Jsou z Mléčné dráhy...

    Okudsi z hlubin země se ozvalo zprvu nepatrné hučení, které rychle sílilo a přecházelo do temného výhružného tónu. Malý pramínek vody uprostřed rozměrného plata, doposud připomínající parkový vodotrysk, náhle zmohutněl a vyrazil prudce k obloze. Hektolitry vody tryskaly do výše téměř desíti metrů, aby se v zářivém jasu poledního slunce měnily v girlandy duhou ozdobených kapek, a snášely se jako pohádkově třpytivý déšť zpět do kamenné náruče gejzíru. Působilo to dojmem jiné planety. Podmanivě krásnou krajinu Severního ostrova Nového Zélandu vystřídala na první pohled nesčetnými krátery zvrásněná tvář Whakarewarewy. Skutečné peklo uprostřed ráje. Třpytivé gejzíry a malebná tyrkysová jezírka se zde střídají s nebezpečnými bahnitými propastmi. Půda se často chvěje a dojde-li k výbuchu, nastupuje invaze ohně, lávy a sirného dýmu.
    V prostředí tohoto úžasného divadla žijí Maorové, toto etnikum patří k nejpodivuhodnějším na světě. Na Nový Zéland prý dorazili před několika tisíci lety z legendární vlasti Hawaiki. Vědátoři si myslí, že se za tímto názvem skrývá stará známá Havaj, nebo ostrov Raitea, a v úvahu by prý mohla přicházet také Jáva. Jenže jméno Hawaiki může, a patrně má i jiný význam. Je to složenina dvou slov, kterou lze přeložit jako „Z Mléčné dráhy". Že by tedy Maorové pocházeli z vesmíru? Tato myšlenka se při pohledu na polonahé muže s děsivou maskou tetování zdá být šílená. Ovšem jen do chvíle, než dostanete možnost ponořit se do jejich starých legend, které přímo přetékají nevysvětlitelnými narážkami a zprávami o vzdálených nebeských krajích.
    Už samotný příchod tohoto etnika na Nový Zéland je zahalen tajemstvím. Pokud opustili Havaj, nebo Jávu, museli by překonat větší vzdálenost než jaká dělí Evropu od Ameriky. A to vše v nekrytých kánoích a bez použití navigačních pomůcek. Tak si to vymysleli vědátoři, a tudíž k čemu by jim tyto přístroje byly, když údajně pluli do neznáma. Nikdo neví kolik mužů, žen a dětí, se odvážilo odněkud vydat na oceán aniž by měli alespoň mlhavou představu kam vlastně doplují. Pokud ovšem někdo z nich s jistotou nevěděl, že na jihu existuje nějaká země. Vezmeme li v úvahu jejich mýty, pak to možné bylo. Iniciátorem pouti k Novému Zélandu měl být jistý Tama Te Kapua, což znamená „Syn oblaků". Tento jedinec, spolu s nějakými dalšími osobnostmi jejichž jména shodně symbolizují úzký vztah k nebesům a vesmíru, údajně čerpal z pokladnice vědění nepocházející z tohoto světa, a disponoval rovněž neobyčejnými schopnostmi. Podle maorského mýtu získal toto dědictví od cizinců, kteří dokázali cestovat mezi jednotlivými nebesy. Pro každou část vesmíru museli ovšem mít jinou zvláštní masku. Můžeme se domýšlet, že patrně používali dýchací přístroje a skafandry upravené podle chemického složení atmosféry, tlaku, a dalších fyzikálních podmínek jednotlivých planet. O tom, že Maorům vzdušný prostor nebyl cizí, svědčí ještě jedna zajímavá okolnost. Maorové již celá staletí vědí, že severní ostrov Nového Zélandu má tvar ryby s protáhlou ocasní ploutví. Při pohledu z velké výšky je to zřejmé, jak ale tento poznatek získali primitivní plavci, kteří ostrov viděli vždy jen z paluby svých kánoí?
    Maorové vynikajícím způsobem ovládají řezbářství, což je vidět na jejich domech a lodích, které jsou bohatě zdobeny ornamenty, soškami bohů, a výjevy z mytologie. Většina „luštitelů“ záhad tento druh umění nepovažuje za zajímavý, a přitom právě zde lze najít několik významných odkazů na možný kontakt s vyspělou vesmírnou civilizací. Jedinečným prvkem maorských řezeb je spirála, kterou je možné občas najít úžasně přesně zpracovánu ve zdvojené formě. Spirála se přitom nevyskytuje nikde jinde v Polynésii, je známa jen na Novém Zélandu. Učení historikové pohotově našli jednoduché vysvětlení: „Bohaté tetování Maorů vyžadovalo tvorbu spousty nových vzorů, které se pak odrazily i na řezbách. Spirála je pouze dalším druhem ozdoby." Mohlo by to znít docela logicky, nebýt ovšem toho, že ty řezby jsou prodchnuty výraznou, svým způsobem i nábožnou symbolikou a kosmologickými odkazy. Každý tvar má svůj význam, každá linie skrývá nějaké poselství. V zorném úhlu této skutečnosti spirála na řezbách ztrácí podsouvaný účel pouhé dekorace, ale může představovat vývoj života i podobu galaxií. Ta dvojitá spirála se pak jasně jeví jako tichá ozvěna znalosti molekulové struktury základního kamene života DNK. Ale to přece ne! Odkud by ti primitivové získali takové poznatky? Vzhled maorských figur je sice naprosto originální, nezaměnitelný, přesto však svým způsobem uniformní. Jednotlivé postavy nezapřou, že pocházejí ze stejného hnízda. Vyznačují se protáhlou, notně zašpičatělou lebkou, zobákovitým nosem, obrovskýma očima a pouze čtyřmi, stejně dlouhými prsty na každé končetině.
    Pro učené historiky je to jasné jak facka. Zjevně nelidské dlaně jsou prý symbolem prvního z řezbářů Jižních moří Mutuwaiteky, kterému na rukou pár prstů scházelo. Tato teorie nesvědčí o rozumném uvažování, zní naopak jako známý vtip o kanadských dřevorubcích. Lze sice připustit, že řezbáři při výuce o pár prstů přišli, jenže tato smutná okolnost by si sotva vysloužila čest přežívat v jejich dílech po mnoho staletí. I tomu největšímu pitomci by mohlo být jasné, že je tu spíše zobrazena bytost s jinou stavbou těla. Zopakujme znovu: neúměrně protáhlou lebku a čtyři dlouhé prsty měla Orejona, tajemný cizinec Uru z Cuzca, i kosmičtí předkové Uruů vyrytí do stěn Tiahuanaca. Nebyly první maorské řezby inspirovány podobou stejných mimozemských stvoření? Nemohl Tama Te Kapua, „Syn oblaků", získat své unikátní znalosti právě od představitelů oné zvláštní entity, která přistála na jezeře Titicaca a postupně rozšířila svůj vliv do dalších oblastí? Nebo snad, pro uklidnění vědátorů, Maorové podnikali výlety na Tiahuanaco aby se inspirovali?
    Nicméně jakési kontakty Maorů s civilizací Uru podporují i další indicie. Podle dochované andské legendy Orejoniny prsty spojovala plovací blána. A ejhle, kohopak to tu máme? Několik prastarých maorských řezeb zobrazuje záhadné stvoření, zjevně ženského pohlaví, s plovací blánou na končetinách! Koho představuje známo není... Text z Tiahuanaca sděluje, že „...k příletu Orejony došlo v době, kdy na Zemi žila fantastická zvířata a kdy ještě neexistovali lidé." V Etnografickém muzeu v Berlíně je vystavena maorská řezba člověku podobné čtyřprsté bytosti obklopené dnes již vyhynulými ještěry. Báje Maorů vzpomínají na obdivuhodná obydlí v zemi Uru. Poloviční Maor Te Rangi Hiroa-Peter Buck uvádí jinou legendu:
    „Ta ´aroa, stvořitel, byl samozplozenec, neboť neměl ani otce, ani matku. Seděl ve skořápce zvané Rumie, která se tvarem podobala vejci. Byl do ní uzavřen po nekonečné věky, v nekonečném prostoru, v němž nebyla obloha, ani země, či moře, ani měsíc a hvězdy. Bylo to období stále trvající tmy a husté neproniknutelné tmy. Po dlouhé době konečně Ta ´aroa rozbil skořápku, aby se vylíhl...“
    Co kdybychom se tento zdánlivě sériový mýtus o božstvu, které v děsivé prázdnotě zrodilo nejprve sebe sama, aby poté mohlo stvořit zemi, zvířata a lidstvo, pokusili přeložit takto: Hlubinami vesmíru po velmi dlouhý čas plulo těleso ve tvaru vejce. Vznášelo se v tak vzdáleném prostoru, že z něj nebylo možné spatřit naší planetu a její satelit, ale dokonce ani hvězdy které vidíme ze Země. Teprve když se plavidlo přiblížilo k naší sluneční soustavě, započal jeho velitel činnost a probudil posádku. Legenda totiž pokračuje: Ta'aroa stvořil, nebo vyčaroval bohy Tua, Ateu, Urua a všechny ostatní v temnotě. Tu se objevuje stopa - Maorové znají boha jménem Uru, a tento nebešťan přichází na Zemi v době temnoty. Cože to říkali poslední Uruové Vellardovi? „My nejsme lidé. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve než Otec nebes Tatiú stvořil lidi, Aymary, Kečuánce, bělochy. Byli jsme tu dokonce ještě předtím, než slunce začalo ozařovat Zemi... Už v době, kdy Země byla ještě v polotemnu...