Jiskřivý pás hvězd...

    Kdo by to kdy řekl, že by ta světlá šmouha na noční obloze mohla být pásem, který tvoří miliony, možná miliardy sluncí a světů svým způsobem podobných naší Sluneční soustavě... Kdepak, tam už je bůh, nebo bohové, tam už pozemský smrtelník nemůže. Není proto divu, že pozemský človíček, pokoušející se přemýšlet, se z nedostatku jiných poznatků už od nepaměti pokoušel vytvářet si své vlastní představy.
    A že už všelijakých takových představ bylo! A jak se různí badatelé mezi sebou mlátili při prosazování svých pravd! Mezi jiným panovala představa, že Mléčná dráha není souhvězdí jiných, menších souhvězdí, ale slabě svítící světlý pruh napříč oblohou. Jistě, asi neměli kloudný dalekohled. Možná... A tak mohl římský spisovatel Manilius Mléčmou dráhu popisovat jako světelnou brázdu za hvězdnou lodí... Pro Ovidia byla Mléčná dráha jakási silnice po obou stranách lemovaná domy významných bohů. Po této silnici měli bohové cestovat do paláce, kde sídlil nejvyšší bůh Zeus. Badatel Eratosthenes zase tvrdil, že Mléčná dráha vznikla následkem podrazu nastrojeného Diem na jeho manželku Héru. Jinak nemohl docílit, aby nakojila jeho nemanželského syna Héraklese, který se díky tomu stal nesmrtelným. Těžko říci proč to neudělal sám, ale měl to být Hermes kdo přiložil malého Héraklese Héře k její hrudi zatímco spala. Když se probudila a uvědomila si čí dítě nakojila, vší silou jej odstrčila až její mléko vystříklo na oblohu, kde vytvořilo Mléčnou dráhu...
    Vskutku krásný mýtus, nebyl však ojedinělý. Pro Mléčnou dráhu se doslova vyrojila nejrůznější vysvětlení, a to jak vědecká, tak i mytologická. A fantasie doslova sršela. Vskutku krásná a velmi působivá byla představa, že Mléčná dráha je „šev“ spojující dvě poloviny nebe, nebo naopak místo, kde se nebe trhá a propouští světlo z druhé strany. Podle jiných představ učenců je Mléčná dráha bývalá cesta Slunce, nyní zasypaná popelem v místech, kde bylo nebe propálené.
    Ranní lyričtí spisovatelé přirovnávali Mléčnou dráhu k mýtické řece Eridanus, a asi ovlivněn těmito představami v prvním století před Kristem rozpoznával Erastothenes „obraz nebes na Zemi“ v řece Nilu, jako jediné řece tekoucí z jihu na sever. A asi aby to nebylo někomu líto, o nějakou dobu později začali za obraz Mléčné dráhy na Zemi považovat i italskou řeku Pád. Mezi mnohými tehdejšími učenci se vyskytovala rovněž představa, že Mléčná dráha je důsledek bláznivé jízdy mladého a nezkušeného Phaethona napříč oblohou ve slunečním voze jeho otce boha Helia. Mladík ztratil kontrolu nad spřežením a řítil se tak nízko nad Zemí, až její povrch zachvátil oheň. Ovidius se následně dal do zkoumání této katastrofické události, a přičítal jí vinu třeba za přeměnu Libye v poušť, nebo také proč obyvatelé Etiopie získali tmavý odstín kůže, nebo proč všechna moře vyschla. Nejvyšší bůh Zeus nakonec srazil Phaethona k zemi ohnivým bleskem, což ostatně platí dodnes...
    To Demokritos už musel zírat dalekohledem, protože popisuje Mléčnou dráhu jako shluk slabých hvězd. Středověcí Arabové, konkrétně al-Biruni asi v roce 1300 po Kristu, nazývají Mléčnou dráhu „al-madjarra“. Bývá to překládáno jako místo, kde je něco nataženo a podélně rozprostřeno. Což by mohlo mít jakousi obdobu s přirovnáním k vozové cestě. Jiné arabské prameny vzbuzují zdání, že již staří Arabové viděli Mléčnou dráhu jako množství vzdálených hvězd. Nicméně je zřejmé, že už v dávných dobách Mléčná dráha z nějakého důvodu přitahovala myšlenky učenců i básníků. Popisují ji jako třpytivý hvězdný pás protínající noční oblohu. Staré mýty přisuzují vznik Mléčné dráhy jakýmsi katastrofickým událostem, a patrně na základě těchto mýtů v podstatě totéž tvrdili i staří Řekové, a potažmo i Římané. Zajímavé je, že bezmála shodné mýty kolovaly i mezi australskými domorodci, a některá africká společenství ztotožňují „zářivého nebeského hada“ s proudem energie, čili vznikem nového života… Něco rozetnulo oblohu na dvě poloviny ohněm, země byla sežehnuta, moře vysušena, pevnina změnila podobu. Začíná nový život pod pozměněnou hvězdnou oblohou, jíž nově dominuje zářivý pás plný hvězd...
    To by znamenalo, že před udávanými událostmi Mléčná dráha na večerní obloze nebyla! Žádný světelný pás, který by přitahoval oči tehdejších obyvatel, zřejmě neexistoval! Jistým důkazem tohoto tvrzení by mohly být nejstarší skalní rytiny, protože na žádné z nich se pás Mléčné dráhy nevyskytuje! Co se týče vesmíru, po celém světě jsou zdokumentovány pouze petroglyfy souhvězdí a významných hvězd. Nikde žádný třpytivý hvězdný pás! Tzv. „skalní umění“ se může mnohým jevit jako velmi primitivní projev „pračlověka“. Není tomu tak, stačí se trochu zamyslet nad faktem, že více než 80% veškerých historických záznamů nacházíme vytesaných v kameni. Od antiky až po současnost vzniklo zbylých necelých 20%! A teprve od určitého období, kdy se „mytický světelný pás“ objevil na noční obloze, se po dlouhé období až do dnešních dní stal středem zájmu. Těžko říci nakolik mohli staří myslitelé tušit, že jde o gigantický galaktický hvězdný disk postavený kolmo k Zemi, na jehož spodním okraji se podle školních moudrostí má nacházet naše Sluneční soustava, a potažmo tedy samozřejmě i Země. Máme patřit k Mléčné dráze a společně s ní se pohybovat nekonečným vesmírem.
    Proč v dávných dobách Mléčná dráha na obloze nebyla? Porovnáním historických a nejnovějších poznatků lze dojít k velmi zajímavému hypotetickému závěru. Disk Mléčné dráhy, před mnoha tisíci lety v podstatě neviditelný, se k nám postupně přibližuje. Což by mohlo navodit domněnku jakoby chtěl znovu „rozetnout oblohu ohnivým plamenem“. Může samozřejmě nastat i obrácená varianta s obdobně katastrofickým scénářem. Země, a spolu s ní celá Sluneční soustava, se postupně přibližuje k Mléčné dráze, aby s ní opět a znovu splynula. Mléčná dráha pak zcela určitě na obloze po nějakou dobu, možná po tisíciletí, vidět nebude. Až jednou nová Země, a na ní noví lidé, budou moci opět obdivovat a zkoumat překrásnou Mléčnou dráhu...