Jejich život, ó Žide, v tvých je rukou...

    K vysvětlení a potvrzení v předchozím povídání uvedeného Talmud uvádí svědectví rabbiho Aši, který praví svému sluhovi: „Přines mi hrozny jsou-li majetkem goje, nedotýkej se jich však jsou-li vlastnictvím Žida.“ Tato práva Židů se vztahují i na zvířata. „Pokud býk, jenž je majetkem Žida, potrká býka gojova, není Žid za to odpovědný, ale poškodí-li gojův býk býka Židova, povinen je goj zaplatiti odškodné Židu, neboť Bůh rozdělil zemi a daroval goje Izraeli.“ Tvůrcové Talmudu byli ovšem dosti chytří aby věděli, že se křesťan nepodrobí takovému pojímání občanského práva se strany Židů, a že se mu vzepře. Proto ve svých radách a pokynech ukazují na postranní cesty jak by se Žid zmocnil majetku křesťanského. Za nejlepší prostředek Talmud označuje lichvářství. Mojžíš dovolil půjčovati peníze na úroky. Talmud využívá tohoto ustanovení, ale vykládá je tak, aby se stalo vhodnou zbraní proti nenáviděným gojům. Praví: „Bůh přikázal půjčovati gojům peníze, ale na úrok, pročež místo pomoci jsme povinni působiti jim zlo, byť šlo i o člověka který by nám mohl býti prospěšný. Zato však s Židem se nesmí takto zacházeti.“ Slavný rabbi Bakaj přiznává, že tento výklad Písma je pozdějšího data i původu, ale přesto neváhá se připojiti k výkladu Talmudu, dávaje mu přednost před výkladem Bible. Praví o „nečistých“: „Jejich život, ó Žide, v tvých je rukou, stejně jako jejich peníze.“ Židé velmi dobře porozuměli Talmudu, a lichvářství si neobyčejně oblíbili.
    Na jaké úroky půjčovali dosvědčují Janssenovy „Dějiny reformace v Německu“. Uvedena jsou tu usnesení sněmu, kterými se zakazuje Židům půjčovati na více než 43 % ročně, protože Židé půjčovali také na měsíc, nebo jen na týden, a dostávali pak ročně 300 – 600 %. Tímto strašným lichvářstvím se Židé nejen neobyčejně obohacovali, ale také si jím získávali nevraživost a nepřátelství. Bylo také hlavním důvodem pro krále Filipa II. aby je vyhnal ze Španělska. Talmud dovoluje vedle lichvářství všechny druhy podvodů. Žid má právo ponechati si nalezenou věc kterou ztratil goj. „Zakazuje se vraceti gojovi ztracené, kdo vrátí gojovi, co ztratil, nenalezne milost u Boha.“ Rabbi Raši soudil, že vrátí li gojovi co ztratil, „staví nevěrného na roveň s Izraelitou“. Tím však hřeší. „Kdo vrátí nevěrnému ztracené, hřeší, neboť upevňuje moc nečistých“ – dodal rabbi Majmonid. A rabbi Jeruchom praví: „Má li goj směnku Židovu, která je důkazem že půjčil peníze tomuto Židu, a goj ztratí stvrzenku, pak Žid, který ji nalezne, nemusí ji vrátit, neboť závazek jeho bratra v Izraeli padá té chvíle, kdy byla stvrzenka nalezena. Pokud ale Žid, který nalezl stvrzenku, přece jen zamýšlí ji vrátiti gojovi, nutno mu v tom zabrániti slovy: „chceš-li proslaviti jméno Boží, učiň tak s tím, co tobě náleží.“ Tato rada plně odpovídá mravnímu nazírání Talmudu.
    Goj nemá práva na majetek, to právo náleží pouze Židu. Žid, který si vypůjčuje od křesťanů, bere si svoje vlastnictví, a žádá-li pak goj aby se mu vrátilo půjčené, dopouští se nezákonnosti. Dopomáhati gojovi, aby obdržel půjčené, znamená okrádati Žida. Žid gojovi není nic dlužen. Má proto z hlediska Talmudu rabbi Jeruchom pravdu když říká že ten, jenž nalezl stvrzenku, povinen je sám zaplatiti za dlužníka usoudí-li, že goj má právo žádat zpět půjčené. Nesmírně zajímavé jsou názory Talmudu na obchod. „Dovoluje se bojovati proti gojům s pomocí lichvářství a šidit je, prodáte-li však něco Židu, nebo kupujete-li od něho, není vám dovoleno šidit ho.“ Talmud uvádí několik příkladů vzatých ze života slavných mudrců a knižníků. Tak známý rabbi Samuel, potkav goja s nádobou z čistého zlata přesvědčil ho, že nádoba je méně cenná, a koupil ji za čtyři drachmy, a ještě ho při výplatě peněz ošidil o jednu drachmu. Podobně se zachoval rabbi Kachana, který koupil od goja 120 sudů vína, ale přesvědčil ho, že sudů bylo o 20 méně, a zaplatil pouze sto. Velmi obratně si počínal rabín, který prodal gojovi palmové kmeny. Goj je svědomitě spočítal a zaplatil. Rabbi poslal v noci svého sluhu aby pilou zkrátil břevna a odřezané kusy přinesl. Řekl svému sluhovi: „Goj si pamatuje počet břeven, nezná však jejich délky.“
    Talmud učí Židy i jinak aby šidili křesťany. Rabbi Mozes poučuje: „Dopustí-li se goj při sestavování účtu chyby, nechť si Žid řekne: „Nic neví!“ Neradím však Židu aby uváděl sám goje v omyl, mohlo by se státi, že úmyslně činí chybu aby zkoušel Žida.“ V nepoctivosti je nutna největší opatrnost. Okrádat goje, to ano, ale nedat se chytit. To je heslo Talmudu. Starý rabbi Brenc píše: „Jestli Židé po celý týden byli na cestách a napravo, či nalevo šidili křesťany, v sobotu se shromáždí a oslaví svoji obratnost řkouce: „Nutno vyrvati srdce z těl gojů a zabíti nejlepšího mezi křesťany.“ Jsou tu ovšem zákony, které vládnou ve státech. Ale i tu si ví Talmud rady. Zákony buďtež k tomu, aby dopomáhaly Židům ovládat křesťany. Tam, kde je Žid soudcem, je povinen svým souvěrcům skýtat možnost vyhráti každou při, byť byla pro Žida sebenejnepříznivější. Talmud to říká takto: „Soudí-li se Žid s nežidem, dejte svému bratru vyhráti a cizinci řekněte: „Tak velí zákon!“ Rabbi Akiba udílí radu pro případ, že by se při procesu všechny okolnosti postavily proti Židu. V takových případech nutno je žalujícího křesťana obelstíti, nebo úklady různými tak znechutiti, aby pře raději nevedl. Moudře také radí rabbi Akiba Židům, aby neprojevovali radosti nad rozhodnutím soudu, by se neuvedla v pochybnost jeho nestrannost. Lze se pak diviti, že v tak mnohých státech nedovolují Židům aby byli svědky? Stačí nahlédnouti do Talmudu a pochopíme proč. Talmud dává Židu polovinu majetku nežida. Talmud dává ještě více – dokonce právo i na život gojův. Rabbi Majmonid cynicky hlásá: „Přikázání „nezabiješ!“ znamená, že nesmí býti zabíjeni synové Izraeli. Goj však a kacíř nejsou syny Izraelovými.“ Je tudíž možno s klidným svědomím a podle libosti zahrávati si se životy gojů.