Každý prostředek je dobrý...

    Moc těchto židovských autokratů je dnes již tak nezměrná a neomezená, že nechává daleko za sebou všechny ostatní krále a císaře. Když spolu svedly krvavou válku dvě velké říše, Francie a Prusko, v níž obě strany vyslaly do pole statisíce vojáků, bylo k obnově klidu v Evropě zapotřebí ještě třetí mocnosti. Tou nebyl nikdo jiný než Rothschild, jehož podpis byl nepostradatelný na mírové smlouvě mezi Pruskem a Francií ve Versailles roku 1871. Židovská moc v USA je také známá a všude citelná. Ze spolehlivých pramenů se již ví, že o neplatnost stříbrného amerického dolaru jako nezávislé měny se v roce 1873 postaral agent Rothschilda se společníky. Jeho jméno zní Ernest Seagal. Za tím účelem se vydal do Washingtonu a je pravděpodobné,  že se mu věc zdařila díky pěkným úplatkům. Celá věc byla nastrojena tak rafinovaně, že veřejnosti nějaký čas trvalo než si vůbec povšimla co se stalo. V této souvislosti se sluší ještě poznamenat, že díky neúnavné činnosti kongresmana z Missouri, Richarda P. Blanka a jeho přátel z obou komor kongresu, se americký stříbrný dolar znovu stal legálním platidlem. Navzdory chmurným proroctvím těch, kteří se obnově bimetalových peněz vzpírali, nenastaly v hospodářském životě země žádné změny.
    Židy nahromaděné zisky jim zákonitě dodávají prostředky, jimiž zlepšují i své společenské a politické postavení. A protože dokonale pochopili mimořádné výhody takového postupu, nikdy tento cíl nespustili z očí. Poté, co odešli z ghetta, se ze všech sil snažili ze svých obchodních vztahů s obyvatelstvem udělat i kontakty společenské, až se jim konečně otevřely dveře celé křesťanské společnosti a dosáhli přístupu i do těch rodin, které jim byly dříve zakázané. Nicméně jakkoli se z nich postupně stávali známí, ze známých přátelé a z přátel spoluobčané, zůstávali uvnitř stejnými Židy jakými byli odedávna. Jakmile se tímto způsobem zahnízdili v lůně nejrůznějších národů, usilovali o monopol v oblastech umění a vědy, které byly otevřené jen vyšším vrstvám společnosti. Protože jim bylo jasné, že jenom na tomto poli mohou dosáhnout vážnosti, úcty a politické moci, věnovali se literatuře, lékařství i školství, a doslova zaplavili cechy právníků a novinářů. Zvláště novinářství se stalo jejich preferovaným rejdištěm. Jasněji než ostatní rozpoznali výhody pružné a snadno ovladatelné profese, s jejíž pomocí lze každého obalamutit čímkoliv. Tito židovští pisálci tvoří v každém státě úzce propojené a mimořádně mocné bratrstvo, které je stejně pilné jako bezohledné, a osobuje si právo zasahovat do politiky využíváním lehkověrnosti veřejnosti. Je zcela zřejmé že bratrstvo, které disponuje tiskem jako dříve neznámým prostředkem působení na masy, má rovněž nesmírnou moc v jejichž rukou jsme jen bezmocní diváci.
    Postavení, jehož Židé v křesťanském světě dosáhli představovalo klíč, který jim již záhy otevřel dveře politické rovnosti. Po pádu staré společnosti s mnoha omezeními, na němž tak účinně pracovali, jim už nestálo v cestě nic. Reformátoři zákonů prohlašovali, že Židé jsou lidmi jako ostatní, a proto jim také přísluší všechna lidská práva. Zaslepeni humanistickým balastem svých teorií nebyli tito lidé schopni rozpoznat nebezpečnost specifické skupiny obyvatelstva, která pod pláštíkem národní solidarity vždy usilovala o světovládu, a také na ní po celém světě usilovně pracovala. Kdo by ovšem mohl tehdy předvídat, že ti samí Židé, které uznávali jako spolubojovníci za svobodu, učiní pozdějším generacím Nežidů ze života peklo na zemi? Nevzalo se v úvahu, že uznání stejných práv, které může být v případě jedince spravedlivé a dobré, se stane smrtelně nebezpečným jestliže se přizná jako celku cizí, ve všech zemích světa roztroušené rase.
    Nelze do detailu sledovat cestu Židů při všech jejich politických výbojích, takže si zde jen ukážeme, jak dalece se po ní již dostali a jaké postavení v politice zaujímají. Začneme-li diplomacií musíme konstatovat, že se zde Židy jen hemží. Totéž platí o zákonodárných sborech států, jejichž nejvlivnější členové patří k židovské rase. Žádnou vzácností nejsou ani židovští ministři a vládní poradci. Vezměme si například Disraeliho, později lorda Beaconsfielda, vůdce konzervativců v britském parlamentu, o němž O’Connel v jedné ze svých řečí prohlásil: „Kdybychom mohli nahlédnout do jeho rodokmenu, pak bychom bezpochyby zjistili, že je přímým potomkem zatvrzelého lotra na kříži.“ Nebo takový Goshen, toho jmenovali dokonce prvním admirálem britského námořnictva, a mezi anglickou šlechtou lze lehce najít další židovská jména jako například sirové Nathanael Mayer de Rothschild, Moses Montefiore, Francis H. Goldsmith, David Louis Salamons, Benjamin Samuel Philips, Albert David Sassoon, který se později stal dokonce ministerským předsedou a faktickým pánem Anglie, Julius Vogel, Morrow Herbert Ellis, baron de Worms, baron de Stern, baron Albert Grant, a mnoho dalších. V pruském Národním shromáždění to byli věčně povykující Lasker a kluzký Armin, oba Židé. Gambetta a Castellaar, „vychovatelé“ Francie, respektive Španělska, jsou také židovského původu, a oba se samozřejmě vydávali za spasitele lidstva. Jestliže si uvědomíme, že Židé ve všech zemích představují jen nepatrnou menšinu musíme uznat, že všude již dosáhli nesmírných výhod na úkor většinového domácího obyvatelstva. Ke každodennímu postupu v politice užívají Židé osobité lstivé taktiky, jejíž hlavní zásady se dají shrnout následovně: 1) Svůj celosvětový vliv se vždy snaží koncentrovat na bod, který hodlají dobýt jako další, a to co nejefektivněji, aby tím zlomili každý místní odpor. 2) Vždy se snaží těžit z jakýchkoli sporů. S tímto cílem před očima dávají svůj kapitál a vliv k dispozici hned té, hned druhé straně, ale současně pečlivě dbají, aby v každé z nich měli své zástupce. Díky této politice se Židům pravidelně daří využít vítězství libovolné strany ve svůj prospěch. Takové rozložení sil je jako sada karet, v níž je vsazeno na všechny barvy, takže vítězství je jisté bez ohledu na to která z karet je trumfová. Proto existují imperiální, republikánští, i socialističtí Židé. Pokud se prosadí imperialismus, jsou na místě jejich zástupci aby zastupovali židovské zájmy. Získají-li navrch republikáni, nebo dokonce komuna, jsou připraveni vynést novou barvu v židovské hře. Pomocí tohoto v zásadě jednoduchého triku si Židé udržují své přednostní postavení bez ohledu na změny ve vládách, a stále více se blíží svému konečnému cíli dobytí světa nezávisle na změně okolností a poměrů. Jinak řečeno objevili tajemství jak vždy vyhrát, a nikdy neprohrát.
    Tuto hru, kterou Židé tak mistrovsky s každým národem sehrávají, provozují i na půdě mezinárodní politiky. Zde hrají různé národy v jejich strategii stejnou roli jako politické strany ve vnitřní politice. Jako trumf se vždy vynáší ta mocnost, která v evropském koncertu právě hraje první housle. Dobře to ukazuje pár příkladů z historie. Pokud byly Francie a Anglie mocné, Židovstvo jejich vlivu a moci využívalo ve svém úsilí po dalším postupu tím, že Angličany a Francouze do jisté míry vynášelo jako trumfové karty. Všichni agenti, kteří tenkrát zapřádali agresivní židovské intriky v Turecku, Rusku a Rumunsku, byli angličtí, nebo francouzští Židé. Sotva se však karta obrátila a obě velmoci byly nuceny své přednostní postavení uvolnit jiným, změnili se izraelitští agenti přes noc v ryzí Američany, nebo Prusy. Židé od roku 1867 vyměnili koně, nechali na holičkách trikolóru i kříž svatého Jiří, a místo nich se semkli pod hvězdnatým americkým praporem.