Kdo jsi, přírodo...

    Patříme do světa přírody, do světa cítících inteligentních bytostí. Žádná přírodní stvoření nežijí v přísných pravoúhelnících, nýbrž v zaoblených a prohýbaných strukturách jako jsou nory, hnízda, či lastury, výtvory nejsložitějších systémů křivek. Přestože příroda těchto forem užívá všude, „vrchol tvorstva“ jich nevyužívá a skrze neustálou aplikaci nepřirozené geometrie ve všech oblastech snažení se jí významně odcizil. Nevím o žádné publikaci která by se zabývala otázkou vlivu jaký může mít nepřetržité vystavení nepřirozeným rovným liniím na duševní, rozumové a emoční procesy, na energie motivující a podněcující chování tím, či oním směrem. Je to zřejmě ten otupující efekt kvůli němuž nelze poskočit do jiného stavu vědomí abychom mohli opravdově přijmout přírodní procesy, a vyladit se v souladu s nimi. A nelze říci, že bychom inspiraci a zastánce oblé, živelné, či organické architektury museli hledat jen u zvířat, nebo v prastarých dobách. Začala se objevovat architektura nápodobující přírodu a užití měkkých křivek. Jmenujme si dva nejvýznamnější architekty kteří se tomuto přesvědčení oddali. Jedním je slavný Španěl Gaudí se svou architekturou tvořenou hmatem, a Francouz Cardin se svými bublinovými, či organickými domy ze sedmdesátých let. Jenže v souvislosti s přelidněním a masovou výrobou je stavba takovýchto domů příliš nákladná.
    Je nesporné, že pokud by ony válce, koule, kola, rovné komíny a hřídele, potrubí, ploché povrchy atd. byly nahrazeny i v technických zařízeních vejčitými tvary a otevřenými prvky jako jsou spirály a sinusoidy, tato zařízení by pak produkovala energie podporující život namísto těch produkovaných konvenčními přístroji, jež život neúprosně ničí. Tyto energie a síly mají nejen schopnost ozdravit, pozvednout a stabilizovat energie přírody, ale také člověka. Jako ochlazující znovuoživující energie by jejich rozšířené užití silně přispělo k znovunastolení rovnováhy prostředí kterou neuvážené činy lidstva tak obrovsky narušily. Bylo učiněno mnoho pokusů dokazujících, že zatím co dnešní motory fungující na lineárním a spalujícím principu palivo ničí a posouvají na nižší energetickou úroveň, mohou zdá se existovat přístroje činící pravý opak. A pokud bychom u dostatečného počtu lidí nalezli potřebnou vůli k proboření bariéry monopolů a korporací těžících ze starých technologií, mohli bychom položit základy nového světa. Tento svět by již čerpal z volně dostupné energie. Mohl by být poprve za celou lidskou historii osvobozen od nedostatku, a poskytl by nezávislost pohybu. Díky těmto přínosům by mohlo být se současnou úrovní globální komunikace rozšířeno lidství mnohem dále než jen po povrchu této planety. Životní prostředí by bylo zbaveno nebezpečných zatížení jaká způsobují velkoměsta. Místo nutnosti žít na způsob lidských krvinek udržujících životadárné proudění v mechanických městech, měli bychom možnost přesměrovat svou energii k zušlechťování přirozené tvořivosti a k interakci s přírodou.
    To chce zásah boží a stvoření nové generace lidí schopných vidět opuštěné, smrtonosně mřížovité městské útvary z cihel a asfaltu jako varovné pozůstatky jednoho z temných věků lidské historie. Nevěřím, že by pro současnou lidskou populaci mohl být pohnutý dnešek nějakou nevyhnutelnou poučnou kapitolou v její evoluci, bez níž je překonání společenské krize naprosto nemyslitelné. Společensky nespolečenské stádo se zhlédlo v kýmsi „sestrojené“, údajně „moderní západní civilizaci“, což vedlo k odklonění od přírody, harmonie a duchovna. Společnost, v níž vyhrává ten nejsilnější, nejprohnanější, jinak také největší grázl. Mírně řečeno je to princip „sparťanství“ postavený rovněž na euklidovské geometrii myšlení. Síla a materialismus ve spojení se ctí a oddaností přináší naivní nacionalistické nadšení z něhož pak vyplynuly třeba následné hrůzy první, či druhé světové války. Nejde mi do hlavy, jak může tato sparťanská společnost hovořit o nějakých základních lidských právech a svobodách, když násilnická kultura jednoty je schopna vyřadit každého, nějak se odlišujícího „vadného“ jedince, vyhlašuje svou neomylnost a přestože na pohled zásluhou zisku sílí, v důsledku ztrácí potenciál překvapivého, nového, jedinečného, a originálního. A to nemluvím o tom, že základní projevy a triumfy lidství jako umění, literatura, krása jedinečnosti a zázraku, či lidská láska v tomto prostředí stejně jako vše čím dál více parchantí. Tento svět stojí na bezohledném vyhlazování nepřízpusobitelných, materiální genetické čistotě, sjednoceném myšlení, oddanosti vůdci, a v neposlední řadě i na vojensko-skautské jednotě vyrovnaných řad robotických hranatých typů.
    Nové a nové generace jedinců, i zásluhou svých „pokrokových“ rodičů, čím dál víc ztrácejí schopnost vnímat propojenosti všech věcí, což je živnou půdou pro agresi všeho typu. Občas halasně proklamované humánní cítění je v podstatě hysterické pokrytectví viníků, a ani v nejmenším nepěstuje přirozené pocity které má každý jedinec od narození v sobě. Mezi jiným božský dar logického myšlení, které může při nedostatečné rozmanitosti dojít k nekonečnu chybných závěrů. Chybí tomu propracované myšlenky východního holismu a buddhistického soucítění. Jenže existuje v této „moderní“ společnosti někdo ochotný se nad tím zamyslet?