Jste zhovadilejší než já...

    To už na místo šéfa Židů nastoupil Izák, a stejně jako Abrahám se snažil při svých výbojích nahromadit co nejvíce bohatství, a zmocnit se majetku obyvatel Kanaánu. Za tím účelem zdvojnásobil své lupičské požadavky, a vpadl do země Filištínských. Jako záminka mu i tentokrát posloužilo tvrzení o hladomoru. Filištínský král Abímelek zpočátku přijímal Židy jako přátele, ale již brzy změnil smýšlení a rozhodl se je vyhnat, protože jejich chamtivost se až křiklavě ukázala již krátce po vpádu do země. S tehdy příznačnou naivitou se král Abímelek nijak netajil tím proč se chce Židů zbavit, a zcela otevřeně jim řekl: „Jste mocnější než já!“. Tím myslel: Jste bohatší než já! Kromě toho byl jeho lid na Židy tak rozezlený, že by je do posledního muže pobil kdyby se bývali sami nerozhodli k odchodu.
    Než budeme pokračovat v našem historickém líčení, musíme zde zmínit několik významných skutečností, které lze pozorovat při všech vpádech Židů i následném vyhnání. Je to důležité vědět, protože se nám tím odhaluje politika Židů i rafinované pletichy jimiž uskutečňují hospodářské dobývání světa. První takovou skutečností je mimořádná pečlivost s níž se Židé vyhýbali jakémukoli ozbrojenému konfliktu s národy, které se snažili podmanit. Během zmiňované periody používali při svých dobrodružstvích zásadně duchovních prostředků, a nikdy nesahali k fyzické síle. Jejich preferovanou zbraní byla lest; v zájmu Židů samozřejmě bylo vyhnout se jakémukoli krveprolití. A tak tehdy nikdy nedošlo k oněm ozbrojeným střetům charakterizujícím fyzický princip – na rozdíl od principu materiálních zájmů. Další pozoruhodnou skutečností je chování Židů, které dávali najevo kdykoli se viděli nuceni stáhnout z dobyté země. Tu se jim podařilo nejen vzít si s sebou získanou kořist, nýbrž i proměnit svůj odchod v morální vítězství tím, že veškerou odpovědnost svalili na domácí obyvatelstvo, a sebe ukazovali jako pronásledovaný národ. Tato politika Židů je skutečně mistrovským machiavelistickým kouskem který se nepodařil žádné jiné rase, nebo sektě. Proto tedy až do našich časů ztělesňuje skutečného ducha a duši Židovstva.
    O egyptské periodě židovské anabáze se popsalo dost papíru. Postoje byly různé, nicméně z analýzy vyplynulo, že agresivní pletichy Židů vůči Egyptu jsou zřejmé už jen z následujících skutečností. Předvoj, složený ze židovských dobrodruhů, vstoupil do Egypta nejprve asi jako rozvědka, dnes bychom to nazvali „pátou kolonou“, a znovu posloužil hladomor jako záminka k snadnějšímu proniknutí do země. Předvoji se podařil rozhodující úspěch, protože jeho muži se nejen obohatili na úkor Egypťanů, ale podařilo se jim dostat pod svou kontrolu i samotného vládce. Povýšení Josefa na egyptského místokrále zavdalo podnět k lupičskému tažení Jákoba a celého jeho kmene. Od té chvíle se Egypťané stali bezmocnou kořistí Židů, kteří je do poslední nitky ožebračili. Chamtivost vetřelců však i zde brzy vyvolala odpor domácího obyvatelstva, které Židy až příliš pozdě rozpoznalo jako společenskou chorobu a politické nebezpečí. Proto faraónova vláda sáhla k opatřením na svou ochranu, a rozhodla se Židy ze země vykázat. Toto opatření však vzhledem k současnému stavu věcí uvrhlo Egypťany do vážných hospodářských potíží, vyhnání Židů úplně rozvrátilo finanční situaci vlády. Bylo za této situace rozumnější nechat Židy odtáhnout s naloupeným bohatstvím, nebo nečinně přihlížet jak dál ruinují Egypt? Zatímco nešťastný faraón stále ještě hledal východisko z těžkého dilema, Židé rychle popadli ze svých pokladů co jen mohli a uprchli z Egypta. Poté, co jsme si zde ukázali, jak židovský národ od svého vstupu do dějin začal tím, že dostával do svých rukou bohatství ostatních národů, můžeme se zabývat vývojem v druhé periodě jeho historie. (Viz Gn 47,18.) Jde o tzv. Mojžíšskou periodu, jinými slovy šlo o konkurenční snahy. Tuto periodu charakterizuje naprostá revoluce v politice židovského národa. Mojžíšem zavedené změny neznamenaly nic menšího než opuštění dosavadních židovských principů. Šlo doslova o revoluci, která zcela odstranila hlavní zásadu židovského národa, jíž byl princip materiálních zájmů, a postavila na jeho místo nový, spočívající v jednotě fyzických i teologických principů. Změna byla výsledkem reakcí v hlavách mužů řídících osud „vyvoleného národa“. Tito ušlechtilí muži byli zděšeni, že jejich rasa klesla tak hluboko, že se nehrozila ani loupeže a lichvy. Národ, říkali si, který si nárokuje nejvyšší místo mezi ostatními, musí otevřeně a čestně nastoupit cestu vedoucí k blahobytu a civilizaci. Princip zbabělosti, směřující k opovržení v očích lidstva, musí prohlásit za nedůstojný svých cílů. Bohužel se brzy ukázalo, že vítězství mosaismu by bylo možné dosáhnout pouze naprostým vyhlazením stoupenců staré židovské ideje, a proto byli zlikvidováni spolu se svým zlatým teletem, symbolem lichvářského ducha, který je totožný s principem materiálních zájmů. Užití principu dobývání vojenskou silou vedlo k obsazení Kanaánu a založení království Judeje. Tato perioda neměla dlouhého trvání a království Judeje zaniklo. Pravá židovská idea, tedy princip bezohledných materiálních zájmů, znovu nabyla převahy.
    S koncem judského království padla také jeho opora, princip fyzické síly, a Židé se znovu obrátili ke specificky židovskému principu, který jim měl zajistit světovládu – k principu čistě materiálních zájmů. Když byli napadáni Asyřany a Peršany, existovala asi mezi Židy stále ještě strana, která výboj ozbrojenou silou považovala za možný, ale záhy byla umlčena stoupenci staré ideje. Ti byli názoru, že má-li se vyplnit proroctví a synové Izraele mají dosáhnout světovlády, nemůže se tak stát silou zbraní, nýbrž používáním principu materiálních zájmů. „K čemu nám je,“ říkali, „mít vlastní zemi, království, pevnosti a vojska, když jedna jediná bouře může přes noc všechno zničit a z nás udělat otroky cizích dobyvatelů? Kdepak, mojžíšský princip může vypadat docela pěkně, ale přesto je to jen přelud. Naše bohatství a naše moc nesmí být soustředěny na jednom místě. Musejí být všude a nikde, takže se nemohou stát kořistí našich nepřátel. Žádná země, žádné království nám nesmí jako takové patřit, ale přesto se musíme ze všech sil snažit dostat do svých rukou bohatství všech říší světa. Rozptýleni po celém světě nesmíme nazývat svým žádné trvalé bydliště, ale musíme se vždy objevit tam, kde je sklizeň nejbohatší. Pouze našimi otci hlásaný princip může vyplnit a vyplní proroctví slibující synům Izraele dobytí světa.“ Konflikt obou principů rozdělil židovský národ do dvou stran, které pak dlouho, v podstatě až dodnes zápasí o nadvládu.
    V důsledku zmíněného konfliktu byli Židé nuceni vydat se do všech možných zemí světa, část jich se zase cítili být přitahováni Sionem, viditelným centrem svého národa. Tendence k decentralismu se k určitému okamžiku nakonec prosadila a dala podnět k exilu, který se stal známý jako „babylónské zajetí“. Řečené „zajetí“ však ve skutečnosti nebylo nic jiného než útočný šachový tah Židů, jehož účelem bylo učinit své současné dobyvatele zralé k podrobení pomocí lsti a lichvy. Po své politické a vojenské porážce se Židé snažili pokračovat nerušeně dál oloupením a vydrancováním Peršanů, a každý z historie ví že poté, co se Židé v jejich říši usadili, zmocnili se všeho bohatství země, a nakonec i její správy a politické moci. Tohoto vítězství bylo dosaženo intrikami Ester a Mordechaje, kteří starého krále Achašveróše použili jako svého nástroje, a státní žezlo vzali do vlastní ruky.