Ježíšovy aktivity

    Evangelia popisují události, i když ne vždy zcela shodně, které jsou zaznamenány i mimo Bibli. Popis Ježíšových aktivit až do údajného ukřižování lze najít v několika záznamech z tehdejší doby. Avšak jen v oficiálních kronikách Římské říše je zmíněn Pilátův soud a Ježíšovo ukřižování. Například římský kronikář v Judei Josephus Flavius o nějakém Ježíšově ukřižování nic neví. Ale budiž. Z oficiálních chronologických kronik římských vládců můžeme určit, že k ukřižování mělo dojít o židovských velikonocích v březnu roku 33. Druhé manželské pomazání v Betánii se odehrálo o týden dříve, to už Máří Magdaléna musela být ze zákona tři měsíce těhotná. Její první dítě se tak muselo narodit v září roku 33. O tom ještě řeč bude. A tak nejen z evangelií, ale i z Flaviovy kroniky se dozvídáme, že Ježíš vystupoval jako liberální vůdce snažící se sjednotit lidi té doby proti útlaku Římské říše. Judea byla v té době okupována Římskou říší a domorodí lidé tudíž ovládáni vojenskou okupační silou. Není proto divu že občasná hnutí odporu byly běžným jevem. Prostí lidé očekávali pomoc od mesiáše, který je měl okupantů zbavit. Symbolem mesiáše se tak stal rebel Ježíš. V dochovaných židovských památkách z prvního století je Ježíš nazýván mudrcem, učitelem, a také králem. Není tam nikde nic o nějakém božství. Svitky od Mrtvého moře popisují funkci Mesiáše Izraele jako Nejvyššího vojenského velitele Izraele. Není tedy žádným tajemstvím že apoštolové byli ozbrojeni. Tak třeba Petr vytáhl meč proti Malchusovi v samém závěru známého příběhu.
    Řada vysoce postavených Židů v Jeruzalémě byla docela spokojena ve svých mocenských funkcích zabezpečených cizí vojenskou silou. Pro farizeje a saduceje byli „pořádní“ Židé bohem vyvolený národ. Jenže byli tu i další Židé, Nazarenští, nebo Essenští, kteří zastávali podstatně liberálnější postoj. A protože tento rozpor byl neodstranitelný, veškeré Ježíšovo snažení muselo zákonitě ztroskotat. Rebela Ježíše soudili jak sami Židé, tak i římský guvernér Pilát Pontský. Jen guvernérovou zásluhou nebyl Ježíš Židy ukamenován. I když to nebylo jen Pilátovou zásluhou. Oni totiž sami Římané Židům odňali právo provozovat vlastní soudnictví. Nicméně Ježíš byl již předtím zavržen a exkomunikován Sněmem sanhedrinů. Pokud tedy jde o Ježíšovu smrt na kříži je zcela jasné, že šlo o duchovní smrt, nikoliv fyzickou smrt, což dokazuje ono třídenní pravidlo. Tři dny by byl Ježíš formálně nemocen, s absolutní smrtí nastávající čtvrtý den. Toho dne by byl zaživa pohřben, aby pak během prvních tří dnů mohl být vzkříšen. Vždyť on si to sám i předpověděl. „Otče, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha“. Tato slavná slova měl Ježíš volat těsně před svou smrtí. Nešlo ale o nějakého božského otce, tím otcem byl míněn otec komunity, kterým nebyl nikdo jiný než pomazaný patriarcha apoštol Šimon Zelotejský. Církevníci tvrdí, že Ježíšova smrt byla potvrzena krví a vodou, tekoucí z rány na boku propíchnuté kopím. Pokud by byl Ježíš mrtev, může z rány ještě téci krev? Vždyť přece se smrtí se zastavuje i krevní oběh! Mohla se maximálně objevit nějaké kapka. A stejné je to i s propíchnutým bokem. V originále je použito slovo znamenající spíše škrábnutí a možná chybným překladem přes latinu se z něj stalo propíchnutí. Ježíšova doba ale ani zdaleka nebyla primitivní. V té době byli lékaři i nemocnice. Dodnes lékaři používají zaškrabání na kůži k docílení reflexu osoby, nebo ke zjištění je li osoba naživu. Podle vyjádření dnešních lékařů nelze žádným způsobem vysvětlit vytékání vody z rány. Vždyť vytékání krve z bodné rány je známkou života, nikoliv smrti! Z mrtvého těla by, samozřejmě mimo velice rozsáhlého poranění, žádná krev nevytékala. Protože v mrtvém těle krev neobíhá.
    Pojďme dál. Josef Arimatejský dostal od Piláta povolení sundat údajně mrtvého Ježíše dříve než bylo obvyklé. Ale budiž, Josef měl třeba protekci. V řecké verzi evangelia je Ježíšovo tělo označeno výrazem soma, což ale znamená živé tělo. Pro mrtvé tělo mají Řekové výraz ptoma! Ježíš tedy přežil a tento fakt uvádějí i v další prameny. Dokonce i Korán uvádí že Ježíš ukřižování přežil.
    Teď se dostáváme k onomu inkriminovanému časovému rozdílu mezi evangelii. Během toho pátečního odpoledne, kdy měl být Ježíš na kříži, posouvali čas o tři hodiny dopředu. Čas tehdy měli zaznamenávat podle slunečních hodin a potažmo i podle kněží, kteří označovali hodiny různými modlitbami. Podstatné pro ně byly denní hodiny a noční hodiny. Denní čas začínal s východem Slunce a ten se s postupujícími ročními obdobími měnil. A když se měnil začátek dne, měnil se i začátek nočního času. Proto o velikonocích došlo k tříhodinovému časovému posunu. A patrně z tohoto důvodu se evangelia se neshodují v časových údajích. V jedněch je operováno s událostmi před posunutím času, v jiných po jeho změně. Navíc ty rošády s časem nebyly jednotné. Hebrejští lunaristé dělali časové změny během dne, zatímco solaristé, ke kterým patřili i Essenští a Magijští, nedělali časové změny před půlnocí. To by tedy znamenalo, že podle evangelií vztažených k hebrejskému času byl Ježíš ukřižován ve třetí hodině, zatímco podle solaristů byl ukřižován v šesté hodině.