Kdo byly čarodějnice?

    Bojíte se čarodějnic? Nebojíte? No, kdopak by se jich také dneska bál. V pohádkách nezřídka vystupují jako komické a pomatené figurky, a svým legračním „čáry, máry, fuk“ už nikomu nenažene hrůzu ani čarodějnice z Dvořákovy Rusalky. Přesto u nás bývaly údajné čarodějnice nelidsky mučeny, a nakonec zpravidla zaživa upáleny. Každý, rozumně uvažující dnešní člověk, proškolený televizními reklamami a supermarkety, si musí nutně položit otázku, jaký byl důvod něčeho tak zrůdného... Odpověď na to není snadná. Čarodějnictví a čarodějnické procesy v Evropě jsou z historického hlediska ještě nepříliš solidně probádaným tématem. Svalovat veškerou vinu na zlořádnou inkvizici a katolickou církev je nedostačující, protože stejně brutálně, ne-li ještě brutálněji, si počínali i protestanti. Ti se na celkovém počtu čarodějnických procesů podíleli 25 - 30%. A v Africe a Indii, s naprosto odlišným kulturním zázemím, jsou čarodějnice upalovány a různě masakrovány dodnes i bez laskavé účasti „svatého“ oficia. Není možné vše odůvodňovat ani „;temným středověkem“. Ty nejkrutější hony na čarodějnice se totiž odehrály v novověku, který „oficiálně“ začíná údajným objevením Ameriky roku 1492.
    Přispět k jakémusi vysvětlení této problematiky by do značné míry mohla „inkvizitorská bible“, zvaná Kladivo na čarodějnice. Je jenom těžko uvěřitelné, že toto neustále citované základní dílo o čarodějnictví, bylo do češtiny poprvé přeloženo teprve nedávno. Originál přitom vyšel již v roce 1487 ve Štrasburku. Nahlédnutí do obšírného teologicko - právnického spisu dvou dominikánských mnichů a inkvizitorů Iacoba Sprengera a Henrica Institorise, jak zní latinská podoba jejich jmen, může objasnit mnohé. Pro autory, jako řádné katolíky, byla celá věc velmi jednoduchá. Čarodějnice je třeba fyzicky likvidovat z toho důvodu, že to přikazuje bible, konkrétně slovy: „Nenecháš čarodějnici naživu“ (2. Mojžíšova, kap. 22,18). Teoretické odůvodnění potom spočívalo ve velmi jednoduchém scholastickém výkladu. Čarodějnice se spolčují s nejhorším nepřítelem lidského rodu, ďáblem, a škodí lidem. Ďábel se s čarodějnicí spojuje z toho důvodu, že jako nehmotný duch může v našem hmotném světě působit jen velmi omezeně a potřebuje nějakého prostředníka, kterým je čarodějnice. Ta na oplátku získává různé výhody a čarodějnou moc. Ďábel i čarodějnice ovšem nakonec usilují o jedno, naprosto zničit nejdokonalejší boží dílo - člověka - a to doslova na těle i na duchu.
    O tom, že díky ďáblovi mají čarodějnice naprosto mimořádnou moc, v době napsání Kladiva na čarodějnice nikdo nepochyboval. Inkvizitoři v něm také uvádějí podrobný výčet škodlivých činů čarodějnic i s praktickými příklady. Typickou dovedností čarodějnic bylo přivolání deště a krupobití, a jejich „nasměrování“ na zcela určité místo, třeba na pole člověka s nímž se nějak nepohodly, nebo přímo na své spoluobčany. Lze se dočíst, že v kostnické diecézi ve městě Waldshut na Rýně žila jistá čarodějnice, kterou tamější obyvatelé tak opovrhovali, že ji nepozvali na svatební oslavu, i když tam bylo téměř celé město. To ji rozzlobilo, a protože se chtěla pomstít, vyvolala ďábla, řekla mu příčinu svého roztrpčení a požádala ho, aby udělal krupobití a vyhnal tak všechny svatební hosty od tance. Ďábel souhlasil, vyzvedl ji nahoru a odnesl ji vzduchem na kopec za městem, což viděli nějací pastýři. A protože, jak se následně přiznala, neměla žádnou vodu aby ji nalila do jamky, neboť tento způsob používají čarodějnice k rozpoutávání bouří, tak udělala malou jamku, naplnila ji místo vodou svou močí a zamíchala ji po způsobu čarodějnic prstem, přičemž ten ďábel stál vedle. Ten potom najedou tu tekutinu vyzdvihl a poslal krutou bouři s kroupami, které padaly jenom na tanečníky a měšťany. Radost z pomsty však čarodějnici nevydržela dlouho, neboť hned vzápětí byla odhalena a skončila na hranici.
    Další typickou čarodějnou zlovolností bylo způsobování impotence a neplodnosti, a to někdy velmi rafinovaným způsobem - zdánlivým odnětím pohlavního údu. Šťastně skončil příběh jistého mladíka z Řezna. Měl pletky s dívkou, přál si ji opustit, a ztratil svůj úd. Tak řečeno bylo na něj uvrženo nějaké kouzlo, takže nemohl vidět a nahmatat nic než své hladké tělo. V žalu nad tím šel do hospody pít víno a když si tam sedl, během chvilky se dal do řeči s jinou ženou která tam byla. A řekl jí co je příčinou jeho žalu, všechno jí vysvětlit a ukázal jí i své tělo že tomu tak je. Ta žena byla zkušená a zeptala se, jestli někoho podezírá. A když někoho takového jmenoval a celou věc vyložil, žena mu poradila: Jestliže nebude stačit přesvědčování, musíte užít nějaké násilí abyste ji donutil obnovit vaše zdraví. Večer tedy ten mladý muž hlídal cestu po které ta čarodějnice chodívala, zastoupil jí cestu a žádal, aby obnovila zdraví jeho těla. A když tvrdila, že za to nemůže a nic o tom neví, padl na ní, omotal jí šátek těsně kolem krku, škrtil jí a řekl: Jestli mi nevrátíš zdraví, zemřeš mýma rukama. Potom čarodějnice, neschopná vykřiknout a už černající, řekla: Nech mě jít a já tě uzdravím. Mladý muž potom uvolnil šátek a čarodějnice se ho dotkla rukou mezi stehny pravíc: Nyní máš čeho sis žádal. A mladý muž, jak potom řekl, cítil ještě předtím, než si to ověřil pohledem, nebo dotekem, že jeho úd se mu vrátil pouhým dotekem té čarodějnice.
    I když můžeme tuto historku brát spíše jako kratochvilnou je jisté, že současníkům onoho mladíka rozhodně kratochvilná nepřipadala. A to čarodějnice páchaly ještě daleko horší věci. Mohly člověka uhranout tak, že ho ochromily do konce života, mohly mu kroupami zničit úrodu, přičarovat nemoc a nechat zdechnout jeho dobytek, nebo alespoň krávy kouzlem zbavovaly mléka. Jako porodní báby způsobovaly potraty, zabíjely nepokřtěné novorozence, vařily si je v kotli a vyráběly tak kouzelné masti. Samozřejmě se také přemisťovaly povětřím, i když ne vždy na pověstném koštěti, účastnily se sabatů a obcovaly s ďáblem. A hlavně neustále škodily. Jenom některé čarodějnice lidem pomáhaly tak, že je zbavovaly kouzel. A to všechno ony domnělé čarodějnice páchaly v době, která nevěděla nic o halucinogenních účincích některých složek jejich kouzelných mastí. Stejně neznámé byly příčiny chorob, protože neexistovala žádná mikrobiologie. A můžete se třeba divit mladé matce, jejíž první dítě a syn k tomu zemřel v noci v kolébce z důvodu, který dnes nazýváme syndrom náhlého úmrtí kojenců, že v zoufalství z něčeho tak hrozného obvinila nějakou nepříjemnou, neřku-li přímo zlou a závistivou stařenu v sousedství, která už tak jako tak měla neblahou pověst čarodějnice?
    Takováto, celkem dalo by se říci pochopitelná hnutí mysli, by však mohla vysvětlit možná pár desítek případů. Historici však odhadují, že střízlivě vzato se obětmi vrcholících čarodějnických procesů mohl v letech 1575-1700 stát milion osob! A to už asi nejde vysvětlit jen nějakou osobní záští jednotlivců. S docela zajímavým vysvětlením přišli kupodivu klimatologové. Podle nich se v tomto období v Evropě mimořádně zhoršilo podnebí a nastala tzv. malá doba ledová. Roku 1561 například na dva měsíce zamrzlo kostnické jezero, což se nestalo několik desítek let. V roce 1587 přestalo podle kronikářských záznamů sněžit až v červenci, a první zimní sníh napadl hned v září. Kruté, dlouhé zimy, vlhká a studená léta se navíc řadila do dlouhých sérií, 1560 - 1574, 1583 - 1589, 1623 - 1628. Obyvatelstvo, likvidované hladomory a nemocemi, samozřejmě hledalo nějaké viníky, a našlo je v čarodějnicích. A církevnická i světská vrchnost potom nemohla dost dobře tento „hlas lidu“ zcela ignorovat, a možná tomu i cíleně napomáhali. Jen pánbůh ví proč. A se zlepšováním klimatu postupně ustávaly i hony na čarodějnice.
    K poslednímu známému čarodějnickému procesu v Evropě, který skončil upálením dvou stařen, došlo v Polsku v roce 1793. Od té doby uplynuly teprve dvě století, a to už rozhodně nebylo ve středověku. Dnes čarodějnice a čarodějnictví prožívá svoji renesanci. Těžko říci jak by autoři Kladiva na čarodějnice pohlíželi na současné neopohanské kulty wicca, na vzkvétající astrologické řemeslo, které jim bylo rovněž trnem v oku, či na rozličné druhy věštění. Vzdali by svůj boj s čarodějnicím, nebo by začali psát pokračování Kladiva na čarodějnice? A kdoví jestli už církevníci nezačali shánět dřevo na podpal...