ale je za sílu? Kde se vzala, když podle bible údajně nebylo nic, a to nic se údajně „shluklo“ do jednoho místa? Když nikde nic nebylo? Nebo přece jen něco bylo? Stvořitel? A kde se pak vzal ten Stvořitel?
    Má li tedy podle vědátorů být Stvořitel, také označovaný jako bůh, tvořen jakousi elektromagnetickou energií, co tedy vytváří samotného Stvořitele? Vždyť vědátoři už zjistili, že nic nevznikne samo od sebe! Co, nebo kdo produkuje onu elektromagnetickou energii, která by měla tvořit Stvořitele? Kde se ta energie bere, když mimo „shluku“ nic jiného není? Vždyť má li být onen tajemný shluk čehokoliv zvažován jako nějaký zárodek, tedy v podstatě vajíčko, někdo ten zárodek musí vyprodukovat. Vždyť má li vzniknout člověk, je k tomu třeba mužské sperma a vajíčko ženy. Bůh Hermes tvrdil, že co je nahoře, je také dole. A naopak co není dole, člověk nahoře nemá hledat. Zřejmě tedy to nahoře funguje stejně jako dole, a tak i za vznikem shluku je třeba hledat původce.
    Ať už to bylo jak chtělo, smysluplné vědátorské zdůvodnění shluku nikde nenajdete. Naopak je jim všechno nad slunce jasné. Bez zdůvodnění kde se ta energie vzala, si vzali na pomoc Einsteina a jeho slavnou teorii. Kdo by neznal ze školy onu proslavenou rovnici, podle níž E=mc²! Stručně řečeno podle ní se energie přeměňuje ve hmotu a hmota v energii. To vše je závislé na rychlosti světla. Navíc to vědátoři podložili ještě jedním faktem. Dochází li k anihilaci hmoty, tedy k její úplné proměně v energii, je možné pomocí Einsteinovy rovnice vypočítat vzniklé množství energie. Vycházejí z toho, že při štěpení těžkého prvku, například uranu, se sice uvolňuje, nebo lépe přeměňuje jen malá část hmoty, a přesto dochází k obrovskému výbuchu. Ani toto se ale neděje samovolně, někdo, nebo něco tomu musí napomoci.
    Tento fakt by tedy mohl zpochybňovat vědátorské představy, že z ničeho se utvořil shluk energie a bez jakéhokoliv zásahu jiného činitele došlo k samovolné přeměně energie ve hmotu. Tedy v podstatě k jakési řetězové reakci. Pokud by se možná našel nějaký rozumný vědátor ochotný nad námitkami přemýšlet, asi bychom slyšeli oblíbenou lapidární odpověď: Tam už nemůžeme, tam už je bůh!
    Podle vědátorů tedy i čas vznikl až ve chvíli velkého „třesku“. Předtím prý, kromě jejich jakési elektromagnetické energie, vůbec nic neexistovalo. Definují to tak, že nedocházelo k „žádným událostem“, a proto se tedy nic nemohlo stát dříve, a tudíž také nic později. A teprve poté, co se energie proměnila ve hmotu, se „objevily věci a začaly se vyskytovat události“. Ať už jedna za druhou, nebo jedna před druhou. Ony se objevily! Ale jak? Kdo to má na svědomí? Vždyť podle vědátorů byl Stvořitel elektromagnetická energie, sám sebe jakousi destrukcí proměnil ve hmotu, aby posléze sám sebe proměňoval ve věci! Pak by tedy onen Stvořitel musel být nějakým, přesně naprogramovaným, možná robotickým organismem! Jak by jinak mohl rozhodovat kam má po sebedestrukci ten který zárodek planety, nebo slunce poslat, jak jim nařizoval teď se zastavte, vy budete patřit tomu slunci, vy zase onomu...! A vy budete běhat tudy, a vy zase tudy, a ne abyste se srazily! Aby se vám lépe běhalo, prostor mezi vámi vysteleme čímsi, co alespoň část vědátorů nazývá éter! Či dnes už moderněji černá hmota... A aby se vám mezi sebou lépe komunikovalo, přidáme energii! Pro další vědátory tam není nic!
    Nevíme a ani nebudeme vědět. A to i přes veškeré samolibé „cancy“ všeznalých vědátorů.
    Mohlo by se tedy zdát, že pomoci v úsilí dopátrat se vzniku toho kde žijeme, a tím i smyslu samotného života, by nám mohla bible spolu se světovou mytologií. Prvopočátků vesmíru se však nedopátráme. Ono už zmíněné světlo je patrně míněno tak, že sluneční svit, tedy energie, je nezbytnou podmínkou veškerého života nejen na této planetě. Tedy i pro život samotných planet jako takových. Objevují se také náznaky vejce. To je pochopitelné, vždyť všechen život na této planetě, včetně člověka, vzniká z oplodněného vejce. Původcem každého vejce je jakákoliv samice. Původcem oplodnění samec. Spojité nádoby. Přesto to neřeší zásadní otázku, tedy ono pověstné „jádro pudla“. Ani ne co bylo dřív, zda vejce, či slepice, to by rozumově vzato mělo být jasné, jako spíše kdo, nebo co v tomto procesu zastává úlohu slepice a kohouta? Čili samce a samice? Bible zná jen trojjediného boha, panna Maria tam působí jen jako účelová složka. Je snad onen trojjediný bůh samooplodňovatel? Nebo snad má později přidaná Maria tuto mezeru zaplnit?
    Nevíme a dá se silně pochybovat, že by tento problém dokázali vysvětlit sami církevníci. A to i přesto, že bible je jejich produktem...